***bez názvu*** (zase a zatím)

Je možné, že sníh tehdy nepadal. Ale celý ten den splýval s nízkou oblohou, která se tak ráda dělá v prosinci, aby optimistům připomněla, co uvidí z okna příští týdny a měsíce. A celý ten den se stavěl, že už začne sněžit, že už se souvislá vrstva oblak protrhne o zem, a přesto nespadla ani vločka, krystalek ledu. Nejela jsem náhodou, ani naslepo, i když mnohý by to řekl: jak rychle jsem odjela z města, že nikomu jsem nic neoznámila, že je to nerozum. Ale musela jsem jet.

Kdo by mě při mém úprku pozoroval, mohl by ještě říct, že je mi asi tak dvacet pět let, záleží mi na tom, v čem vyjdu na ulici a že jsem hezká tím způsobem, který je vidět až na druhý pohled.

Ale to není relevantní, protože tohle není milostný příběh. Je to příběh o krvi – rodné, nebo možná rodinné, a krev není voda. Je ráno dvacátého třetího prosince a pod nalitým nebem jedu do Hrobec, hledat a najít.

Smyk. Na silnici mezi vsí Bříza a Roudnicí nad Labem je silnice úzká, protažená silničáři někdy předevčírem, a moje letní pneumatiky po namrzlém asfaltu kloužou jak nešikovná baletka. Smyk šmik.

Když vystoupím, chomáč černých chlupů leží pár metrů ode mě na sněhu a nehýbe se. Mám štěstí: když mi kočka znenadání přeběhla přes cestu a já dupla na brzdu, auto se párkrát otočilo a čumákem neškodně zabořilo do závěje. Kočka je mrtvá, žlutozelené oči doširoka otevřené. Jedna tlapka očividně vylomená z kloubu. Natáhnu dlaň, kožíšek je teplounký a hebký. Ruce se mi ještě chvějí od leknutí. Co teď?

Cítím, jak se mi teplé slzy slily pod bradou, kapou na kabát a v mrazu chladnou a vysychají. Nechci kočičku pohodit, ale zem je zmrzlá a tělo by nepřijala, i kdyby se mi povedlo prodrat se závějí.

Zahrabala jsem ji pod sníh. Co taky dělat.

Vyrůstala jsem v opravdu malé rodině. Jiní to měli jiné: rozvětvené rodinné stromy bujely stále novými výhonky a ty staré usychaly jakoby mimochodem, vědělo se o nich, víš – strýček František, to je ten důstojný muž na obraze v obývacím pokoji, je to tvůj předek, važ si ho, pamatuj si ho. Stářím svraskané rty dodají: jsi krev jeho krve, jsi součást. Jsi článek.

(Mami, proč nemám bratříčka? Magdička Válková má teď bratříčka.

Protože nemáme tatínka, zlatíčko.

A proč nemáme tatínka?)

Kraj kolem Řípu je úrodný a placatý jako placka, placatka, plácačka. Jezdívala jsem sem, až kam moje paměť stačí. Labe je široké a kalné, proud se zdá líný, skoro nehmatný. Ale dětské tělíčko snese za minutu o mnoho metrů, babička volá Dej pozor!, děda volá Vidíš? Teď to musíš dojít po břehu. Nemám než je: rodiče mojí mámy. A mámu, samozřejmě. Otec odejde – jsou mi čtyři – a svoje kořeny si vezme s sebou. Nemám žádného strýce Franze, ale moc ho chci.

          Poledne před Štědrým. V Roudnici na náměstí stojí vánoční strom, čpí svařené víno a chodí tu bezdomovec v umaštěném mikulášském převleku; má plátěný pytel, kasičku a děti se ho bojí. Dám mu desetikorunu. V restauraci na náměstí se mě zeptají: Slečna si bude přát?

Slečna by si přála sladké knedlíky ze zamražených jahod, šetřených doma na takový den. Slečna nahlas vyjádří touhu po těstovinách penne s lososem a smetanou. Ale mají jen boloňské špagety. Slečna má na kolenou rozloženou turistickou mapu a dívá se do ní, zapichuje prst. Hrobce, jméno jak od Erbena.

