Ztracená žahavá kopřiva II.

Servala mi z těla i tu nejniternější kůži, jako zválenou zmiji mě zbavila slupky s jedinou povadlou ospalou růží vyzvedla z hrobů mých veškeré smutky bodala mě... Zhasila tužeb mých nádherné jasy, skryla je v kouřícím mazlavém dehtu a stíny mé honící lhostejné masy v dusícím obojků z okrových nehtů škrtila mě... Uvrhla čest mou do lesklých pout, ustřihla snům modravé nitě nikdy se nesmět více dotknout zakřičet do ulic to hebké "chci tě" mučila mě... Zkalila v duši mé vášnivé řeky, rukama, nohama nemoci hýbat z úst se mi linou zoufalé skřeky ženám v černém zbývá jen zpívat vysála mě... Ztupila v mysli mé laskavé steny, jak hrozné za živa pohřbený se dmout pozvolna měnit se v mechové hleny nemožnost nirvány dosáhnout zabila mě... ztvořila mě...

---