Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bludnej Holanďan má budoucnost

10. 12. 2005
4
0
2443
Autor
Mrakula

Než začnem, asi bych se měl nejdřív představit – nesnáším to, ach jo – čili brachu do toho: Pojmenoval mě Erik, ale kámoši mi řikaj Riko, zjizvenej Riko, plešoun Riko, kápo Riko nebo taky někdy ten zkurvenej parchant, ale vo tom teďka ne. Specializuju se na loupeže lodí, když řikám lodí, tak nemyslim ty vodní kocábky, ale skutečný lodě – vesmírný lodě, plný pekelně zoblejch pasažérů; ty co sou vycpaný skrz naskrz fetem nebo naopak už na dálku páchnou zbrojnim potenciálem. Jo, tak todle dělám, pokud vim, už vod první stránky. Já, moje zasraná posádka a Bludnej Holanďan – to je náš plecháč – pořád na cestách, pročesáváme vesmír a terorizujem veškerenstvo. Myslíte, že je to prdel?

            Vlastně, docela to prdel je. V celý Zalémský konfederaci se těžko najde někdo, kdo by na Holanďana neměl pifku. V Blexoru na mě maj zatykač už vod prvního dílu – to sem vyloupil loď s viceprezidentovu štětkou, he-he. Jak sem to udělal? No, docela jednoduše. Mám takovej pitomej ksicht – von se totiž blbě pamatuje. Byl bych blbej, bych toho nevyužil. Sem jako herec, když si vemu paruku, nalepim nebo voholim si vousy a hodim na sebe nějakej dobrej vohoz, nepozná mě ani pánbu. Podstaný je, že mě nepozná vochranka. S falešnejma dokumentama se můžu vydávat třeba za vobchodníka z nějaký domorodý planetky, to je fuk. Na velký meziplanetární lodi se to ztratí.

            Ale k tý viceprezidentovic babě. Tehdy sem počkal, až vostatní hybernujou. Sám se povinnýho spánku nezúčastnit, místo toho odeslat souřadnice Bludnýmu Holanďanu a adieu posádko! Pomoct si nepovolenym uspávacím plynem – Druhá smlouva se Sluneční soustavou O zakázaných zbraních jich zná dost – a šup s klimbajícím velínem do nouzový komory. Jasný jak facka. Pasažéry prodat barbarům, vnitřek prázdný lodi zkořistit, co de rozebrat a na součástky.

            A ta…? No, ehm, todle, jak bych to…  Taťána Reno je teďka oficiálním členem posádky Bludnýho Holanďana a kdo mi na ni sáhne, tomu rozkopu prdel. Co? Že má divný méno? Ježíši, já jí ho nedal! A sme zase na začátku.  

            Loupeže mi vydržely na čtyři díly; ne že by byly nějak tlustý, ale stejně - Von to se mnou asi myslí fakt vážně, řekl sem si – jenže… Asi má špatnou chvilku, nevim, ale ledva sem ve čtyřce šlohl loď plnou zakázanejch chemikálií, ten bastard vo mně prostě jen tak přestal psát! Useknul to zrovna ve chvíli, kdy sem dělal Taťáně přesně to, co má ráda. Ježíši! To jí mám jako na věky věků… ?? Jemu je to asi fuk. Mně to ale jedno neni. Dyby mě třeba zabil – v nějaký bomba přestřelce, krev cáká, mrtví alieni slizej a ňáký to vyhřezlý střevo návdavkem, řekněme – proč ne, ale todle! To přece nejde, jen tak si mě vycucat z prstu, a pak mě nechat, ať Taťáně…  Hele, kámo, na to ti nehraju! Jednous mě stvořil, tak to se mnou dojeď až do konce. Takhle se přece správnej taťka nechová!  