          Hrobce jsou maličké. Skoro nic v nich není, jen rezavé nádraží, domy stejné jak kostky stavebnice, velké zahrady, koloniál, telefonní budka. Zleva po proudu Labe přitéká Ohře, na východě roste Říp, veliké nalité prso krajiny. Na západě je těch prsou víc, Středočeská pahorkatina, jsou to ňadra nezralých dívenek, kosé stoupání a ostrá bradavka vrcholu. Ale blízko, opravdu blízko je jen kalná řeka a dlouhé, třapaté lány pšenice, které se táhnou až k obzoru.

Dítě si pamatuje málo nebo nic: místo věcí barvy, místo tvarů pachy. Místo slov pocity. Tenhle kraj je v mé paměti žlutý, vyprahlý a plný pachu suché trávy. Pocit pro něj jsem už zapomněla.

          Špagety, řekne číšník a s výrazem kabaretního kouzelníka je staví přede mě na umolousaný ubrus s logem místního pivovaru. Jím pomalu, hořkost a stesk polykám s červenou omáčkou.

U vedlejšího stolu sedí muž, spíš chlap, a dělá na mě oči, nejdřív jakoby nenápadně, potom docela. Věk odhadem čtyřicet plus, vysoké čelo anebo nízká pleš, světlé oči modř či zeleň, silné ruce a ramena. Má před sebou dojedený talíř a půllitr s ouškem, který si už dvakrát nechal doplnit. Vždy, když se napije, zlatavý pivní odlesk mě uhodí do očí.

          Hotovo, chce se mi hlásit po dětsku, když mám také dojedeno. Sahám do kabelky pro pouzdro na cigarety. Najednou vstane a nese se vzduchem, vznešený muž–chlap, jeho paže a pěst mi vyletí obloukem vstříc obličeji. Z pěsti vyskočí plamének a připálí mi cigaretu. „Můžu si přisednout?“

Nevím, čím bych ho odehnala, tak řeknu jen „prosím“, tím tónem, který říká „prosím, jen mě obtěžujte“. Nevšímá si toho, vrátí se ke svému stolu pro pivo, pečlivě si donese tácek a natáhne nohy pod stolem. Pohledem mě objede a u očí se zastaví.

„Jedete z města, co? To se pozná, že jedete. Jste taková pěkná slečna.“

Říká to, jako by recitoval. Neúčastně.

„To je pěkná určitě i vaše dcera. Tak v mém věku musí být, že?“

„Mám jen kluka.“

Chtěla bych nějak upozornit číšníka, že chci platit, ale vybavuje se u pípy s nějakým kořalou.

„A nejsem z města,“ pokračuji. Bledé oči mi otvírají kudlu v kapse a lež v ústech. „Jsem odtud, z kraje. Ale to asi neznáte.“

„Co by ne. Jen povězte.“

„Z Hrobec.“

„Díra, co?“

Vystihnul to. „Ani ne.“

„Já jsem z Libotenic. To je kousek. Havránek se jmenuju, Josef.“

Mlčím.

„A vy jste?“

„Doubková Karolína. Od Škodových.

„Tak jo,“ podívá se na mě skoro něžně. „To je potom jasné.“

Selské rody roudnického okresu bývaly starobylé, početné a bohaté. Grunty se dědily z otce na syna nebo vyvdávaly s dcerami, když se rodičům zajistil na stáří slušný výminek. Zakládaly se vinice a chmelnice, ovocné sady. Zakládaly se nové rodiny na výhoncích starých rodů, aby se zachoval majetek a posílila krev. Celý ten úrodný pruh černozemě, kde vykvetly i hrábě zapomenuté v poli, byl provázán neviditelnou a hustou sítí vzájemných vztahů jako drobnými kořínky pšenice…

…vyprávěl Havránek Josef. Mnohem méně obrazně. Poslouchám a snažím se soustředit na řízení. Havránek sedí na sedadle spolujezdce, potahuje z červené startky a popel sype na polstrování. Přemýšlím o tom, co řekl, než se mi tam nerouboval. Co k neuvěření.

