Básnické souznění Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka

   Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud – dvě křehké duše, jež jako dva plaší ptáci překlenuli propast vzdálenosti a ocitli se společně na nejvyšší větvi stromu útěchy, nikým nepozorováni, rušeni jen čas od času rozverným větrem nepokojných dní. A přece je dnes mnoho těch, kteří s dychtivým srdcem a smutkem v unavených očích tuze rádi otevřou útlou nenápadnou knížku a zrakem spočinou na klidných a útěchy plných verších těchto dvou velikých, ale přesto nenápadných básníků – samotářů.

   Nebylo by pražádného básnického souznění, kdyby se ještě za svého pozemského života nestihly potkat dvě duše, jejichž údělem bylo ulehnout u noh Pána ve věčném míru a klidu tiché lásky. Nebylo by jejich básní, jež se všechny se svými něžnými i utrpením protkanými slovy dotýkají jedna druhé a společně tvoří líbeznou píseň, neuhasitelnou modlitbu. To zajisté osud vedl ruku básníka, jež ulovila mezi tolika sbírkami tu, která jeho jemnému citu byla nejbližší a nejvíc mu srdce rozechvěla. Ze sbírky na něj mluvily jednotlivé básně a ty pak postupně tvořily obraz ženy, jenž dokonale oblouznil jeho mysl. Po přečtení celé sbírky, napsané vroucími slovy mladé básnířky, se směle rozhodl vydat na neznámou cestu, aby jej dovedla až k oné tajemné ženě. Nepobízela však ubohého básníka jen slepá touha a vidina milostného dobrodružství, jehož snad dosud ještě mladý muž nezakusil, táhlo jej osamělé srdce nemajíc komu by svěřilo své nejtajnější pocity a nejhlubší přesvědčení. A přece dlouhá básníkova cesta nebyla vykonána nadarmo, nadarmo se nepachtil za pohádkově nádherným snem  v podobě mladé ženy plné porozumění a věrné lásky, našel konečně to, co po tak nekonečně dlouhé roky stále mu unikalo. I básnířka uhodla, s kým má tu čest vyměňovat si dopisy, seznala, že mezi tolika zpráchnivělými nitry nalezla překrásnou duši: 1)„Dohaduji se, že jste přímý a jemnocitný, což v téhle drsné době není nijak časté... a rovněž prostý, což se mi velice líbí... afektovaní lidé mi nahánějí hrůzu! Obyčejně se za tím skrývá prázdnota srdce i duše!" A potom? Pak již jen jejich košaté duše plodily básně, lehce, jako by to byly prameny nepokojné vody, jež se v sterých tryscích derou na povrch země. Tyto básně rostly pospolu jako bratr a sestra zakoušející bok po boku útrapy krutých nehostinných zima a rozvernost společných letních radovánek i dětských bláznivin. Vykvétaly z jednoho semínka a rozvětvovaly se do nespočetných veršů a slok. Svými slovy se dotýkaly milovaného a zbožňovaného Pána, oslovovaly zázračnou přírodu a těšily se z přítomnosti všedních věcí. A aby se i čeští čtenáři mohli obklopit kouzelnými básněmi francouzské básnířky Suzanne Renaud, dovolil si Bohuslav Reynek manželčinu novou sbírku občas přebásnit. Dařilo se mu to bezesporu lehce a nenásilně, vždyť to nebyla pro něj pouze obyčejná hra se slovy, nýbrž píseň básníkova nitra, jež narazila na podobně, ba téměř souhlasně znějící melodii jeho ženy, přítelkyně a milované duše.

Samota srdcí

   Podívejme se stručně na život obou básníků ještě než se poznala jejich osamocená srdce.

   Bohuslav Reynek se narodil 31.5. 1892 v Petrkově v rodině statkáře. Obecnou školu navštěvoval v sousední vsi Svatý Kříž. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (později docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který v Reynkovi probudil zájem o poezii a malířství. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova, odkud se v prosinci vydal na svou první cestu do Francie; tehdy také začal psát poezii a malovat. U nájemce rodinného statku pracoval jako nevoják i v době první světové války. Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem J. Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti. Reynkovy překlady, původní práce i grafiky spoluvytvářely charakter nejrůznějších edic (hlavně Dobrého díla) tohoto vydavatelství. Sám působil jako vydavatel bibliofilské edice Sešity poezie, v níž vyšly jeho původní práce a řada jeho překladů z německé a francouzské poezie; výtvarně spolupracoval především s J. Čapkem. Pracoval také pro vydavatele J. V. Pojera v Brně a s V. Vokolkem v Pardubicích.

