Všechny touhy světa

Zapouzdrovaný kokon hmoty světa

měl dutinu ve svém levém boku,

na máchnutí ruky reagoval

vypouštěním červených chomáčů mlhy.

A tu se nebe rozhoupalo,

popoháněno vlastní silou,

rozpoutalo oheň barevných oparů

jen namotat tu krásu do lidských vlasů.

Najednou zazněl ze vší lidské pýchy

velký tichý třesk.

To, jak jiskra opuchlé krůpěje

byla schována pod prst strachu

a zbylo tu jen "poskrovnu"

všeho naplněného toužení a snů,

ani na za nehet,

a přes to stále s touhou žít.

S hvězdou na čele,

cejchem neřestí a směšnosti,

do hlubin všech korálových útesů

nořím svou zarputilou tvář.

Do slaných vod nepoznání

prosvítím v rentgenovém snímku delfínů

a s výdechem lapám po vzduchu,

jak polapený orel v okovech.

Je toho směšně mnoho.

Jednoduché v jednoduchosti,

snadné v nepodstatnosti,

a přes to - smutno je mi.