Neklidný hrob (Paranoid Android)

Sbírka Neklidný hrob od Paranoida Androida obsahující 13 lyrických básní může svým názvem leckterého pozitivisticky smýšlejícího čtenáře poplašit. Pokud jej však neodradí, může postupně zjistit, že dílo je o životě a životem přímo přetéká. Obyčejným každodenním životem, bez zbytečného patosu ale i přehnané radosti. Obyčejným životem, mezi obyčejnými, ale přesto neopakovatelnými věcmi a momenty, které autor vykresluje nepřehlédnutelně. Není to jen básnická skladba, je to duše rozlitá do slov, přímo se vtírá označení životní filosofie. Je to pokora před životem a nehraná vděčnost za možnost jej prožít.

Příjemná je skutečnost, že ačkoli je sbírka osobní, zároveň se nebrání civilnosti. Každá z básní má trochu jinou atmosféru, a to má za následek, že celek nepůsobí jednotvárně a nezačne v určité fázi nudit. Zpočátku, Při čtení jednotlivých fragmentů může právě tato “nesourodost” vyvádět z konceptu, ale v okamžiku, kdy je sbírka předložena jako celek, rozptýlí se i obavy o její ucelenost.

Motiv hrobu a smrti jako takové prostupuje celým dílem, nepůsobí však pateticky, spíše se nad ní vznáší lehce, avšak intenzivně, jako se smrt samotná vznáší nad naším bytím.

Některé pasáže jsou až Reynkovsky lyrické, k jiným je složitější najít konkrétnější obraz. Ty jsou vesměs více pocitové a chvílemi zavánějí modernou.

Přestože jsou básně psány převážně volným veršem, občas se vyskytne nenadálý, přesně načasovaný rým, což je více než příjemné, hlavně z důvodu, že si čtenář zpočátku vůbec neuvědomí, s čím a kde je svázán.

Může se zdát, že motivy spadaného listí, odkvetlých pampelišek a zoraných polí jsou otřepané, nicneříkající a přelyričtělé. Autor však dokazuje, že se s nimi, i v dnešní době, dá pracovat plnohodnotně a že ve zdařilém podání neztrácejí nic ze své síly. Je vůbec nutno říci, že podstatná většina obratů, přestože jsou řečeny prostě, bez snahy o honosnost a za použití klasických (všedních) výrazů, působí silně, přesvědčivě, imaginativně a hlavně neomšele. Čtenář pravděpodobně nepodlehne dojmu, že už byly někde takto vyřčeny. Na druhou stranu je v díle i množství obratů, které mohou působit iracionálně a některé úseky se mohou zdát násilné. Vše do sebe však zapadá, nechci říkat lehce, ale bezesporu smysluplně, i když je fakt, že jsem se při četbě setkal s okamžiky, kdy autor po jedné uzavřené strofě jakoby na okamžik vrávorá mezi motivy, ve snaze najít ten nejvhodnější a další sloku začíná v malinko jiném duchu, než byla předchozí. Tyto “skoky” však neruší, spíše naopak. Namísto rozmělňování a snahy rozvinout daný motiv útočí na čtenářovu pozornost a udržují napětí. Neukolébavají.

Jediné co mi přišlo nešťastné, bylo použití některých slov. Nerad bych se v nich sáhodlouze pitval. Je jistě věcí autora jaké prostředky pro vyjádření myšlenky zvolí. Jen mi například výraz -zmutuje- do kontextu lyrického motivu nezapadá. Má na můj vkus až přespříliš technický charakter. To jen na okraj. Podobných “záseků” jsem totiž napočítal minimum…a zároveň vím, že si tady protiřečím, protože poezie není a nemůže být založena na stejných principech jako před padesáti lety. Už jen proto, že žijeme v rozdílném světě a odvaha použít obraty, které nejsou mnohonásobně ověřené posouvá poezii neustále dopředu. Bezesporu však závisí na tom, jak jsou použity a zpětně přijímány.

Jedna z největších deviz sbírky je skutečnost, že se verše přečtením nestávají objevenými a beze zbytku vyčerpanými. Je možné, ba žádoucí se k nim vracet, aniž by ztrácely cokoli ze své síly. Příčinou je mimo jiné nepřímočarost a vícesmyslovost, která je většinou i vkusně graficky zvýrazněná. Následkem pak možnost kdykoli se ke sbírce vracet a znovu si jí užít.

Pevně věřím, že se jednou dočkáme i tištěné podoby, knihu založíme mezi další tuhé svazky a nebudeme muset schraňovat cáry papírů vyjeté z Písmáka.