„Já jsem vás hned poznal, že jste z přízně, máte takové ty oči. Říkala jste Doubková. Takže vaše matka, než si vzala Doubka,“ zapřemýšlel – „toho si nepamatuju, takže vaše matka byla za svobodna Škodová, dcera Jana a Anny Škodových z Hrobců, č.p. 40. Já jsem Havránek, vnuk Josefa Havránka z Libotenic, č.p. 15. A sestra mýho děda z čísla patnáct si vzala Jana Škodu z čísla čtyřicet a dostala jméno Škodová, jenže za svobodna Havránková Anna, byla to vaše babička, nekoukejte na mě tak zle, sestřenko. Vždyť jsme příbuzní.“

           Vždycky jsem chtěla strýčka Franze z obrazu v parádním pokoji. Chtěla jsem bratrance a sestřenice, a tety a strýce. Cítila jsem to v dětství jako nějakou dávnou ztrátu, která někdy vystala spolu s nesmyslnou touhou sevřít nikdy nevlastněné.

           A teď se dovídám, že babička a děda mi je upřeli, moje pravé příbuzné, snad že si vystačili sami pro sebe, snad že se sestry rozhádaly, a utajili mi tohohle člověka, který má být něčím jako strýc Franz, a zatím páchne hnojem a tupou upřímností.

           Rozbaluji v mysli tenhle vánoční dárek už posté za tu krátkou jízdu. V nevábném papíře číhá překvapení a nedůvěra.

„Budete tam spát?“ přeruší mě nevědomky.

„Kde?“

„V čísle čtyřicet.“

„Budu.“

Kývne, jak bych si u něj právě vymohla povolení. Vybalím ještě vztek, stud a bůhvíproč i pýchu.

           Do Hrobec jsem přestala jezdit, když babička s dědou – jen pár měsíců po sobě – umřeli. Bylo mi asi deset. Máma v Hrobcích vyrůstala, ale mě už měla ve městě, spolu s prací, bytem a novým životem. Vrátit se nešlo.

            Zamčený barák se nechával dlouhé roky opuštěný. Máma tvrdila, že cizí lidi tam nechce a v důchodu to tady ještě užije. Nechala během let rekonstruovat koupelnu i vytápění. V létě jsme jezdívali na pár dní, hlavně uklidit a dát do pořádku na další prázdné měsíce.

             Letos v létě se nejelo. Teď, na Vánoce, jsem se sem konečně vydala, i když mě vede jen povinnost. Vytřít a uklidit, pustit dovnitř vzduch a vyvětrat ten starý, zamést prach a mrtvý hmyz. Otevřít okna a dveře toho kamenného pohrobka a vzpomenout na mrtvé. Připomenout si vlásečnice ukryté hluboko ve zmrzlé půdě, které i mě vážou. Tělíčka much a včel mi budou jemně praskat pod nohama.

Ještě pro něco sem jedu.

           „Jsme tu.“

Auto nechám stát u plotu. Havránek se na mě nepodívá, zato si připálí další krátkou. Odemykám vrata a společně si prohlížíme dům. On vidí nově: dvoupatrové stavení z počátku století, měšťanské, kdysi krásné. Teď ho hyzdí opadaná omítka a zpuchřelé okenní rámy. Já vidím skrze paměť: stále týž široký vjezd, schůdky a vchod do domu, zadní zeď, kde se hrála počítaná. Sníh milosrdně kryje, co v létě musí být nevzhledné plevelem a špínou.

Nejsou tu žádné stopy, ani nemohou být, ale stejně je hledám v neporušeném bílém. Pod víčky to nebolí, ale jako by mi někdo rozostřil pohled. Otáčím se k Havránkovi. Ještě stále stojí u vrat a kouří.

„Proč jste se mnou jel?“

„Vypadalas, jak když tě něco honí. Tak jsem to chtěl s tebou chytit.“ Řekl to? Ne, to jsem si jen myslela.

„Vypadalas jako z rodiny.“

„Aha.“

Chci ho poslat pryč. Přeji si, ať se otočí, zahodí cigáro, vyťapá ve sněhu řádku stop, které se ztratí za rohem, a nikdy ať už ho neuvidím. Vůbec nic nechápe. Jen dobrá vůle jako by z něj jen crčela. Chci ho poslat pryč…

…a neřeknu to. Vykročím k autu pro věci a dělám, jako že nic. Pozoruje mě a čeká, co bude.

