Ještě že tě mám

Moje pětiletá dcerka je to nejúžasnější stvoření, co znám.

Ten den se mi moc nevyvedl. Do kanceláře jsem přijel kvůli zácpě pozdě, oběd jsem nestihl, manželka mi volala asi ve tři hodiny s výčitkou, že jí ani nezavolám i když vím, že jí není dobře. Tak jsem alespoň slíbil, že přijedu domů do šesti hodin, abych mohl v obýváku přidělat to světlo a položit nový koberec. Jenže ...

Přijel jsem až v půl osmé, hladový a utahaný, večeři jsem v myšlenkách zapudil abych stihl doma udělat všechno, co jsem slíbil.

Při vrtání děr pro hmoždinky mi vrták tancoval ve spárách mezi cihlami a já musel sádrovat. Nadával jsem přitom jak špaček. Dcerka, ten můj malý andělíček, mi pořád chtěla pomáhat a jí to trpělivě dovoloval. Ale první pokus se nezdařil a jedna hmoždinka při dotahování šroubu vypadla. Všechno oddělat a přitom povolila i druhá. Nadával jsem ještě víc a Verunce už jsem na její upřímnou snahu mi práci ulehčit začal říkat "dej mi pokoj". Nedala. Pořád se smíchem poskakovala, brala mi nářadí a radila a vůbec dělala věci, co děti normálně dělají.

Když bylo světlo hotovo, chvilku jsem se nechal celou rodinou obdivovat, jak jsem šikovný a že když chci, tak je to všechno jak má být a tak podobně. Oknem jsem dostal do pokoje nový koberec abych za pět minut zjistil, že jsem ho špatně změřil a chybí mi na jedné straně skoro metr.

Naštvaný na celý svět (na sebe vůbec) jsem se pokoušel tu neskutečně tvrdou, těžkou a netvárnou hmotu nějak posunout a otočit, ale všechno bylo marné. Verunce už jsem říkal dost výhružným hlasem, aby toho nechala, ale víte jak je to s dětmi. Nakonec jsem na ni zařval "vypadni vocaď!" a zoufalý z té situace a manželčiných pohledů lehl na koberec, abych "něco" vymyslel. Jak tak ležím, všiml jsem si čerstvě vymalovaných zdí a rohů tím zatraceným kobercem odřených až na omítku a mé zoufalství se prohloubilo.

Verunka na mě z vedlejší místnosti chvilku smutně koukala, v očičkách slzy, a najednou si lehla ke mně a řekla, že mi pomůže přemýšlet. Schoulila se do klubíčka vedle mě a zadeček mi vmáčkla do klína. Jak jsme tam tak leželi vedle sebe, začal jsem ji hladit, a najednou mi došlo, že nic nevymyslím, že koberec je prostě malý a nic s tím nenadělám. Díval jsem se na ten uzlíček, který se ke mně tiskl čím dál víc, na tričku fleky od vodovek a černé kalhoty samý chlup z našeho zlatého retrívra. Otočila hlavu, podívala se ne mě těma svýma čokoládovýma očima, usmála se, a já se taky usmál, tak mě pohladila po neoholené tváři a řekla s vážnou tvářičkou "co budeme dělat?"

V ten moment jsem na celý nepovedený den zapomněl a cítil se neskutečně šťastně. Uvnitř jsem se strašně zastyděl, objal jsem ji a pak s ní chvilku na tom nešťastném koberci blbnul. Najednou bylo po problému.

Druhý den jsem koupil koberec nový, tentokrát už ve správné velikosti a ten "nepodařený" schoval na půdu, protože do dětského pokojíčka bude tak akorát.

Na to přišla moje dcerka. Moje Verunka.

Ale ještě se pořád sám před sebou stydím.

---