Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Královniny slzy

13. 01. 2006
0
0
1702
Autor
elapela

Pohádka - nepohádka

   Nad královstvím se jako smetana rozlila neproniknutelná mlha. Podobajíc se bílé labuti, letící shluky mračen vysoko nad zemí, vstoupila královna na balkón. Chladné počasí po chvíli vykouzlilo na její tváři brunátný ruměnec, jenž byl jediným důkazem, že ta bledá žena ještě žije. Strnulé a nehybné tělo se lehce opíralo o kamenné zábradlí a také všechno kolem nevykazovalo sebemenší pohyb. Jen silný vítr zpívaje si smutnou melodii odvážil se čas od času pročesávat královně dlouhé prameny tmavých vlasů a bez svolení nadzvedávat hedvábí bílých šatů. Její obličej prozrazoval víc, než by si přála. Kamenný výraz tváře nemohl zcela zastínit mocný dojem, jež vyvolávaly její oči naplněné hlubokou bolestí a tajným smutkem. Dívaly se daleko před sebe. Jako by zrakem pronikaly až za skromný obzor, jenž mlha v tuto chvíli poskytovala. Byly to oči ženy asi čtyřicetileté, ženy nesmírně krásné a ušlechtilé.

 

   Dny jejího pestrého dětství i bujné mladosti dávno upadly v zapomnění. Skrývaly se hluboko pod neúprosným pískem času, zšedlé a mlhavé. Matně vzpomínala na radostná teplá jara prožitá mezi vysokými štíty hor zatetelených do bílých měkkých hávů, jak říkávala kdysi její matka, když se s naivním výrazem ve tváři dotazovala, zda jim v takových výškách nebývá zima. Jako nepostižitelný sen se jí čas od času vynořovaly vzpomínky na svěže zelené louky, po ránu ještě hojně skropené chladnou rosou a v poledne roztančené něžnou melodií horského vánku. Dávno již zapomněla na pestrou paletu lučního kvítí, na omamnou vůni šeříku, chuť čerstvých lesních plodů, obzvláště sladkých malin, a také tajemná hloubka černých lesů ji už nepřitahovala. Z její mysli vymizelo i křišťálově čisté jezero živené zvědavými paprsky dvou bratrů, slunce a měsíce, u něhož tak ráda sedávala a pilně se učila rozumět latinským a řeckým textům. To byla doba, kdy se jejími věrnými společníky stali bájní bohové. Když ulehla do trávy a pozvedla své oči až k nebi, tu se znenadání ve svém zlatém voze taženém divokými koňmi objevil Apollón a zdvořile vyzval malou princeznu na společnou projížďku. Jakmile se jen o trochu déle zadívala na jezerní hladinu, v tu chvíli se zase musela obdivovat nevšední kráse spanilé bohyně Afrodity zrozené podle pověstí z mořské pěny. Avšak čím víc se vzdalovala dětskému věku, čím víc se vyhýbala bezstarostným dětským hrám a raději trávila svůj volný čas o samotě s knihou v ruce, tím častěji se její myšlenky soustředily na boha, jehož jméno bylo Amor. Nesčetněkrát si ve své dívčí mysli představila okamžik, v němž láskyplný Amor zasáhne svým milostným šípem mladého hrdinu Achilla a právě ten se stane jejím oddaným manželem.