   Suzanne Renaud se narodila v roce 1889 v Lyonu, ale už v raném dětství toto velkoměsto opustila, aby se na více než třicet let usadila v Grenoblu, který považovala za svůj pravý domov. Po dlouhém období nezveřejňovaných pokusů vydává v dobrém provinčním nakladatelství „Au Pigeonnier“ svou první sbírku „Ta vie est là...“, ostatně jedinou, která jí vyšla

ve Francii.

   Souznení duší

   2)„Pane, zda tvrdá má touha/není jen mátoha pouhá,/zda moje rozpjaté náručí/marně se čekáním nemučí?“ Tyto verše se po seznámení a sňatku se Suzanne Renaud staly jen jakousi úsměvnou vzpomínkou na léta hořké a beznadějné autorovy samoty. Tehdy také z jeho básní postupně začínají mizet pocity zoufalství, strachu i nejistoty vyvolané především neutěšenou dobou válečného nebezpečí a poválečným rozpadem tradičních evropských duchovních hodnot. Se svou ženou se cítí v bezpečí, šťasten a pochopen. Je obklopen něhou a neustálou péčí. I ona určitě prožívá dosud nepoznané naplnění, i ona dává a přijímá tiché tóny věrné lásky. Avšak to, že po svatbě opustila svůj rodný kraj a přestěhovala se natrvalo do Reynkova rodného Petrkova, ji neskonale poznamenalo, její další lyrická tvorba má proto meditativně nostalgický ráz:

                         Můj kraj

 Hřbitůvek zapadlý v horách, kamenitý, skoro bez květin, kde sníh pomalu ozařuje mrtvé, nejvzdálenější od světa; palouk usazený na okraji nebes, tichounce dumající v hazuce z šedých travin; vesnice okolo drsného kostela, hospůdka žlutá jako říjen, krám podobný krabici neškodných barviček;

 (…)

 To všecko je můj kraj, s pernou svěžestí máty a smutnou líbezností planého hvozdíku, můj kraj, kde vůně ořechového listí, utišující, hořká a chladná v mlze říjnové, jest vůní života v soumraku mládí.

                                    (S. Renaud, Čas kopretin)

Není tedy vůbec divu, že manželé Reynkovi dlouhá léta žili střídavě ve Francii a na Vysočině-vždycky přes léto pobývali v Petrkově a na zimu odjížděli do Grenoblu, protože Suzanne Renaud si na Vysočinu nemohla zpočátku zvyknout. Uznávala sice její krásy, ale zdejší podnebí bylo pro ni příliš drsné a zvláště zimy snášela velmi těžce. Bohuslav Reynek dozajista proti tomuto stěhování nijak neprotestoval, Francie byla pro něj druhým domovem a milovanou zemí, navíc by pro svou ženu udělal téměř cokoliv.

   V tomto prvním, možno říci klidném období manželského soužití vidíme čas

od času trochu posmutnělou tvář Suzanne Renaud, nezřídka živenou blahodárnou nadějí a šťastného manžela Bohuslava Reynka v potu své umělecké práce.

  Druhá světová válka zastihla je s největší pravděpodobností, jako snad téměř každého, nepřipravené. Trvalo dlouho než se počáteční hrůza a niterná beznaděj proměnila v kapičky doufání a naděje. Snad se jim v těch chvílích stala oporou hluboká křesťanská láska a nesčetné modlitby vyřčené pokornými ústy, ale i od bolesti a trápení ulevujícím básnickým perem.

Září 1940

           I

           V hlubinách bytosti jsou hlasy stenající,

           svět neusíná, neustává úpěti.

           Září už není zlatou holubicí

           na okno už nám tiše nesletí.

           II

           Vítr ve vlhkém a vlahém vání

           je podoben lani,

           jež za námi váhá krajinou stinnou

           ze vsi do vesnice.

           Jeřáby v hnízda listy si vinou,

           snesl jim Září pták zářící

           vajíček rudých tisíce.

