Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sama

13. 07. 2006
19
32
10407
Autor
reka

Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře a zatímco jsem se snažila popadnout dech a uklidnit srdce, lovila jsem z kapsy klíče. Tyhle schody mě ničily odjakživa. Teď jsem ještě k tomu byla nemocná. Levou nohu jsem měla oteklou a nemohla jsem na ni došlápnout, a plíce, plíce... po tom přechozeném zápalu plic už se to nikdy nedalo do pořádku.

Klíč cvakl v zámku a já se do dveří opřela loktem. Přede mnou se objevila předsíň, zrcadlo, věšák, starý koberec a prádelní koš. Zula jsem si boty a srovnala jsem je k ostatním pod zrcadlo. Pak jsem zvedla obě tašky s nákupem a nesla jsem je dál do bytu.

„Už jsem doma,“ zavolala jsem.

Nalevo byla kuchyň, vedle ní obývák, přede mnou malá komůrka, napravo ložnice. Hlas mého muže nezazněl z žádné místnosti.

„Jsem tady, doufám, že už se nezlobíš,“ zavolala jsem znovu, ale manžel se ani teď neozval. Doma ale byl, to jsem věděla určitě. V předsíni byly jeho boty.

Vešla jsem do ložnice. Tašky jsem opřela o postel. Sundala jsem si kabát a začala jsem ho soukat na ramínko ve skříni. Ve stejné chvíli jsem zaslechla nějaké zvuky.

„Martine?“ zavolala jsem a podívala jsem se směrem ke dveřím do předsíně.

Nejspíš se mi to ale jen zdálo.

Zavěsila jsem ramínko s kabátem a přešla jsem k posteli. Postavila jsem se zády ke dveřím a přes hlavu jsem si začla stahovat svetr. Složila jsem ho. Pokládala jsem ho do skříně vedle kabátů, a najednou jsem znovu něco uslyšela. Z předsíně se ozvaly kroky – hlasité, rychlé kroky. Teď se mi to nemohlo zdát. Otočila jsem se. Jediné, co jsem ještě stihla zahlédnout, bylo, jak se dveře z ložnice s cvaknutím zabouchly.

Přebelhala jsem místnost a zavolala jsem znovu, tentokrát hlasitěji:

„Martine!“

Stejné kroky jako předtím. Ten, kdo zavřel, odcházel pryč. Na moje zavolání se nenamáhal odpovědět.

Vzala jsem za kliku, ale nic se nepohlo.

„Martine, Martine!“ zakřičela jsem do dveří, tentokrát o poznání nervózněji. „Tys mě tady zamknul! Co se děje? Otevři mi, můžem si přece o všem promluvit.“

Ale Martin se se mnou evidentně bavit nechtěl.

„Tak dobře. Můžeme o všem i mlčet,“ zamumlala jsem si pro sebe a přešla jsem ke křeslu u okna. Otočila jsem ho zády k místnosti, stáhla jsem z něho květovaný přehoz a posadila jsem se. Radši než bych myslela na tady a teď, nechala jsem se unášet pohledem přes ulici, na jiná okna, od jiných bytů a s jinými životy za sklem. Přímo naproti mě někdo chodil ve svém malinkatém pokojíku tam a zpátky, tam a zpátky. Vypadal jako student, který má před zkouškou a je z toho celý nesvůj. O patro níž byla žena. Něco vařila, ale neustále přitom přebíhala od sporáku vedle, nejspíš k manželovi. A v pokoji nalevo...

„Martine!“ zavolala jsem znovu. „To mě chceš tady držet jak dlouho? Nech těch blbostí, vždyť se můžeme bavit normálně!“

Opustila jsem křeslo, abych zkusila znovu kliku, ale nic se nezměnilo.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám nebo nemám říct, že ho mám přece moc ráda, ale pak mi to přišlo příliš melodramatické a zavrhla jsem to.

Vrátila jsem se tedy ke svému křeslu a k životu na druhé straně. Studentík se mezitím, co jsem byla pryč, posadil a teď něco psal. Po chvíli si rozsvítil lampičku, a já mu poprvý viděla do obličeje. Byl mi trochu povědomý. Možná jsem ho potkávala na ulici, nebo na nejbližší zastávce metra. Vypadal jako takový ten kluk, na kterého letí děvčata, aniž by si toho on sám byl vědom. Něco jako Martin, když jsme se poznali. O patro níž žena dovařila, prostřela na stůl a s manželem se posadila k večeři. Pozorovala jsem je, jak jedí (muž rozléval víno, žena servírovala), a z nějakého divného důvodu jsem ucítila klid. Přešla jsem k posteli a lehla jsem si, ale pod krk jsem si dala polštář, abych měla hlavu vysoko a mohla dál pozorovat, co se děje venku.

 

Vzbudila jsem se žízní. V pokoji byla tma a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo. Vyškrábala jsem se z postele, oblíkla jsem si svetr (ochladilo se, trochu jsem se klepala) a zkusila jsem znovu dveře. Martin si to nerozmyslel.

„Martine, jestli máš v plánu držet mě tady přes noc, tak spíš potrestáš sebe. Kde budeš spát? Měl jsi bejt chytřejší a zamknout mě radši na záchod, nebo do komory. Nebo tak nějak.“

Na moje zavolání nejdřív nepřišla žádná reakce. Už už jsem chtěla odejít ode dveří, ale pak se mi zdálo, že se na druhé straně přece jen něco začalo dít.

Ozvaly se kroky. Pomalé, těžké kroky, a s nimi divný tahavý zvuk, jako by ten někdo, kdo šel, za sebou něco vlekl. Zvuk se přibližoval a přibližoval a pak přestal. Bylo zase ticho, ale ne úplné, absolutní ticho, co dřív. Přísahala bych v ten moment, že slyším toho někoho za dveřma dýchat.

„Martine?“ řekla jsem znovu, tentokrát normálním hlasem.

„Otevři, prosím.“

K mému překvapení a radosti se z druhé strany konečně ozval Martinův hlas.

„Co je?“ řekl.

„Otevři, prosím,“ řekla jsem znovu. Nebo spíš jen zašeptala. Ale Martin mě slyšel.

„Nemůžu,“ odpověděl.

Měla jsem divný pocit, že pláče.

„Mám tě rád, pochop, ale ne-mů-žu.“

„Prosím. Bude to zase dobrý,“ snažila jsem se ho utěšit. „Miluju tě.“

„Já tebe taky. Ale nemůžu.“

„Prosím,“ zopakovala jsem.

Místo odpovědi se ozvalo jen bouchnutí, jako by Martin to něco, co předtím vlekl, teď přirazil ke dveřím.

„Nemůžeme udělat aspoň nějakou dohodu?“ zkusila jsem to znovu, a tentokrát jsem skoro křičela. „Třeba že mám právo dostat napít? A co když budu potřebovat na záchod?“

Ticho.

A v té chvíli mě to poprvý napadlo. S Martinem se určitě něco stalo. Tohle nebylo nic, nad čím by se dalo mávnout rukou. Něco se dělo. Něco divnýho.

Přestala jsem svírat kliku a poodstoupila jsem. Dveře přede mnou najednou vypadaly jako malá, přikrčená zrůda. Možná bylo dobře, že zůstávaly zavřené.

Z nočního stolku jsem vzala prázdný hrneček a přešla jsem pokoj, otočila křeslo směrem do místnosti a posadila se.

Černý obrys dveří se neměnil. Nehýbala jsem se. Hrnek se mi otáčel v dlaních, jinak všechno stálo. Na věcech v pokoji ležel šedočerný závoj. Ale rozsvítit jsem nechtěla. Zdálo se mi, že jestli sem Martin vtrhne (nechtěla jsem na to myslet... byla to přece jen domněnka... byla určitě nesprávná...), jestli sem vtrhne, můžu mít díky téhle tmě větší šanci utéct. Ale určitě to nebyla pravda. Hrnek se mi dál otáčel v dlaních, jazyk mi vyschl a byl jak kámen. Žízeň zesílila. O patro níž se někdo začal bavit. Pak se rozskřípala postel. Muž a žena pod námi se zase rvali.