   Dívčí sny plné lásky, krásných reků a udatných činů se jí však jednoho dne znenadání rozplynuly. Smrt její starší sestry pro ni neznamenala jen hlubokou ránu, také s sebou přinášela hořký konec jejích dětských let. Protože sňatek dospělé princezniny sestry s králem sousední země byl již v tu dobu, kdy onemocněla a náhle skonala, na spadnutí, rozhodl se král s královnou, že na místo zemřelé nevěsty nastoupí její mladší sestra Marie Anna. Jakmile o tom mladičkou princeznu zpravili, zprvu se jí nadšením rozzářily oči a překvapením nemohla ze sebe vypravit jediného slova. Konečně se setká se svým vyvoleným, jehož osud se tak neočekávaně spojil s tím jejím. Již je zde ten vytoužený okamžik, který navždy posvětí dva lidské životy osudem si souzené. Marie Anna hořela nedočkavostí a netrpělivě očekávala svého budoucího manžela. Kdy už to jen bude, kdy jej uvidí a on jí vtiskne na rty přesladké políbení, jak to často vídávala v románech, jež jí královna neustále zakazovala a schovávala do tajných skrýší, aby je ona opět nacházela a po nocích tajně v nich četla. Jaké to však bylo pro ni kruté zklamání, když se jednou zrána ocitla tváří v tvář od vrchu až dolů nastrojenému kočáru, taženého stejně honosně vypraveným šestispřežím, věštícího velký smutek, očekávala, že si pro ni její vyvolený přijede sám.

   Král s královnou a celým královským dvorem se s ní srdceryvně rozloučili a popřáli jí hodně štěstí na cestě i v její nové zemi, jíž se nedávno stala královnou. Princezna zaslzela, ale i přesto statečně nastoupila do připraveného kočáru a společně se šedesáti ostatními vozy, dary a služebnictvem vyrazila vstříc vytoužené budoucnosti.

   K manželovu paláci dorazili navečer. Zapadající slunce temně zbarvilo všechny stromy obklopující strohou architekturu nevelkého sídla. Princezna neslyšně sestoupila z vozu a s bušícím srdcem následovala vrátného k nenápadným postranním dveřím. Ty se však samy otevřely a v nich se pojednou objevila čísi mohutná postava. Než se princezna stačila vzpamatovat z úleku, vzala ji za její drobnou ruku a dala se sní do kroku. Uplynulo sotva pár okamžiků a už je oba ozařoval ostrý proud světla. Marie Anna jí pohlédla do tváře. V té chvíli spatřila před sebou mohutného velikána nepopsatelně ohyzdného obličeje. Dle odhadu mu nemohlo být méně než šedesát let.

   „Vítám vás, krásná princezno. Mé jméno je Albrecht a jsem králem této země,“ řekl se značnou dávkou sebevědomí.

   Marie Anna na něj jen tupě zírala.

   „Ó pardon, zapomněl jsem ještě zmínit, že před pár týdny jsem se stal prostřednictvím mého bratra vašim chotěm, drahá královno,“ dodal na srozuměnou.

   Mladá královna udělala krok dozadu, hned poté se bryskně otočila ke svému manželovi zády a nečekaně se rozplakala. Proč se to muselo stát? Proč ona? Z jakého podivného řízení osudu se zrovna jí dostalo tolik neštěstí najednou? Jak se může zrodit z jejího lůna dítě, když jej nikdy nedokáže ctít a milovat?

   „Má paní, slibuji tedy, že dnes večer vás ještě nezavedu do svých komnat a neulehneme společně do našeho lože, avšak počkám do zítřejšího dne. Ale běda vám, jestli se tak nestane ani zítra po řádné celodenní hostině, jež se bude konat na vaši počest. Jak jistě víte, je to staletími zavedenou tradicí, aby se novomanželé společně odebrali na svatební lože. Přiznávám, že dnes to byla jen má touha, která na vás nedočkavě čekala.“

   Královna ještě pořád stála k manželovi zády a vzlykala. Král tedy netrpělivě pronesl:

   „Přestaňte mi tady laskavě naříkat a jděte si raději lehnout. Doufám, že vás zítra uvidím veselou a svolnou.“ Poté prostopášně dodal: „Hlavně a především svolnou. Myslím tím večer na společném loži.“

   Avšak královna jeho nestydatým slovům, zručně obalených vznešenými frázemi, nerozuměla. Byla stále ještě napůl dítětem.