            Ty vole, já ti věřim, že tě vytáčí, jak tě redaktoři namíchli a čtenáři sou daleci aspoň kapku ocenit tvého génia, ale kvůli tomu si nemusíš vylejvat vztek na mně. Já za to přece nemůžu. To, jak si mě nechal zkopat konfederační jednotkou, bylo fakt hnusný a nevykládej mi, že to nebyla tvoje osobní frustrace. Do děje to vůbec nezapadlo. Já úpěl, úpěl i čtenář, no hlavně že se autor bavil. Něco ti řeknu. Chtěl bych schválně vidět tebe na mym místě. Měl sem držku úplně fialovou!

            Já ti tvoje komplexy fakt žeru, ale ten šuplík se mi vážně nelíbí. Slíbils mi prachy a vilu na Jár - planetce vyděděnců - a Taťáně větší kozy. A co? Žádnej bejvák pro bohatý, žádný kozy pornohvězdy, jenom jedinej blbej šuplík - tam si disketu s mym příběhem zašil, s tim, že už ji nikdy nevyndáš – čumíš, to tě mam prokouknutýho! Vymazals mě z počítače jako něco nepřístojnýho, jako nějakýho vira, he?  

            Ale na něcos zapomněl, otčíme – pořád totiž ještě Sem s velkym ,s‘ – dosud si mě nezabil, zapoměls? – a rozhodně nemám v úmyslu, tvojí bezdůvodnou stávku v pokračování na mym osudu jen tak strávit!  Mně je kurva fuk, esli to někdo čte, hlavně dyž se píše!                           

    

*  *  *

  

Na Bludnym Holanďanu mě všichni bez výjimky poslouchaj, znám tam poslední odpadovou chodbu; však si taťka dal v druhym dílu Vesmírného piráta záležet, aby moji doménu náležitě popsal. Ale zde? Bože, jakej světs to stvořil…

            Budu rád, když najdu Jeho dům. Sám mě navedl. A že bydlí na sídlišti – v paneláku, šupák jeden, to se čtenářům nepochlubil. Na zvonku má napsáno Mgr., vejtaha, mě nenechal dostudovat jedinou školu. Tak zazvoníme, jen se ukaž panáčku. Crrr! Crrr! Crrr! Co tam děláš, vole? Vim, že si doma. No konečně. Šup dovnitř, než si to rozmyslí. Teď výtahem, a zmáčknout zvonek se jmenovkou Vernerová. Vernerová? Nekňuba, bydlí u nějaký ženský. To se dalo čekat, s tim brakem, co píše, by si nevydělal ani na suchý z nosu.   

            To je doba. Konečně, sezam se otvírá, okamžik pravdy přichází. Sám sem na to zvědav. Nikdy sem Ho neviděl, ale nějak po straně čekám, že bude vypadat jako já, nebo aspoň podobně. Tak se předveď, frajere.  

            ,,Vaáá!!“ do obličeje mi vříská blonďatá holka v teplákách.

            ,,Hele kotě, můžu mluvit s tvym…?“ překládám plasmovou pušku z jedný ruky do druhý, ten krám je vážně děsně těžkej.

            Prásk! Au, to bolelo! Tak takhle ne pusinko, mnu si pochroumanej rypák.  Crrr! Crrr! Crrr!

,,Kdo to sakra je?“ vřeští na mě přes dveře, jako při alienský invazi.

            ,,Erik, kápo na Bludnym Holanďanu, asi se neznáme,“ huhlám, horlivě si tisknouce kapesník na krvácející nosní dirky.

            ,,To má bejt vtip? Teda dost blbej! Vypadni ty zkurvenej parchante! Debile! Ty hovňousi, ty…!“ ječí to pometlo stovky a stovky nadávek na mou adresu.

            Svítá mi. Takhle blbě může klejt jen můj taťka, teda vlastně mamka! Tak sme se přece našli. Hosana! Jenže… Jak sem to měl tušit?

            Stojim celej zkoprnělej ve vosmym patře na chodbě starýho paneláku, laserovou pistoli pod koženou bundou, tu plasmovou opřenou o zeď. Pája miluje Milušku, troubí na mě nápis vyškrábaný pětikorunou. To je fajn, já jim to přeju. Nikdy by mě nenapadlo… Světlo samo od sebe zhaslo, ve starejch panelákách to tak bejvá. Jdu do kolen.

