[přes_noc]

Zapálím svůj dům i strom v kuchyni. Vypnuli elektřinu a zvířata vybíhají z mrazáku. Probudila se ze zimního spánku, bez drápků a bez zobáčků, pečlivě odstrstěná ostrým řeznickým nožem. Vyděšeně rozplétají své zauzlované tepny a domýšlí si oči. Kde jinde by se člověk neměl bát, než ve své posteli, pod kterou jsou něčí černé ruce a stahují nespavé děti do mezipatra vidoucích obrazů a zamčených dveří, které se otevírají vždycky jen prudce a znenadání, třískají sebou a rozbíjejí si hlavy a klikaté ruce o vzdychající bělostné zdi. Na chodbě se bezostyšní tapetáři objímají s tapetami a úzkostlivé bezdětné matky se vrhají z oken, která se nebezpečně vyklánějí na ulici. Ve vzduchu se zdají být křehčí než bledé dívky v moři, které tančí ozubeným žralokům a utopeným námořníkům s široce otevřenýma očima. Princezny s chapadly a průhlednými záclonkami, které odliv zapomíná na pobřeží, zůstávají z nich pak jen neforemná těla, do kterých děti odpoledne dloubou klacíky a někdy si z nich vyřezávají rosolnaté mořské koníky. Medúzovité baletky, jejichž nohy hladí slané proužky vody převalující se od jednoho břehu ke druhému jako velké dítě, které někde v blíže neurčeném mezisvětě utíká před zlými sny, šumí ze spaní a vykřikuje nadouvajícími se vlnami o maminku. Jednoho dne se možná probudí a zjezerní do klidného průsvitného oka.

A my se stále probouzíme do ospalých polštářů a na střechy přes noc někdo nastrouhal hlavy bílých čápů. Na římse sedí havrani a vchází nám do pokoje, snídají rozbité talíře. Celý den oplakáváme dny, které nebudeme spolu až umřeme, v noci si odřezáváme hlavy od těla a nad ránem se procházíme v nemocničním parku. Bojíme se na společné samotce dezinfekčního pokoje, dáváme si vzájemně ochutnávat kapačku a v kalendáři odškrtáváme další křížek znovunarození. Nikdy si neumřeme, říkáme ráno a v noci omotáváme klavírní strunou drážku na klice od světlíku.