Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Očimi Takišaki lovil ryby pro svojí rodinu v jezeře Kan od dětství. Dělali to tak všichni ve vesnici podél jeho břehů. Jezero bylo plné havěti a poskytovalo dostatek potravy pro každého. Bylo to takové nevinné místo na Zemi. Ale jen do té chvíle, než do vesnice přišel Kumi. Kumi byl desetiletý chlapec, celým jménem Tu-Kumi. Jednoho rána ho našli ležet na bahně u vody. Rodina Takišaki se ho hned ujala a tak se hoch rychle zotavil. Chodil s Očimi lovit a stával se úspěšným a vyhlášeným rybářem. Jednou, brzy ráno, chtěl překvapit svého otčíma, a tak šel k jezeru se sítí sám. Hned po prvním nahození síť ztěžkla hojným úlovkem. Tu-Kumi naplnil koš rybami a nahodil síť podruhé. Tentokrát v síti uvízla opravdu velká ryba. Nikdy takovou neviděl. Měla dlouhé tělo s úzkým ocasem a velkou hlavu s obrovitou tlamou, kolem ní dlouhé vousy. Kumi se radoval. Jeho nová rodina nemusí dnes na lov, ani zítra, ani pozítří. On dnes lovil a přinese takový úlovek, který ještě neviděli. Špičatým kolíkem prorazil rybě hlavu, aby jí usmrtil, přihodil ji do koše, a ten odvlekl k chatrči. Lidé se probouzeli a vycházeli ze svých příbytků a když spatřili Tu-Kumi, hrdého a pyšného, mlčky ho obstoupili. Některé staré ženy začaly plakat . Očimi přistoupil k chlapci, poklekl před ním a zahleděl se mu do očí:
„Zabil jsi jezero, ta ryba je Kan, duch vody.“
Kumi sklopil hlavu. Poznal, že učinil něco vážného. Něco opravdu hrozného, za co ho teď nenávidí. Očimi pokračoval:
„Když někdo zabije Kan, musí na jeho místo. Jinak je porušen řád věcí. Musíš se spojit s vodou a být jejím duchem.“
Hlouček kolem se zmenšoval. Kumi pozoroval ve tváři Očimi strach a ničemu nerozuměl:
„O čem to mluvíš, jak se mohu spojit s vodou?“
Nejstarší muž z vesnice přistoupil k Tu-Kumi, vzal ho za ruku a vedl k jezeru:
„Teď není Kan ve vodě, ty jsi zabil Kan, a proto ty jsi Kan. Zašijí tě do sítě, zatíží kamenem a spustí do hlubiny tam, kde se nikdy neloví. Tak bude opět nastolena rovnováha a vesnice nezahyne.“
Když muž domluvil, jiné ruce se chopily Tu-Kumi a zašily ho s velkým kamenem do sítě. Pak byl zavěšen nad hlubinu a nejstarší žena z vesnice přeřízla provaz. Kruhy na hladině se zvětšovaly, až nakonec vystoupily na břeh. Poslední vzduchová bublina ducha Kan se spojila s vodou.
Tu-Kumi klesal ke dnu a zadržoval dech. Voda byla studená a tmavá , kámen rychle táhnul tělo stále hlouběji. Dech již nestačil a tak Kumi v poslední křeči otevřel ústa. Voda mu pronikla do plic a velkou silou se je snažila rozervat. Vnímal ještě náraz na dno a pak se proměnil na stovky malých rybek, které propluly oky sítě, aby se jejich hejno semknulo opět v jedinou bytost, velkou, s dlouhým tělem, úzkým ocasem a velkou hlavou. Ryba se zavlnila a vyrazila temnotou napříč jezerem, k protějšímu břehu. I když se voda začala prosvětlovat, nezastavovala a stále plula. Trvalo to několik dní, než bahnitá mělčina ukončila plavbu tvora, který se teď převaloval v blátě a lapal po vzduchu. Kolem šli nějací rybáři:
„Hele, sumec, a pořádnej, majzni ho, ať neuplave!“
Večer se v rybářské vesnici tančilo. Krajem se linula vůně uzeného rybího masa. A nějaký rybář se ráno utopil.
Písmák