            Takže mě stvořila ženská. Ženská! Tfůj! A já si myslel, že když jsem jako v ich formě… Ježíšku na křížku! Sedim na zadku a tupě poslouchám, jak pani z devátýho supí do schodů. Co si počnu? V tomhle případě samozřejmě můj dosavadní plán padá. Copak jí můžu strčit Slečnu plazmovou (mám ji radši než Pani laserovou, i když je těžší, nenadělá totiž takovej kravál) pod nos a říct, hele, vole, nedělej fóry a koukej splnit, cos slíbil – mně i Taťáně to dlužíš? Sakra, a já se těšil, že Mu rozbiju hubu! Nejradši bych se rozbrečel jak malej spratek, v trojce mě nechal – vlastně nechala – ukrást loď plnou zárodků malejch alienů – to byl docela podraz, ale proti tomuhle… Volky nevolky sem zkontroloval nábojníky. Všechno bylo v pořádku. Navíc nehrozilo, že by se na mě z tmavý panelákový chodby vyřítil vetřelec, tak možná ještě úchylák. Riko, ty parchante, budeš muset zapnout mozek. Tohle vypadá hůř, než když tě chytli v Blexorským pásmu s půl tunou koky.                 

 

*  *  *

  

Samozřejmě že sem na ni nemohl dál zvonit, ještě bych jí víc vyděsil, třasořitku jednu. No, zkusil sem to druhej den. Agáta – tak se menuje, no myslim si můžem tykat – tentokrát hrála mrtvýho brouka. Depak, puso, to na mě neplatí. Tuhle fintu sem používal už v jedničce.

            Po tejdnu to začínalo bejt docela nuda. Nehledě k tomu, že sem vlastně měl pořád pracovat na Taťáně… Nakonec se stalo, co se stát muselo. Napral sem do těch dveří tříštivý granáty (dva byly akorát, vlastně by stačil i jeden, kdybych se trefil na poprví), Agátka zešílí, ale může si za to sama. Nemá bejt tak upejpavá.

            Nešť běda. Skromně zařízený byt někoho, kdo nemá na rozhazování, svítí prázdnotou. Moje Agátka bydlí v malym kamrlíku sama, jen se starým písíčkem, tiskárnou, kde chybí náplň, a hordou knih z antikvariátů. Tak copak tu máme, nějaký detektivky nebo snad jen dobrou skrýš, co klasik to flaška? Tůdle, je moc mladá na starý ročníky – dal bych si whisku. Ale ne, na tohle vážně nemám žaludek – Jung, Freud, Adler, samí dobří hoši. Takže psýcha, a že Mgr.? Jo, to sotva. Spíš věčná studentka, škudlinka, co smrdí korunou. A já blb si namlouval, že to bude biochemie, genetický inženýrství nebo jaderná fyzika. A vona mozkoškrábka, no tě pic! Tak to vysvětluje ty moje sebeobviňující pocity – vobčas je mívám, hlavně když si přihnu – že jako vidim ty co sem zabil, stojej v řadě, culej se jak andělíčci; prej se k nim brzo přidám, křídlíčka mít asi nebudu – prostě konina, při který si soustrastně ťukáme na čelo -  já i čtenář. Ježíšku na křížku! 

            Prchám a hledám. Kde může bejt? Doma se neukázala celou věčnost, já sem taky vobčas blbě k zastižení – hlavně před Imperátorovými agenty – ale kdo pase po ní? Prohledávám parky, hospody, mosty i podmosty, knihovny, školy, kina, divadla, hřbitovy a nákupní centra, ale Agátku jako by spolkl hmyzí alien z dvojky.

            Nakonec sem vsadil na nejhorší a navštívil nemocnici. Šlo to snadno, jako všude jinde, ani tady nebudí pozornost holohlavej maník s arzenálem pod bundou i na bundě jen tak přes rameno. Sem prostě ne-ná-pad-nej. Neviděli by mě, ani kdyby jim moje holky mířily na rypák, každá na jednu dírku.  