„Pojďte se mnou, pane Havránek. Mám spoustu uklízení, ale když jsme se tak potkali, kafe si s váma dám.“

V domě to čpí. Sotva vstoupíme, dá se do mě třas – chlad je tu cítit více než venku. Nevětrané místnosti páchnou prachem a plísní, přestože vzduch je zde překvapivě suchý. Vyjdeme do patra, chci Havránka usadit do křesla v salonu. Jakmile dosedne, zvedne se z polštářů závoj prachu. Sípavě se rozkašle.

Pod schody najdu po paměti pojistky, nahodím elektřinu a regulátor topení nastavím na maximum. Už je to víc než rok, co jsem tu byla naposled.

V kuchyni vybalím jídlo a zkontroluji kusé zásoby ve spíži. Zbytky koření, plesnivé marmelády, prázdný sáček na mouku, cukr a sůl. Z police beru dva hrnky a sypu do každého po lžičce nescafé. Voda je na vařiči hotová hned, zalévám s ní vonící granulky. Může se cukr zkazit? Na špičce prstu chutná sladce. Dám si dvě lžičky.

„Cukr?“ křičím do pokoje.

„Ne!“

Stojí u okna a dívá se skrz zaprášenou záclonu do sadu. „V létě to musíš prořezat.“ Stavím hrnky na stůl, jemně ho odstrkuji a na škvíru okno otvírám – o moc větší zima už tu nebude, ale čistší vzduch ano. Zvířený prach je v jasném světle dobře vidět. Bojím se nadýchnout, abych si těmi vzdutými chuchvalci neucpala plíce. Za mnou něco vyprskne.

„Co to je?“ vzteká se a odstrkuje hrníček. „Turka nemáš?“ Krčím rameny. Čekám, kdy v břiše ucítím první třepetavé chvění vzteku, ale nedostavuje se. Sedíme proti sobě, oba směšně navlečení, vyptává se mě na dům a co se všechno musí udělat. Já ucucávám kafe, hřeji si prsty o teplý hrnek. On už zase vykuřuje a odklepává popel do obráceného porcelánového víčka od cukřenky. I to mě nechává klidnou. Čas míjí.

„Karolíno.“ Oslovuje mně nezvykle plným jménem. „Pamatuju se trochu na tvojí mámu. Jak se má?“

Měla jsem šťastné dětství. Důkaz, že i v neúplném manželství lze dobře vychovávat děti. Chyběl mi sourozenec k hrám a spiklenectví, ale tenhle nedostatek později nahradili kamarádi. A že malá rodina? Srovnala jsem se s tím časem. Máma se podruhé nevdala a říkávala mi: Ty seš moje zlatíčko. A hladila mě.

Na vysokou jsem odešla do jiného města, kvůli sobě, ale trochu i kvůli ní. Malicherná vzpoura poutům. Přes týden mi nechyběla, ale na víkendy jsem dojížděla pravidelně. Věděly jsme o sobě. Vracela jsem se ráda.

Před rokem mi to řekla – docela klidně. Pár dní předtím, než odešla, jsem v nemocnici seděla u ní a ona mi věcně vypočítávala, co je třeba zařídit a v jakém pořadí, pohřeb, byt, dědictví. Musím k notáři s rodným listem, on potom vyřídí zbytek.

„Nevím, kde ho mám,“ říkám omluvně.

„Odvezla jsem ho před lety do Hrobec. Bude v salonu mezi papírama od domu. Určitě tam jeď, ano?“ Dívala se na mě, jako kdybych měla vstát a jet pro něj hned. Jako kdyby ode mě něco čekala.

Co jsem mohla říct Havránkovi Josefovi? Jen co dokážu.

„To je mi líto,“ řekne. A pokývne hlavou, jako by to čekal.

„Mně taky.“

Ticho je kolem i v nás.

          „Tak abysme se do toho pustili, co.“

Pokud jsem na konci čekala otazník, nebyl tam. Můj z nebe spadlý příbuzný odstrkuje židli, vstává a vypadá, že má snad v plánu začít okamžitě leštit podlahu, ne-li raději rovnou vytrhávat prkna. Vztek se ve mně konečně vzedme, ale cestou nahoru do hrdla se mění v lítost, a ještě později v rezignaci. Vzdávám to. Dům už se vyhřál dost na to, abych se nemohla vymluvit na chlad.

„Vysavač je v autě, kýble a hadry pod schody.“

A tak cídíme. Vytíráme. A vysáváme. Vytáhnu si menší koberce na zahradu, probrodím se k plotu a nejdřív ho metlou taky trochu opráším. Potom koberce. Vypadá to, že prachu je do nich vsáknuto nekonečně.

           Kolem šesté večerní máme skoro hotovo. Obě patra: já vyleštila kuchyni a obývák, on ložnici a salon. Zbývají schody. Jsme ztahaní, jak kdybychom kopali výkopy. On má sil víc. Usadí mě do kuchyně a schody udělá sám. Měla bych se bránit, ale neudělám to. Místo toho skočím do koloniálu pro praženou kávu a udělám toho turka.

„Dojedu si domů pro ňáký věci a zase přijedu,“ oznamuje mi, když mu nesu hrníček. Vrátím se pro klíčky a dám mu je. Napadne mě, proč to dělám, vždyť je to vlastně pořád cizí chlap. Ale ne už tak cizí, namítám si.

Sednu si v pokoji do křesla, dívám se do sadu a čekám na další emoce. Kromě úlevy a smíru už nic nepřichází.

          V sadu je dávno tma. Chtělo se mi ven, dům mi byl při čekání na Havránka najednou těsný. S baterkou v ruce si otevřu branku a pomalu procházím v závějích úzkou alejí. Holé stromy vypadají v umělém světle nezvykle, jakoby překvapeně. Na okrajích světelného kužele se natahují větvičkami do bezpečné tmy.

         Myslím na mámu. Proč odvezla tak důležité doklady sem? Pátrám v paměti, kdy jsem naposled potřebovala rodný list. Asi když mi dělali občanku. To se mnou vyřizovala ona. Napadá mě, že ani nevím, jak vlastně takový rodný list vypadá. Bude tam, kolik jsem při narození vážila? A měřila?

           Po půlhodině jsem promrzlá na kost. Vracím se a vzpomínám, co říkala – v salonu mezi papírama od domu. Salonu jsem se jako malá bála, snad že byl ze všech pokojů nejtemnější. Ani teď mi tu není volně.

V zásuvce leží na vrchu svazek dopisů, úhledně svázaných provázkem. Nevím, kdo komu je psal, všechno v nich je historické, časem uzamčené, ale přesto mi to nějakým způsobem náleží. Alespoň tak se mi to ještě jeví.

          Docela dole je relativně zachovalá složka nadepsaná máminou rukou. Karolíně. Uvnitř najdu nákresy pozemku a domu, notářský odhad jeho hodnoty a svůj rodný list. Čtu si v něm jména a čísla a data. A taky si čtu: Adoptovaná.

Adoptovaná.

Podlaha v salonu je parketová, lety zašedlá a na mnoha místech prochozená. Prohlížím si ji pozorně. Co taky dělat.

          Pláču dlouho. Je toho málo, na co při tom dokážu myslet. Dvě cizí rukou vyplněné kolonky (otec: neznámý, matka: neznámá), datum, které mi napovídá, že mi byly tři měsíce, když si mě moji adoptivní rodiče osvojili. Možná to vysvětluje, proč potom otec odešel. A možná taky ne.

Čí podobu mi to jen Havránek našel ve tváři? Viděl, co vidět chtěl. Proč nemám bratříčka? Protože nemáš tatínka. A proč nemám tatínka? Protože nemáš ani maminku.

V první skříni, kterou otevřu, je několik letitých kožichů, plných molů a prachu. Pod rukou se nerozpadnou, ale lepí se na zpocenou dlaň. Nejsou moje! V polici nahoře jsou staré klobouky. Dole zpuchřelé střevíce. V čích tanečních je pošlapali? Je to jedno. V cizích. Druhá skříň je také plná šatů, jenže pánských. Kravaty, pásky visí po straně. Dokonce pouzdro na vizitky je tady položené, to asi Škoda Jan, číslo čtyřicet. Nebo číslo patnáct? Havránek se jmenuju. Josef. A vy jste? Vy jste?

Myslím si, že jsem nikdy nebyla tak sama jako teď. Nikdy jsem nebyla tak sama, jako budu po zbytek života. Pláču dlouho.

A pak se seberu a zamknu se.

Dělám večeři. Dokumenty jsem si uložila do kabelky a stůl srovnala, jako byl dřív. Až Havránek přijede, řeknu mu to a pošlu ho domů. Potom to tady zavřu, odjedu a dům prodám, ať ho bude chtít kdo chce. Krev je krev. Jenom ta moje je jak ta voda.