   Nazítří se v královském paláci konala velkolepá hostina. Pestrá krmě i veškerá tamější společnost tvořila jakousi pomyslnou mozaiku, do níž se nehodil jen jeden jediný kamínek. Tím kamínkem byla královna. Tiše se najedla jen tak, aby zahnala největší hlad a zbytek dne strávila téměř bez hnutí na hodovní židli. Smutek a zklamání jí stále kolovaly v žilách.

   Když nastal večer, přerušil král hodovní veselí, objal svou manželku okolo útlého pasu a společně se odebrali do ložnice. Mladá královna neměla nejmenší tušení, co se bude v příštích okamžicích odehrávat, jen si matně vzpomínala na podivná slova své matky, když se s ní naposledy loučila. Tehdy královna smutně sklopila oči: „Neodporuj tu noc svému manželovi, udělej přesně to, oč tě požádá. Toužíš přece po tom, aby se v tvém lůně zrodilo dítě a ty svému choti povila zdravého následníka trůnu?“ Marie Anna natolik matce věřila, že měla skutečně v úmyslu tu noc se svému choti plně oddat. Nemohla samozřejmě ještě tušit, jak moc bude

za pár okamžiků a také v budoucnu matku nenávidět. Nevěděla, když pokorně a odevzdaně uléhala na měkké královské lože, že se na ni hned vzápětí nenasytně a lačně vrhne to odporné páchnoucí stvoření, které si říkalo král, a začne jí netrpělivě svlékat těžkou večerní toaletu, pod níž se skrývalo nevinné bělostné tělo sotva šestnáctileté dívky.

   Bylo to neskutečně zvláštní, avšak za celou tu dobu Marie Anna neuronila jedinou slzu. Jakmile se starý král dotkl jejího nahého těla a ona po chvíli ucítila pronikavou bolest, jež oslabila celé její tělo, zvrátila hlavu dozadu a neslyšně, rychle pohybujíc suchými rty, se počala modlit. Najednou se cítila silná, tak silná, že zcela zapomněla na královskou postel s baldachýnem, na tisíce okolo hořících svící, na prostopášného starce chroptícího uprostřed svých pozemských rozkoší, a duchem se povznesla k Bohu, který se na ni líbezně usmíval podávaje jí ušlechtilou ruku bájného hrdiny Achilla. Vůbec v té chvíli nepomýšlela na to, že nic podobného není možné. Nenapadlo ji, že jsou to dvě bytosti ze zcela odlišných světů. Proč taky? Obrovské utrpení, bolestná muka se dají zapomenout jen a jen pomocí pošetilých či bláhových snů, jimiž si právě nyní zaměstnávala zmatenou dětskou mysl. 

   Na počátku zimy, jež s sebou zároveň přinesla mrazivé počasí a nelítostný boj o přežití především prostších vrstev obyvatelstva, kdy lidé umírali často až v nelidských podmínkách, porodila královna zdravím překypující dceru. Jakmile tato novina dolehla ke královu sluchu, zklamán a ponížen z toho, že jeho žena neporodila stejně silného a zdravého chlapce, budoucího dědice trůnu, zamkl se ve své komnatě a dlouhé dva dny z ní ani na krok nevyšel. Zatímco on pohodlně a bez nejmenších výčitek svědomí opustil své vladařské povinnosti, které ostatně i jindy často zanedbával, chopila se stále ještě po porodu oslabená královna oněch neodkladných záležitostí sama. Svůj čas rozdělila mezi péči o dítě, pomoc trpícím a po nocích neúnavně podepisovala nekončící archy papírů. Stalo se již poté pravidlem, že Marie Anna ani na malou chvíli nesložila ruce do klínu a král Albrecht trávil celé dny na lovu. Jakmile se pak setmělo,  pořádal vyčerpávající hostiny plné hluku a falešného veselí, veselí postrádajícího nejmenšího vkusu.