            Byl to hroznej ústav, už vim, kde brala inspiraci pro Blexorský vězení, kam mě jednou chtěli šoupnout. Samá bílá. Nesnáším bílou! Pryč odsud, když najednou –

            ,,Vernerová, ta s těmi bludy? Hospitalizovali jsme ji na dvanáctce,“ sýpe mi u ucha šedivějící běloba s lejstry.

            Blázinec! A máš po kariéře, a Taťána po kozách (a já po Taťáně). Letim tam jako splašený, ani nepotřebuju tramvaj, proplazim se skrz vrátnýho, žluté listí přelétá nad mojim vyděšeným ksichtem. Zase si mě nikdo nevšímá. Procházím kolem babky hlídačky, co si čte noviny. Dveře, dveře a další dveře. Kolik ještě? Mám strach, tentokrát – snad poprvý za celou sérii – cítim strach.

            Nacházim Ji, skrčenou na posteli, zachumlanou do polštářů a – píše. Píše! Mou budoucnost? Ne, blbou esemesku do mobilu! 

            ,,Agátko,“ skuhrám takřka prosebně, no ne že by byla můj typ. Sama ze mě udělala týpka, co letí na kozatý brunety.

            ,,Jdi pryč, jdi pryč,“ pokládá mobil na noční stolek a sahá po polštáři. Hodí ho po mně? Ne, jen si s ním zakrývá oči.

            Ona mě má vážně za výplod svého mozku! Běda! Realita tohohle zlýho světa se proti mně spikla.

            Agátko, chci pokračovat, když vtom mě napadá geniální myšlenka.                         

   

            *  *  *

 

            ,,Vy tedy pocházíte z budoucnosti?“ už klidně se mě ptá; polštář i mobil leží v pohotovosti vedle ní. Naštěstí si mě nepamatuje, toho maníka, co na ni bouchal, má za jinou osobu – to už je holt úděl toho mýho blbýho ksichtu. Nepamatuje si ho nikdo, včetně té, kerá ho vymyslela!

            ,,Ano, slečno,“ culim se jako neviňátka z mích vizí.

            ,,A říkáte, že jste si vybudoval kariéru profesionálního zločince podle mých knih?“

            ,,Přesně tak,“ blufuju horlivě.

            ,,Potom ale…“ začíná se jí to líbit.

            ,,Ano, stanete se úspěšnou, vaše knihy budou lidi skupovat po milionech,“ zaimprovizuju.

            ,,To není možný!“ vykřikuje radostně.

            Nebylo, ale proč bych jí to bral?

            ,,A to jste přijel, jen abyste mi to oznámil?“ znejistí najednou.

            ,,Si nemyslete. Musel sem si soukromě vyřídit nějakou záležitost ohledně jistý nemovitosti a jedný operace,“ culim se dál.

            ,,To by mohl říct každý, máte nějaký důkaz? Třeba co se bude dít v dalších dílech?“ Jde na to od psýchy, přitom je jí úplně šum a fuk, že se baví s potencionálním teroristou. Typickej bezcharakterní autor, kerej pro svý postavy vyroní moře krokodýlích slz, ale za záležitosti okolního světa by nedal zlámanou grešli.  

            ,,Jasně, Riko si koupí vilu na Járu,“ spekuluju.

            ,,Hm,“ zamyslí se a já tiše couvám ke dveřím.   

  

            *  *  *

 

            Voala! Vyšlo to. Sem opět na palubě Holanďana – ten plecháč má vážně budoucnost, i když to zpočátku nevypadalo - popíjim v devítce šampus a žvejkám kaviár. Taťána - po lehčí operaci - vypadá prostě úžasně, mi podává katalog s volnejma nemovitostma na Járu a já v tu chvíli vůbec ale vůbec nemyslim na to, jak zneškodnim chapadlovitou mrchu v záložním prostoru.      

 


Godfrey
01. 01. 2006
Dát tip
dost dobrý *

Havranka5
13. 12. 2005
Dát tip
Tisknu, přečtu, napíšu

Samnuel
10. 12. 2005
Dát tip
Hodně hustě a dobře napsaná povídka! TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru