Kartářka

„Dobrý den, pane Routový!“

„Dobrý den, paní Lišková. Co si přejete“

„Prosím, pane Routový, mohla bych vás požádat o laskavost? Vy jste takovej spolehlivej člověk. Víte, potřebovala bych schovat jeden vánoční dárek. Von je dost velkej a doma by mi na něj Mirek hned přišel.“

„To jako myslíte u mně? Ale my máme doma svých věcí dost, paní Lišková. A máme už uklizeno!“

„Jen pár krabic... Víte, počítač. A tiskárnu a monitor a taky bedničky a tak...“

„A celý obchodní dům... To asi nepůjde. Kromě toho zítra k nám, tedy k ženě, já na tyhle směšný babský pověry nejsem, má přijít návštěva. Její Kartářka.

V době adventu! Že se nestydí. Ale... Co vám to tu vykládám. Prostě, to asi nepůjde.“

„Pane Routový... Jste tu nejspolehlivější partaj! Na koho jinýho bych se měla obrátit? A Mirek se vrátí až pozítří. Tak to by se s vaší návštěvu nijak nekřížilo. Tedy, s návštěvou vaší paní...

Mirek netuší, že bych něco takovýho mohla koupila, nemáme peníze. Však víte, že jsme chudý jak kostelní myši... Ale to je tak, já jsem vyhrála nákupní poukaz a tak, když Mirek furt, že by chtěl pořádnej počítač, aby si moh přehrávat filmy a tak.. A taky, že prej webkameru a mikrofon, aby si mohli přes net pokecat s kámošema - místo psaní. Četovat písmenkama prej už není moderní. Prej už všichni jeho kamarádi... Víte, jakou bude mít radost! Moc vás prosím....“

„Počkejte.... Webkameru, říkáte? S mikrofonem?  A jak je to velké?

„No, s počítačem a tim vším asi šest krabic. Ale větší jsou jen tři...“

„A ta kamera?“

„No, ta je malá, ale já to potřebuju schovat všechno...“

„A uměla byste to spustit?“

„Ne, já ne. Ale můj přítel ano. Já bych si to od vás vyzvedla už dva a dvacátýho. Mirek tu před Vánocema nebude, přijede až pozdějc na Štědrej večer. Von bude pár dní u přítelkyně. A my jsme domluvený s Pepou, že to mezitím sestaví a budem dělat, jako že nic...“

„Poslyšte, paní Lišková, a nemohl by to ten váš Pepa zkušebně nainstalovat u mně?“

„U vás?“

„No, teď, před Vánocemi. Docela by mě zajmalo, co ty dvě tam budou provádět...“

„Jako že byste špe... sledoval tu kartářku?“

„No..., tak nějak. Mně se ta osoba opravdu moc nelíbí. Pořád to říkám své ženě, ale ona je jak hluchá! A kdo ví, co má ta čarodějnice za lubem!“

„No, Pepa je teď u mně. Tak já ho zavolám. Snad...

Mohla bych tedy do toho dva a dvacátýho s váma počítat, prosím?“

„No jo, co mám s vámi dělat, paní Lišková! Přece vám nezkazím Vánoce.“

________________

„Takže, pane Routový, už to jede! Dalo to docela fušku, ale fachá to, fachá!

A v kolik že vám zejtra příde ta... No, kartářka? Já bych se tu předtím objevil a spustil vám to. Moc detailů teda neuvidíte, to víte, na stůl jim to postavit nemůžu... A je to jen pro web, žádnej profi filmovej stroj! Ale i tak! Je to dobrý! A zvuk taky ujde! Hlavně, že je rozumět! Efbíaj by se nemusela stydět! Nic vám neuteče! Tak jo, tak zejtra po vobědě. Teda ňák po druhej, jo? Naschle!“

___________________________

„Dobrý den, paní Routová, prosím, je váš manžel doma?“

„Dobrý den... Je v nemocnici... Udělalo se mu nějak nevolno.

Ale... Mám strach. Víte...

Prosím, paní Lišková, měla byste chvíli? Ráda bych se vás na něco zeptala.

Stala se mi taková podivná věc...

Dáte si kávu? Nebo raději čaj?

Tedy... Občas ke mně přijde na návštěvu má dávná známá. Paní Klára, kartářka. A, to víte, vždycky ji prosím, aby mi vyložila. Občas mi vyhoví, ale dělá to prý nerada. Říká, že mně, jako své dobré známé, by asi nedokázala smlčet, kdyby snad karta ukázala něco... Něco nedobrého.

Manžel ji nemá rád. A přitom - ona je tak důvěryhodná. A její předpovědi... Vycházejí...

No a před pár dny mne zase navštívila. A byla taková nesvá. A nechtěla mi vyložit. A já na to, že ať mi ten výklad dá jako dárek k Vánocům.

Tak vytáhla karty a... Za chvíli zbledla. A já se ptala, co je, co se děje.

A ona, jako v transu, jako by to ani nebyla Klára, jen ‘Zemře ti muž. Brzy.’

A než jsem se vzpamatovala, vešel manžel, celý bledý a že je mu špatně, asi srdce, a abych zavolala záchranku...

Do té doby byl ale ve svém pokoji. Vždycky si tam zaleze, když je tu Klára. Znáte ho, je to morous. A u sebe nemohl slyšet, co Klára říká. Nemohl tušit...

Prosím, co si o tom myslíte? Věříte kartám? Já teď nevím. Bojím se. Taková tíseň. Nejen ten strach o manžela, ale ta shoda! Jako by ho Klára uhranula! Vždyť jen to řekla, už mu bylo zle...

No, vidím, že vás to taky pěkně vzalo. Ale třeba je to jen náhoda a já vás tu zbytečně děsím. Vždyť kartářství je jen psychologie...

Tak se nezlobte, jestli jsem vám snad pokazila Vánoce, ale někomu jsem to říct musela a vy jste zrovna přišla.

No vidíte, málem bych zapomněla! Co jste to vlastně potřebovala?“

„Ale nic, paní Routová. Já jen tak. Díky a nashledanou a...

Hezký Vánoce, a opravdu upřímně si přeju, ať se vám muž brzo uzdraví!“