Santaclausování

Mluvil do mne a mluvil do mne a přesvědčoval a prosil a chtěl i klekat na kolena. To už jsem nevydržela a řekla, že teda jo, že to teda zkusím, ale jenom příští rok a šlus. Dostal mne na svý smutný oči a křečový žíly.

Abych ale začala od samýho začátku. Loni jsem se dívala na jednu šílenost americký filmový produkce, neměla jsem ani sílu se natáhnout pro ovladač a přepnout na něco míň zhovadilýho. Jen jsem tak relaxovala po práci, sama doma, zvuky televizní mne kolíbaly do spánku…. Najednou……, zvláštní pocit. Ten všichni znáte, takový to mrazení v zátylku, když víte, že se na vás někdo upřeně dívá, i když ho vy nevidíte. Procitla jsem a koukám na obrazovku a někdo kouká z obrazovky na mě. Sedí pod obrovským vánočním stromkem v nějakým velkým supermarketu, tváří se utrápeně a hypnotizuje mě pohledem. A on ví, že já vím, ani nevím jak to, že to vím. Zírám na jedinýho nefalšovanýho pravýho Santu a jak už jsem říkala, tak on ví, že já vím. Tak jsem tu blbost, celá vyklepaná, dokoukala, chudá holčička dostala moc dárků a novou rodinu, všecko to zařídil Santa, poněvadž byla sirotek. Všichni televizní diváci jistě slzeli, jen já tupě zírala a tak nějak čekala na nějakej pokyn a nebo tajný znamení, prostě jsem tušila, že stiskem ovladače to pro mne nekončí. A tušila jsem správně. No, řeknu vám lidi, ještě že jsem byla sama doma, ale to on věděl a asi to měl už dávno naplánovaný a vykoumaný. Televizní budlina se začala najednou zvětšovat a já trnula hrůzou při představě, kterak se náš nábytek prolamuje k sousedům nad náma, jak jim tam praskají ty jejich exkluzivní dlaždičky pod nohama a oni ječí a ječí…
Tak ta naše hlasatelka dobrých zpráv přestala růst asi metr pod stropem, dosáhla výšky bratru tak asi dva metry a já, prsty zaseklý v opěradle křesla, jsem byla svědkem nevídaný podívaný. Ani sklo neprasklo a z televize mi napochodoval, teda spíš nakulhal, do obýváku sám velký pravý Santa, co jsem s ním sotva před minutou navázala to mimosmyslový propojení. Zhroutil se do druhýho křesla a ztěžka oddychoval.
Tu celou červenou parádu měl ošuntělou, no co chcete, po víc jak dvoustech letech, taky byste nebyli v ažúru. Otočil ke mně krhavý oči, ale ne takový opilecký, ty já dobře znám, ale takový ty k smrti unavený. Začal si zouvat svoje kozačky či co to měl na nohách, čepici si položil na konferenční stolek, povolil si knoflíky u kabátu a….a usnul.
Nechápu to, ale nohy mu vůbec nesmrděly. Nechala jsem ho asi pět minut pochrupávat a pak jsem zakašlala, pak znovu a hlasitějc. Probral se, nadskočil a nechápavě se začal rozhlížet. Když mne uviděl, tak se usmál a řekl, já to věděl. A já se zeptala, co věděl. Trochu jsem teda tušila, co asi věděl a jeho proslov mne nenechal na pochybách. Říkal mi paninko, mluvil česky a tvářil se santovsky dobrosrdečně. Bez okolků to na mne vybalil. Prý ví, že jsem hodná ženská, že ho neodmítnu a podobný kecy. Ať to prej příští rok za něho vezmu, že už je unavenej a potřebuje si aspoň jednou odpočinout.
Odmotal i onuce a ukazoval křečáky. Moje námitky ho nezajímaly, předvedl mi nějaký kejkle, třeba dupnul nohou a já viděla, fakticky viděla celou naši matičku zemi a tisíce Santů, co je budu prý mít příští rok na povel, co je budu prý koordinovat a říkal ještě nějaký další pro mne nesrozumitelný slova, no řekněte, kde bral takový slova? No, to je celkem šumafuk, prostě do mne klavíroval, a já se bránila a protiřečila jeho šílenýmu nápadu, on, jako by mě neslyšel, rozvíjel svý plány, mužskýho že ze mne před vánocema udělá, nikdo prý nic nepozná. Děkuju pěkně, řekla jsem mu, a co moje rodina? To prej zařídí, ať se nestarám. No, zkrátím to. Ukecal mě, zblbnul svýma řečičkama, nechtěl slyšet nic o tom, že by si našel nějakýho bezdomovce oblý postavy, s pěkně červeným nosem a touhou být aspoň jednou v roce pan Důležitej.
Pořád jsem se ho ptala, proč já, proč zrovna já? Usmíval se záhadně a prý mi to poví, až budu mít ten záskok příští rok za sebou. A litovat prý nebudu. Pořád jsem se ujišťovala, jestli na mě nešije boudu, jestli neskončím jako ten zlej král z pohádky, co mu dal převozník do rukou to pádlo, nebo veslo, já už nevím, a pak ten král musel převážet lidi už nafurt. Tvářil se ukřivděně, zlobil se, že mu nevěřím. Já mu ale říkala, že nevím, nakolik se můžu spolehnout na santovský slovo, protože s těma čestnýma slovama tady na zemi je to nadraka, každej kecá, slibuje, zapřísahá se… a pak, skutek utek. Už mi nic nevymlouval, smutně se koukal do země a čekal.
Každej pátek odpoledne, když není rodinka doma, tak mě zasvěcuje do těch santovskejch tajností, neřekli byste, jak je to náročný, jeden jedinej blbej den a roční přípravu to chce. Bojím se, že něco popletu, že to bude velkej kolosální celosvětovej trapas, Santa mě ale utěšuje, že to zvládnu, že mi bude z dálky našeptávat a radit. Tak nevím. Taky naznačil, že se mi bohatě odmění. Moc tomu nevěřím, nedělám to přece pro nějakej mamon, že jo. Jsem prostě měkosrdcatá, mírně infantilní a naivní, jak někdy říkají lidi kolem. Santa věděl, na koho si políčil.
Tak mi držte palce, vy všichni, co jsem se vám svěřila, bublalo to ve mně celej dlouhej rok, tak to muselo ven. Doufám, že se někde neprokecnete. To by bylo fópa, jak říkal Santa, nevím, co je fópa, snad nic moc sprostýho.
Zůstane to jen mezi náma, jo? Stejně mě hřeje trochu u srdce, že v tomhle roku bude mít veškerej ten mumraj santovskej na starost ženská, teda já. Končím, mám totiž za malou chvíli poslední sezení se Santou, poslední dolaďovačky, jak říkal. Myslete na mě a jestli se mi všecko nepovede a nebude tak, jak má být, odpusťte mi to, když teď víte, jak se věci mají.

---