uzel

Vroucně se pousmáli

stíny noci nad pratetou kosmu

protože slunce se z kapsy již nevrátí

Všem znělým dali

záhlaví a zápatí svých srdečnic

Jen dvě stě vzdechů pro nic

a pousmání pro lunu na kolovratu

Dále jen…

průhledy do zvučících včel,

na podzim, nohy proti proudu,

kolkolem jinovatky ze západu

a sklenice s majetkem zbarveného listí,

hromady smíchu běžných dlaní,

kus papírových úst, k požívání

a mlhu z dechu muže, který sípal

Vroucně si hleděli na křídloví

pili jen nápoj z vadnoucího deště

Kapkami třeli si křídla doby

a fragmenty z jejich par

psaly jim na líce dvě stě čar

a tak ještě hrubě opracovaní -

slehli –

A já je fotil…

…všechny do jednoho

Při tom jsem zouval život ze svých čar…

Byli jak střepy, všude mnoho…

Pár co pár se ve své formě rozstonal…

Točí se ze všech stran

jedno slovo,

obité fantasií,

s křížem na zádech,

v poutech lan

a zmijí…

Protože bys byl

Příliš chutný

(oblékáním v růže)

Budeš trávit noc

V černých baloňácích

Aby ses zdržel tance smíchu

protože oblé vánky

roztírají rudou

na červánky svých planých

tváří v kapesníku

na kterém máš uzel