Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Přítelkyně

04. 02. 2001
0
0
1354
Autor
Marmil

Člověk někdy neví, co od sebe má čekat. Stačí ale, aby Vás někdo povzbudil a už to jede...

„Au, to bolí!“ tahle slova mi vycházela z úst, aniž bych chtěla. Nikdy jsem nedávala najevo převahu druhých a už vůbec ne mužů. Pevný stisk a síla v manželových pažích způsobily, že jsem se v jeho sevření málem rozmáčkla - jako pavouk, když na něj šlápnete a pak ještě točíte nohou ze strany na stranu byste měli jistotu , že je po něm. Házel se mnou ze strany na stranu. Nic kolem mne nezůstalo v klidu – celý svět se semnou točil. Divila jsem, se jak se to může v paneláku takhle nepřirozeně kymácet – váza, křeslo, televize i miska pro našeho psa … Pak jsem sebou švihla na koberec. Probralo mě až pípání budíku. Ze včerejší noci jsem si toho moc nepamatovala. Mužova násilnická povaha se mi představila poprvé před dvěma měsíci, tedy pár týdnů po tom, co jsme strávili nádherné líbánky v jižních Čechách. Nemám nikoho jiného na koho bych se mohla spolehnou a opřít, a tak jsem se na nepříjemnou událost snažila zapomenout. Nevím, kde se to v něm bere, ale náhle, z ničeho nic vybouchne a všude kolem zůstane strašlivá spoušť. Naposled, když napadl sekretářku vedoucího, že ho nechtěla pustit do jeho kanceláře, dostal „padáka“ a do dneška je na dlažbě. Svůj hněv pak přenesl na mě a já měla být fackovací panák s velkým ef. Ještě teď mám spoustu modřin po celém těle. Ale není takový pořád, najdou se i pěkné chvilky, ty si pak naplno užíváme. Dnes mi začíná směna o hodinu dřív, ale nejsem schopná vylézt z postele, cítím celé své bolavé tělo. Nemám se ani na co těšit.Přijdu z práce v noci. Do postele budu uléhat ale jako první. Ten můj se poslední dobou v noci pořád někde toulá. V baru, kde pracuji, jsem pořád v jednom kole a děláme dvanáctky. No, prostě a jistě bude tenhle den stát zase za prd. Cestou do práce si v autobuse prohlížím všechny rozespalé tváře. Všichni se tlačí jeden na druhého v domnění, že si tak získají sami pro sebe víc místa. Odhaduji, jaký mají doma život. Na obličeji se vždycky pozná jak na tom lidi jsou. Zrovna vedle mě stojí žena v ošuntělém oblečení, ale už teď, v pět hodin ráno se zářivým úsměvem na tváři. Postupně svoji dobrou náladu přenesla i na malou holčičku vedle. Asi jede s maminkou za babičkou, na druhý konec republiky. Už sem se zmínila jaký mám doma díky manželovi život, ale nejsem na tom tak zle, jak to vypadá. V práci je hodně lidiček, kteří se mi svěří se svými problémy. Když jsou už opilý a nemají nikoho vedle sebe na barové stoličce, tak se vše dovídám já. Jejich problémy mi většinou přijdou mnohem větší, než ty moje. Aspoň se jimi můžu utěšovat. Napadlo vás někdy, kolik je na světě duší, jenž nikdy nenaleznou útěchu nebo odpuštění? Já na to myslívám, většinou když někomu nalévám už sedmou wikey. Přeji si, aby se jejich přání vyplnila. Asi se to stalo už hodně krát, protože je u nás v baru U přátel už nepotkám. Jsou tu i ty případy, kdy se tady zastavují lidé, kteří by bez alkoholu nevydržely do dalšího dne bez absťáku. S těmi se ale už nedá nic udělat, ať si svoje zdraví ničí dál, já aspoň dostanu pravidelně dýžko. Dneska se tu zastavil Mirek (jeden z nepravidelných návštěvníků), vyprávěl, jak před měsícem požádal svojí ženu o ruku, za týden se vzali. Nebyla to svatba se sto hosty, jak to teď běží v amerických filmech, ale obyčejná, s rodinou a pár přáteli. Před týdnem, tedy za čtrnáct dnů po obřadu zjistil, že má jeho drahá polovička milence. Načapal je u nich v ložnici, když mu šéf dovolil odejít z kanceláře dřív – dělá účetního. Chtěl ji překvapit. To se opravdu povedlo, ale ne asi tak, jak si to představoval. A tak půjčené auto od kamaráda, aby si někam vyjeli už nepoužili. Teď je šťastný, že se mu to nestalo po dvaceti letech společného života v jedné domácnosti. Je ještě mladý a může si najít nějakou jinou, popřípadě někoho