„To mě chce tady utrápit žízní?“ zašeptala jsem si pro sebe.

A potom jsem si vzpomněla. Nákup. Nedostala jsem přece šanci odnést ho do kuchyně.

Sedla jsem si na postel a zatímco jsem nepřestávala sledovat obrys dveří, vylovila jsem z jedné tašky džus. S džusem jsem pomalu přešla ke starému šicímu stolku a vysunula jsem horní zásuvku. Nahmatala jsem nůžky, položila jsem je na stůl a zase jsem zásuvku chtěla zavřít. Ale bříšky prstů objevily v zásuvce ještě něco jiného. Něco kovového. Přejela jsem po tom tam a zpátky. Legračně to studilo. Byl to takový divný pocit. Cítila jsem, jak mě současně s tímhle dotykem zase začínají bolet prsa, jak se má dávná nemoc znovu uvnitř mě hlásí o slovo.

„Martine?“ zašeptala jsem.

„Martine?“

A pak... pak se znovu ozvaly ty kroky. Teď ale nikam nesměřovaly, točily se tam a zpátky v předsíni.

„Pověz mi, co chceš?“ zeptala jsem se.

„Co já chci?“ zaznělo z druhé strany.

„Ano?“ řekla jsem.

Chvíli bylo ticho, a pak Martin řekl suše:

„Nic.“

„Víš co, jsem našla v zásuvce?“

Martin se na moji otázku nechytil.

„Víš, co jsem našla?“ zopakovala jsem.

„Vím.“ A s tím, jak to řekl, se zastavil. Nezastavil se najednou, nejdřív přestaly kroky a pak se ozvalo ještě jedno dupnutí, jako by jednou nohou nevládl a musel si ji za sebou přitáhnout.

„Martine,“ zašeptala jsem.

„Martine, představ si, ještě před chvílí jsem na moment věřila tomu, že ses zbláznil. Taková hloupost! Promineš mi to?“

Odpovědí mi bylo ticho. Prsa mě nepřestávaly bolet. Naopak. Bylo to horší a horší.

„Martine, proč mě trápíš? Já to nedokážu,“ zašeptala jsem. Nebo jsem to aspoň chtěla zašeptat. Sama sobě jsem nerozuměla.

 

Zvuky o patro níž ustaly. Stála jsem a ramenem jsem se opírala o dveře.

Nevím, jakou dobu jsem tam takhle byla, ale muselo to být dlouho. Okna přes ulici postupně všechna pozhasínala.

„Martine,“ řekla jsem znovu, tichým hlasem, který sotva mohl být slyšet na druhé straně. „Strašně mi, strašně mi chybíš. Já vím, že musím být silná. Ale někdy nevím, jak to bez tebe...“

Vzala jsem za kliku. Dveře byly odemčené.

Otevřela jsem je dokořán.

V celém bytě byla tma.


32 názorů

careful
07. 04. 2016
Dát tip

Ještě, řeko, abych nerozebírala jen nějaké jsem, tak celkově mi ta povídka nepřipadá 2x zajímavá. Zkusím od tebe dát ještě něco...jediné, co bych na tom pochválila, je atmosféra a to, že člověk neví, jak to dopadne...ale vlastně je tam víc věcí nevyjádřeno než vyjádřeno...postava je nějaká nezajímavá bláznivka, který asi natáhl bačky starej (pokud jsem na něco nezapomněla), ..dřepí v místnosti a cosi sleduje a představuje si .., a i to, co si představuje a sleduje je buď fádní, nebo vágní..žádný podtext, či nadtext..nebo jakýkoli přesah, či odkaz v tom nevidím....já vím, že pro někoho je to asi představa umění...pro mě to je jen nuda... pravda obohacená kapkou oné témné atmosféry, ale to za mě nestačí a jsem to pro mě technicky zabijí natolik, že tomu tip prostě nedám, protože nevím, za co bych ho měla dát...


careful
07. 04. 2016
Dát tip

jj... sleduješ jeho komentáře tak intezivně, že věčně všude reaguješ na moje... Vy tu máte o nejlepších autorech vůbec zvláštní představy, by mě zajímalo, čím speciálně řeka vyniká..kromě množství jsem na jednu větu..:D Ale já mám taky svý oblíbence a taky občas dělají něco blbě.

Nevím, co zrovna myslíš tím se poučit. Beru, že tobě by nejspíš nevadila ani miliarda jsem v jedné větě.  Pokud to má být ono poučení, tak už jsem poučená. A už neodepisuj, ať tu tvému oblíbenci nedělame zbytečný ot.

 


careful
07. 04. 2016
Dát tip

..oprava: se nesmyslně..jsem to nesmyslně dopisovala, tak je to přehozené... 

jo, soráč, řeko, za ten tón, ale Zdenda mě nasral, což je momentálně zřejmě jeho koníček...jako já jedu po StvN, tak on zas asi jede po mě.... jsem smysl jeho existence a tak.:D


careful
07. 04. 2016
Dát tip

No, jo, Zdendo... já si třeba víc vážím názoru Nepochopeného... o hodinách češtiny mě naučili prd, miláčkové...Nepochopený mi vyčetl i příliš opakování se a si, což považuju za méně nápadné než jsem se. Tvá snaha mě neustále shazovat je trapná. Co třeba začít sledovat někoho jiného a srát nesmyslně se do každého jeho názoru?

Trvám na tom, že kde se dá, by se měl každý snažit opakovat tyhle věci co nejméně..ve Veni, vidi, vici, žádný jsem se nevidím, páč je to latinsky!

Ale pro mě za mě, si to napište ve větě třeba desektrát, když myslíte, že je to o.k...mně to může být úplně jedno, jak debilně co píšete.


reka
06. 04. 2016
Dát tip

Já se snažil říct, že jsem si nemyslel, že jsem překračoval nějaká pravidla. A že podle mě stylistické pravidlo opakování slov je podstatně subtilnější a komplexnější, než se třeba učí v hodinách češtiny. Na to opakování je evidentně každý jinak citlivý, někomu nevadí, tobě vadí - a tím mi v podstatě nabouráváš moji tezi o funkčních slovech. Což beru. Je téměř jisté, že je ta situace podstatně složitější, než jak jsem popsal nahoře.

Dík za sérii komentářů a urgenci v přesvědčování.


careful
06. 04. 2016
Dát tip

To byl jen takový rychlý návrh. Šlo by to napsat milionem jiných způsobů.... prostě příliš jsem není dobré... pravidla se dají překračovat, ale musí k tomu být nějaký důvod...to, že na ně prostě kašleš, není překročení... a důvod jsi mi žádný nenabídl, tak to prostě vidím tak, žes na to prostě kašlal. Protože stylem: nesmíš slepě uplatňovat poučky se dá "obhajovat" i mizerná gramatika a úplně všechno ostatní...


reka
06. 04. 2016
Dát tip

Hm, tvoje předělávka je jak vystřižená z nějaké harlekýnky. Srdce divoce bije, klíče se vzpříčí kapse a tak. Proč ne, ale to by to byla zcela jiná věc - tahle povídka směřuje úplně jinam. Nerozumím tomu, jak by ti "jsem" mohlo přestat vadit, kdybych přiznal něco, co není pravda. Nechme to na tom, že píšu jinak, což bohužel nesedne do tvé představy dobrého stylu.


careful
06. 04. 2016
Dát tip

co třeba nějak takhle:

 

Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře. Klíče se mi musely vzpříčit v kapse. Nedaly se vytáhnout. Snažila jsem se popadnout dech a slyšela, jak mi srdce divoce bije.

Tolik jsem prostě není v textu potřeba.