   Čas od času zasedla k hodovnímu stolu také samotná královna. Zoufalým zrakem, protkaným vzrůstající nenávistí a tichým pohrdáním k manželovi i k celému dvoru, sledovala zvrhlou zábavu, jakou může podporovat jen člověk sám nevyléčitelně zvrhlý a nízký. Byla zde svědkem mnoha podlostí i prapodivných druhů všelijakých zábav, avšak netušila, že král klesl již tak hluboko. Po jeho boku i v jeho náručí spočívaly nejrůznější dívky pochybného původu, některé z nich se dokonce uvelebily na jeho širokém klíně a tvářily se jako by právě dobyly královský majestát. Královna těmi mladými hezounkými tvářemi v duchu pohrdala. Připadalo jí, že je poznamenal stín právě poznaných rozkoší, odmítání všeho, co se jim ani zdaleka nepodobalo, nevědomí jiných, hlubších prožitků. Na druhé straně cítila Marie Anna nepřemožitelný pocit největšího zostuzení a smutku zároveň. Slzy se jí nahrnuly do očí, když se král odvážil seznámit ji se svou těhotnou milenkou.

   Královna si zachovávala svůj příslovečný půvab i nadále, avšak její obličej, tolikrát ovlivněn strádající duší, nezrcadlil již onu mladistvou svěžest, jež stárnoucího krále před léty na první pohled uchvátila. Ani její tělo po nesčetných porodech nevybízelo zrovna k polaskání. Nebylo se tedy vůbec čemu divit, když král se stále četnější pravidelností vyhledával rozptýlení jinde. Královskými ložnicemi prošlo velké množství nejrůznějších žen, od bledých seveřanek až po snědé krásky, avšak nyní se zdálo, že král nehledí své nové milence pouze do výstřihu a nerozplývá se nad jejími půvaby, jako by skutečně upil z číše naplněné až po okraj čarovným nápojem lásky. Jen ti nejzasvěcenější si byli jisti, že to, co jej tak okouzlilo, není láska k ženě, nýbrž prachsprostá touha po jejím mění. Natolik zmátly peníze jeho starou hlavu, že ani okamžik neváhal a doslova vyhnal svou manželku ze dveří královského paláce, načež uzavřel protiprávní sňatek se svou bohatou milenkou. Marii Anně byla přidělena malá temná místnost v západním křídle paláce a jedna jediná služka.

   Neodvažovala se protivit vůli jejího chotě, teprve až se dozvěděla, že jí, vlastní matce budou odejmuty děti, aby se na jejich výchově podílel sám král, šíleným křikem jej začala proklínat a v zoufalství matoucí její mysl si rozdírala jemnou kůži na tváři. Cítila nepopsatelnou nenávist, celá její duše si hnusila všechnu tu pokryteckou morálku panující na tomto dvoře, ale i jinde na zemi. V některých chvílích, téměř smyslů zbavená, dokonce věřila tomu, že původcem všeho je nespravedlivý Bůh. Bolest a nenávist byla tím silnější, čím víc si uvědomovala svou bezmocnost, své bezvýchodné postavení.

   Její hněv však pomalu ustupoval. Neuplynul ani týden a ona už jen tonula uprostřed rybníku zoufalých slz a ze všech sil se pokoušela odpustit. Toužila ospravedlnit krále i ty ostatní. Aby zcela pominula její dusivá nenávist, unikala ve svých představách do jiného světa, do světa, o němž věřila, že se jednoho dne stane skutečností. Vždy když s úlevou v srdci za sebou zastřela těžký závěs přítomnosti a udělala pár kroků, aby se přiblížila k studánce poznání, proměnila se pojednou přítomnost, v níž až doposud žila, v dávno uplynulé časy, v krutou a neplodnou minulost. Teprve tehdy dokázala králi i ostatním odpustit, považujíc je za pouhé loutky své doby. Podobně jako my si s sebou odnášíme trpké zkušenosti a poučení z dob minulých, tak i královna s pomocí studánky poznání odhalila chyby, kterých se dopouštěla společnost, v níž se narodila a musela žít. Marně se snažila mezi všemi těmi lidmi nalézt spřízněnou duši, jež by jejímu trápení ulevila a zároveň poskytla útočiště, ostrůvek spásy v rozbouřeném moři nepochopení.  

