Z deníku básníkova

Vystoupil jsem v prostřed lesů pustých a zamával vláčku motoráčku. Romantická povaha dohnala mě až sem, do přírody divoké, kde ryby čvachtají v potocích a kde háčky na ně nečíhají.

 ,, Ó ty krásná, ty divá přírodo," pravil jsem a slova svá poskytnul větru. Tu veveřička kol mé nohy proběhla, nebojíce se nemotorného tvora .

 ,, Božíčku, tak toto vše za šest dní," pohrála si myšlenka nevyřčená však nahlas.

 Dále procházím hvozdy a tu mé oko spočinulo na chronometru. Je pozdě. Tři hodiny pouhé, jsa přesycen dojmy, obracím kroky své a civilizaci vstříc kráčím. Leč co to? Nemám mapy ni kompasu. ,, Jaká to hříčka," usmívám se a dle mechu nabírám správný směr. Brzy porost řídne a já vzhlížím k vrcholům drsným a mechům věřiti přestávám. Spatřuji divoké vrcholky, kolem nichž se mraky točí a bílé čapky cos o nehostinosti švitoří. Otáčím tedy trup a zpět v lůno lesa chvátám, neb skaliska spíše hrůzu navozují.

 Smráká se, cesta z divočiny stále nenalezena a mech, potvůrka zelená, roste si jak chce, o mraveništích nemluvě. Temnota a strach na bedra má padají a já se zahrabávám do listí, jak jen hluboko lze. Noc plná zvuků všelikých usnouti mi nedá, nakonec však přec usínám.

 Sny nelibích předzvěstí plné, přerušeny jsou pohlazením paprsků ranních. Procitám. A hle! Poblíž mne spočinul medvěd hnědý a sní si cosi. Tak přistupuji k němu a poplácávám jej po tváři obrovské. ,, Jak jsi statný lesů pane," povídám mu a on v tu chvíli procitá...