   Aby toho nebylo málo, brzy po válce přišli k moci komunisté. Petrkovský statek byl zestátněn a naděje na odcestování do Francie téměř mizivá. Jako na povel se začíná měnit zorný úhel obou básníků. Reynkova poezie ustupuje od liturgické rozevlátosti a tíhne k prostým, melodickým a krátkým veršům, někdy připomíná až říkanku. Navrací se  k přírodě a obyčejným všedním věcem, v nichž nachází krásu a naději. Básník je přímo okouzlen proměnlivou stálostí přírody a čím dál tím více se uchyluje do samoty své snově neskutečné divoké zahrady. Je možno zde připomenout asociaci k dětskému úžasu, který odnímá věcem všednost, šeď a předsudky, že jsou nepoetické a všední. Rovněž Suzanne Renaud se uchyluje do jiných poloh. Jako dítě se cele odevzdává do péče matky přírody, objevuje její nevšední krásu a všudypřítomnou harmonii. Všímá si také těch nejprostších věcí okolo sebe (za všechny básně jmenujme Kávu, dlouhou báseň v próze; kávu ostatně Suzanne Renaud velice milovala).

                         Stopa

Zachvěl se krajem první sníh,

veliké hvězdy do haluzí kreslí.

Slibuje radost dětských Půlnočních

těm, kteří tíhu touhy nesli.

(…)

Pěšinka ptačí náhle ustává,

pták vznesl se a zůstala jen bílá,

bolestná krása, divá dálava,

v níž stopa Návratu se objevila.

                   (B. Reynek, Podzimní motýli)

Lípy

 (…)

 Unavena jednotvárnou prací, majíc myšlenky jako zality olovem v drtivém smutku, který nás obkličuje, cítíc, že se probouzí stará rakovina exilu, tupě hlodající na podstatě duše, šla jsem si sednout pod naši košatou, kvetoucí lípu, a tam jsem s divoucí vůní ucítila usmíření, sestupující na duši.

 Je někde něžnější vůně, těžká a něžná jako ruka přítele na unaveném rameni, svěží a uspávající jako lehounké ruce z dávna? Vznáší se nám okolo duše, zázračný závoj, a líbezně hladí bolestnou tvář našich skrytých trýzní.

 (…)

                                  (S. Renaud, Dveře v přítmí)

   Po nesčetných ostnech neutěšených dob, po sterých bolestech i odříkání zjišťují oba básníci pro mnohé krutou pravdu-zestárli. Smrt stojí na prahu dveří a je slyšet její tlumené klepání. Kupodivu se s touto skutečností oba vyrovnávají velice dobře. Bohuslav Reynek ve smrti vidí vykupitelku a pro Suzanne Renaud je smrt „lehounkým odkvétáním růží...“ a tichou přítelkyní, jejíž příchod očekáváme s nadějí.

  Až jednou přijde smrt; potichu usedne,

  nebude pospíchat; jak dobrá sousedka

  přišla si pohovořit, vzpomínek přízi tká...

                                        (S. Renaud)

Závěr

   Na závěr si dopřejme slova samotné Suzanne Renaud, její upřímnou zpověď, která svědčí o tom, že básníci Bohuslav Reynek a Suzanne Renaud šli životem ruku v ruce, že se milovali, že si rozuměli a že jejich křehké duše se vždy něžně proplétaly tak, abychom i my dnes mohli být svědky jejich harmonického souznění. 3)„Drahý příteli, bylo mi tak smutno, když přišlo Vaše psaní: smutno, že opouštím tichou a tklivou přírodu a odcházím do městského shonu; smutno, že se zase setkávám se svým hlubokým žalem, který se choulí ve všech koutech tohoto obydlí, jež mi bylo tak drahé. Vaše přátelská slova mi udělala dobře. Vždyť přece, drahý příteli, smýšlíme stejně o všech závažných věcech života, vábí nás stejný ideál, to vím jistě! Plně tedy důvěřujte své přítelkyni, která nechce víc než blahodárně působit na Váš život a utěšovat Vás v každém trápení, o němž jí povíte nebo jež ona dokáže vytušit.“

Seznam citace:

1) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy

   1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.11

2) www.ceskaliteratura.cz

3) Halasová, Dagmar:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy

   1923-1926.1.vyd.Zlín 1996,s.25

Použitá literatura:

1. Zelenka, J.:Bohuslav Reynek-Vlídné vidiny.2.vyd.Praha,Odeon  

   1992.260 s.

2. Renaud, S.:Dveře v přítmí.1.vyd.Náchod,nakl. Pavel Maur 

   1992.48 s.

3. www.ceskalitaratura.cz

4. Halasová, D.:Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi:Dopisy

   1923-1926.1.vyd.Zlín,ARCHA 1996.128 s.

5. Renaud, S.:Čas kopretin.1.vyd.Brno,Blok 1970.12 s.

          %