Večer bych si ráda zasouložila

Už oplodnívám tisíce

nahých stínů

lopatou mezi dva

otevřené konce kruhů věšících se

v začátku všech těch negací

které

v rozbřesku plivají na svět

pod záštitou svých

činů suterénem zapečetěných

a přídechem vklížených mezi dvě

hlavy „neumažte povlečení

večer bych si ráda zasouložila“

            a zítra je tu zase

            ve svých náladách

opakuje melodie uříznutých kmenů

vždy když se oči přemění v kostky

ledu a sama ví že neodolá lákání

světa sebevrahů že neodolá

Sirénám strun pasujících na

tenké ženské krčky ještě

dřív žhavící vlákna

zažehnou čas do

potřebných pater

dospělosti

a bude čekat čekat na ranní zprávy

aby zjistila jestli není pozdě a

jestli to už není jen zákmit

poslední myšlenky té která

zůstává posledí poslední

v hlavě se třesoucí

nit provazu jež

čouhá ze stropu

                        „to povlečení – prosím –

            neumažte večer bych si ráda

zasouložila --“