jiného. Začala jsem se s ním srovnávat. Já jsem sice mnohem starší, ale doma nám to taky moc neklape. Začala jsem uvažovat, jestli Mirek nechodí večer domů, protože leží v posteli mladý blonďatý sexbomby. Jako bych je viděla, jak si to rozdávaj a mně se nahlas smějou. Co když si ale něco začal s ruskou mafií. Ne. Já jsem hrozná. Moc se koukám na televizi. To by mi přece můj Mirek nemohl udělat. Že ne? Sakra, co se mi to honí hlavou. To jsme na tom už hodně špatně, když mu nevěřím. Proč mi jenom neřekne, jaké má problémy? Já jsem mu vždycky říkala, co si o tom či tamtom myslím. Vždy jsem chtěla slyšet jeho názory a problémy. Ale jak to tak vypadá, on nestál a nestojí můj. Nikdy se mi moc nesvěřoval , ale poslední dobou… Celej den jsem zase poslouchala, jak se ostatní litujou, ale mě se nikdo na můj život neptal. Cestou domů jsem potkala svojí bývalou spolužačku. Neviděly jsme se přes deset let. Měly jsme si toho moc, co říct. Na střední jsme se jedna bez druhé neobešly. Já se stejně potřebovala konečně někomu vyzpovídat. Došly jsme až do našeho prázdného bytu.. Vítal nás jenom Dasti, náš hnědý kokršpaněl. Povídali jsme si u červenýho vína zachumlané pod peřinou jako za starých časů. Klára se vdala hned po dokončení gymplu, ale nešla jako já hned makat. Manžel, mimochodem právník, ji podporoval, když chodila na vysokou ekonomickou. V posteli jim to ale neklapalo. Netrvalo dlouho a oba si našli jiného společníka. Rozvedli se, když dodělala vejšku – za čtyři roky. Vyšlo jim to tak, že měli stejné datum sňatku i rozvodu. Ta čísla byla asi osudná.S tím co chodila ještě jako vdaná to dlouho natáhla. Následovalo několik dalších menších románků. Až nastal osudný den. Potkali se v kavárně. On ji jako v románu oslovil a ona si k němu přisedla a na jeho účet si dali šampáňo. Za tři měsíce se vzali – na den jejich seznámení. Na oslavu přišlo přes dvě stě hostů, protože on byl obchodník s cennými papíry a potřeboval si udělat přátele. Na pozvánky, jídlo, pití, svatební šaty a všechno ostatní přišly všechny Klářiny úspory a polovina jeho – on přece potřeboval nějaké peníze na investice. Za dva roky měl na účtě přes dva miliony, ale jí z toho nedal ni cent. Začali se hádat. Všechny peníze, které vydělala, a nebylo jich málo, vložila do jídla (sama vypadala jak párátko) a zařízení bytu, co si koupily na splátky, které splácela ona, protože její plat byl pravidelný. Pro něj byla Klára už jen přítěží a tak se nechal rozvést. U soudu se ale Kláře podařilo byt vysoudit, takže jí alespoň něco zbylo. Teď žije s obyčejným prodavačem bot a vypadá to, že jim to klape. Je asi pravda, že pro manželství nejsou „nejlepší“ dva intelektuálové. Zůstala u mě přes noc. Báječně jsme se bavily a zase se sblížily (po tolika letech). Přesvědčila mě, že bych si taky mohla udělat vysokou. Určitě to dá moc a moc práce, ale tohle je jediná věc, ve které si po dlouhé době věřím. Když si nebudu vědět rady mám možnost poradit se s mojí přítelkyní Klárou. Jsem jí moc vděčná. Zase se cítím sama sebou. Milánek se může postavit třeba na hlavu, ale rozhodla jsem se, že se k němu už nevrátím. V tom vytrvám. Ubližoval mi dost. Konečně budu samostatná. PS: sorry za překlepy
J
10. 02. 2001
Dát tip
držím palce!

ruby
04. 02. 2001
Dát tip
jo preklepy jsou. pribeh sice jiste ze zivota, ale jinak nikterak zajmavy na povidku

inventor
04. 02. 2001
Dát tip
Zajímavý dokument, bar jako moderní zpovědnice. Literárně by to chtělo obrousit, zejména souvislost je matoucí, nejsem si třeba jist, jestli se manžel jmenuje Mirek, líčíš ho jako bys s ním žila a ten skok ke kamarádce, ale to se obrousí, když nepřestaneš psát :-)

inventor
04. 02. 2001
Dát tip
Samozřejmě se k tomu hulvátovi nevracej, žádný muž nesmí ženu bít!

IVANOL
04. 02. 2001
Dát tip
...jo, jo..takový bolestí nabitý dopis..příliš osobní, povídka to není ...styl fakt vypadá na to, že se obrousí..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru