zářijová popolední....

    Uniknout těm  minutám a  vteřinám,  které  mě  jako  neúnavná

    karavana  unášejí a podobají se řece spějící k peřejím... a voda  je

    tím    rychlejší, čím se člověk proudem unášený stává  pomalejším.

    Jsme spjati se svou vodou a dohromady tvoříme celek, nabitý  stále

    touž energií.  Chtěla bych se ocitnout mimo tento proud, v  nějaké

    dutině  s časovou amnestií, kde by místo vše strhávajícího  proudu

    času  povíval větřík  a já  se ocitala,  dle  jeho  rozmarů,  buď  v

    minulosti, nebo  přítomnosti, nebo i budoucnosti, ale bez  následků,

    jen pohupována  na měkkých  polštářích nazírání  a  prožívání  bez

    dotyků  hmoty.  Nejslastnější  přiblížení  těmto  pocitům  přináší

    popolední čas  s dopadající  sluneční záplavou a zavřenými  víčky,

    která se  topí v  nekonečném moři  té nejzvláštnější rudé barvy  a

    celým tělem prostupuje hladivé teplo a hřejivý mír.