Auto se vrací a světlomety vyhánějí koruny stromů ze tmy.

„Voní to dobře!“ slyším Havránka už od schodů.

„Jen nechte, třeba to ještě připálím.“ Dívá se divně, asi je mi něco znát na hlase. Potom se nacpe se k plotně a čichá k hrnci. Na stole už stojí dvě láhve plné zlatavé tekutiny.

„Tady máš jablečný víno od nás. Dáme si to k jídlu. V autě jsem ti nechal ještě basu, abys měla do města.“

„To jste nemusel.“

Povídáme si. Posadí se mi za záda na tvrdou kuchyňskou židli a kouří do okna. Stáhnu hořák pod hrncem a jdu si taky pro cigaretu, proč ne – jen ať si má nová identita nechá mé staré zlozvyky. Když šmátrám v kabelce po pouzdru, zavadím o papírovou složku. Už nechci brečet.

           V kuchyni se mísí ostrá vůně mrazu, pach jídla a dusný cigaretový dým. Přijmu od Havránka skleničku vína, dokonce si s ním připiji na tykání. Jako bych chtěla masochisticky prodloužit tu bolest.

„Pověz mi, jak se ti tady žije?“

Nadechne se, jako by se chystal vyprávět půl života. „Dobře, jak se dá.“

„Co ten tvůj kluk? Co rodiče?“ Doopravdy je v tom nějaká rozkoš. Týrám se dál.

„Kluk už je odrostlej a z domu. Táta umřel dávno, mámu mám na Vysočině. Bydlí tam se sestrou v malým bytě. Na sídlišti.“

„Že se jim odtud chtělo?“ podivuji se. „Říkal jsi, že jste z Libotenic. Selské rody, grunty a tak.“

„Byli jsme – nějak. Když mý mámě bylo deset, tátu jí komunisti odsoudili na dvacet pět let za řeči proti kolektivizaci a že měl nejvýnosnější hospodářství v kraji. Ze statku udělali JZD, babičku s malou mámou posadili na vůz s nábytkem a vystěhovali na Vysočinu. Máma si tam nikdy nezvykla. Až v restituci jsme dostali všechno zpátky.“

„Takže jste se vrátili?“

„Máma to nedokázala. Nenávidí ten panelákovej byt a přitom je na něm závislá. Neuměla by se zase starat o zvířata, kachtit se blátem…“

„A ty to dokážeš?“

„Dělám, jak to jen jde. Mám tuhle půdu v nohách, nemůžu jinak.“ Říká to tak, že mu závidím. Říká to, jako kdyby tady žil celý život. Vždyť vlastně ano. Vstanu a nedokouřenou cigaretu vyhodím z okna. Zažhne ve sněhu a zhasne. Otočím se k Havránkovi Josefovi, co to měl v životě možná těžší než já, ale je cizí tak, že na ten jeho život nemám žádné právo.

         Přijela jsem, abych se nějak smířila s mámou. Nic velkého, jenom že už není. Rozloučení a uzavření, tlustá čára. Jenže tahle čára je ještě tlustší než smrt. Dnešek se zhustil jako sirup a uvízlo v něm víc, než se dá zvládnout. O jedno pohřbení víc nebo míň už je fuk, pane Havránek.

„Musím ti něco říct.“

A potom mi dojde všechno, co jsem stejně tušila. Že Havránek ví, jak je to se mnou. Že odpoledne salon uklízel on. Že se podíval, kam neměl, a zjistil, co nechtěl, anebo třeba chtěl. Havránek komediant, vánoční koledník. Dohraj to, Josefe.

Zvedne ke mně bledé oči a vyčkává.

„Dneska ráno jsem přejela kočku,“ říkám, abych něco řekla.

Vstane a dolije skleničku mně i sobě. „To se stává.“ Dívá se, jak najednou nemůžu snést tu hru, to čekání. Dlouho nic neříká. Potom přece.

„Kapr se u nás nejí, ale zítra dělá žena k večeři hovězí řízky. Měl bych tě jako novou příbuznou doma ukázat. Přijdeš?“

           Řeka, líný proud. Nese, až kam unese. A já to musím dojít po břehu.

           Sama?

          „Přijdu.“