 Vše vyvrcholilo, jakmile starý král zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík. Byl jedním z dětí, které královna před léty porodila a jichž se musela zanedlouho vzdát. Mladý král pojal  za manželku svou vlastní sestřenici a ihned se ujal vlády. Aby však učinil království zadost, rozhodl se zprvu, že odstraní z cesty všechny nepřátele své i svého lidu. Byla mezi nimi i jeho matka. Ne nadarmo mu jeho otec již od dětských let vštěpoval do hlavy výmysl, že královna této země, jeho vlastní matka, je žena velice zlá a závistivá a chce pro sebe získat vládu nad celým královstvím. S tímto přesvědčením dospíval a ve shodě s ním také nyní jednal. Avšak ještě dříve než se rozhodl, jaký druh trestu zvolí, aby se navždy zbavil svých nepřátel a potrestal svou nenáviděnou matku, provdal všechny své mladší sestry za urozené šlechtice z ciziny, aniž by předem zvěděl jejich názor.

   Královna již nedokázala déle snášet rozmary krutého osudu a nenacházela již v sobě ani dostatek síly, jež by jí bránila odejít z tohoto světa, z oné pro ni nespravedlivé minulosti. Hledala teď útěchu v samotě.

 

   Mlha, jejíž mléčný plášť ještě před chvílí zahaloval celé království, se pojednou rozplynula. Spolu s ní zmizel i smutek, až doposud rozprostřený na ušlechtilých rysech královny. Její oči se plné naděje znovu zahleděly do dáli. A tam, kde by příliš krátkozraké a nevyzrálé oko krále, ba i celého království jen stěží dohlédlo, téměř na samotném okraji obzoru, spatřila královna člověka. Záda shrbena seděl na holé zemi a psal cosi do deníku.

   Tím člověkem byl Oscar Wilde, jenž kdysi napsal: „Dějiny žen jsou dějinami nejhorší tyranie, kterou zažil svět: tyranie slabého nad silným.“

   Královna ladně zdolala překážku v podobě kovaného zábradlí a ještě než učinila rozhodující krok, zašeptala si pro sebe: „Ano, milý pane, máte pravdu, musím s vámi plně souhlasit, avšak dovolte mi vaše stanovisko vhodně doplnit. Dějiny žen jsou dějinami nejhorší tyranie, kterou zažil svět: tyranie slabého nad silným, ale dějiny lidstva jsou také dějinami, v nichž se téměř nepozorovaně mísí osychající květy nadvlády s nepatrnými semeny nových idejí a myšlenek, nepatrnými a klíčícími semeny naděje. Bohužel však ne vždy se tato semena zasejí správně, ne vždy je lidé vhodně užijí, a tak musejí být sazena znovu a znovu, znovu a znovu je potřeba dobrých zahradníků... Milý Bože, nechej mne nyní zemřít, nejsem natolik silná, abych žila nepochopena jako bílá ovce mezi černými, údělem člověka přece není samota, kterou já musím den co den, znovu a znovu zakoušet...“

   O pár vteřin později jste mohli dole na nádvoří zahlédnout nehybné tělo, skrze hedvábí bílých šatů prosvítaly krůpěje čerstvé krve...

   „Kéž Bůh tuto milosrdnou, dobrotivou a nesmírně pokrokovou ženu přijme k sobě. Amen,“ pomodlil se za královnu v místním kostele kněz. Její příbuzní, blízcí i přihlížející při těch slovech jen nesouhlasně kroutili hlavou...

  

 


Marin
13. 01. 2006
Dát tip
Člověk musí mít trpělivost, aby to přečetl. Je to tak nějak hezky smutný.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru