Vize

Vize, rozpětí orlice, hvězd, jež krvácejí, nářadí na svlékání hlav, vize touhy nesnášet. Je přímo nutné dávit pohrdáním. Vize velké stresové poruchy .Lesklé nory, hustící svůj odpad a já v myšlení nezkrotně trhám hvězdokupy o rolí křídla, jako že patří k sobě.  Po ulici sbírám květy do úst, abych příliš nešlehal plameny, které by mne nakonec stejně pohltily. Co je dobré? Tolerance suti, špinavosti. Vize jednoduchosti, povrchnosti, kolejí pro všechny. Ale nikdo za nic nemůže, svět za nic nemůže, Darwin nemůže, nemůžeme…

Mezi tímto a následujícím zápisem stojím na gigantickém podpadku a přeci, orlice i hvězdy, stále krouží nad mojí hlavou, mé dlaně na ně nedosáhnou, plameny je nespálí, plamen mění se v plavuni.

Ještě stále je zde vůle k prstokladu, k jedné propasti, do níž jsme bravurně meteni, proti své vůli. Až se bude zvolna šírat, zlomím jim zrak! A až dosním, budu opět vrhat květy, masky plamenů. A pro většinu dneška bodnu z očí sžírající koberce a prázdné prostory, nebádající k nekonečnému hroužení do sebe sama, bolesti pykání ad absurdum. Za člověka, tak aktuálně nízkého, že, buď ať složí svá křídla, vůli v krvácení hvězd, božským pláním, nářadí na svlékání hlav, nebo ať zakryje dekou člověka! Mám božskou chuť mít něco nasládlého z tančícího jara, rozevírat květy, které zapálím a sám se utopím, spokojen z konce nižších lidí. Neboť vyšších není a lev stále potřebuje trhat, holubice tokat a já usínat.