...protože jak se snáží uklidnit srdce?


careful
06. 04. 2016
Dát tip

To jsi hodnej. Já bych ta tvá jsem vzala na milost, kdybys buď přiznal, žes o nich neuvažoval a tak jich tam máš mrtě. Nebo jsi o nich sice uvažoval, ale mávl nad tím rukou s tím, že technicky se nechceš crcat a jde ti hlavně o příběh. Nebo to třeba z něčeho vycházelo... třeba jako kopírování něčího jsemáckého stylu. Tu první větu bych nejspíš rozdělila a něco mezi to vrazila, nebo něco takového protože 3x jsem v jedné větě fakt mlatí do oka a jen upozorňuje na to, že i jinde jich je mračno.

Jinak vím, že jsem je problematické "funkční" slovo a přesně proto je obtížné nepřejsemovat.


reka
06. 04. 2016
Dát tip

Zrovna v první větě ani jedno "jsem" vynechat nejde.

Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře a zatímco jsem se snažila popadnout dech a uklidnit srdce, lovila z kapsy klíče.

Tohle je v daném významu negramatické.

Vyškrábala jsem se na odpočívadlo ve třetím patře a zatímco se snažila popadnout dech a uklidnit srdce, lovila jsem z kapsy klíče.

Tohle je o něco lepší, ale pořád ne gramatické. Stejně tak, když se vynechá první "jsem".

Na tvoje Brány iluze jsem se koukal, začal jsem i číst a je to zábavné, ale dlouhé, takže ještě nejsem hotov.


careful
06. 04. 2016
Dát tip

... ale soráč, já zapomněla, že když tu někdo nějakého panáčka z redakce nepochválí, tak je to jen tím, že je to debil, co ničemu nerozumí.:D


careful
06. 04. 2016
Dát tip

mno, já si myslím, že to tvé "fukční slovo" by šlo na řadě míst jednoduše vynechat, nebo napsat větu trochu jinak a ničemu by to neublížilo, spíš naopak. Takže to neokecáš...podívej se na první větu.

Já poučky neuplatňuju slepě..zrovna v Branách jsem vysvětlovala slunci, proč mám v prvním odstavci první slovesa v přítomném čase... tam to totiž mělo z mého pohledu smysl. Tys nad tím podle všeho prostě nepřemýšlel.


reka
05. 04. 2016
Dát tip

Dík za přečtení a komentář. Popravdě, mně to "jsem" nevadí ani když to čtu teď. Ve škole se učí takové ty poučky jako že se ve slohu nemaj opakovat slova, ale to je strašné zjednodušení a je špatně. Opakování funkčních slov často nevadí, narozdíl od plnovýznamových. A "jsem" je funkční slovo. Předpokládám, že proto to skoro nikomu nevadilo. Zarazilo to jen Alojse, jenomže to je právě ono - jeho to zarazilo, protože slepě uplatňoval nějakou nesmyslnou poučku o opakování slov.


careful
31. 03. 2016
Dát tip

To jsem je nějaký vtípek?...snad v každá věte je jsem... a divím se, že to v komentech asi ikomu nevadí...přitom by jich šlo dost vypustit, nebo větu napsat jinak... možná by bylo dobrý napsat to v přítom... za mě zajsemováno...


Tetřev
16. 11. 2014
Dát tip

Četla jsem bez zastavení, líbilo se mi stupňování napětí a pointa se mi zdála dobrá. To ona byla blázen a vláčela za sebou nohu. Působivé.


reka
27. 02. 2014
Dát tip

Zordone, diky za komentar. To, zes pointu nepochopil, jde bohuzel na vrub textu, kdyz se podivas na poznamky ostatnich, tak uvidis, ze nejsi jediny - pointu jsem moc nezvladl, a navic je docela nudna, tedy, ona si vetsinu z toho jen predstavovala.

 

S temi prsy mas pravdu, i kdyz v tomhle bode se cestina v soucasne dobe meni a "y" v pricesti je vic a vic bezne u stredniho rodu, v nekterych pripadech je dokonce chapano jako spisovne i pravidly - napriklad Rusko a Cesko se dohodly ("dohodla" je tady dokonce negramaticke).


Zordon
27. 02. 2014
Dát tip

Text se mi líbil, ale pointu jsem nepochopil.


reka
09. 11. 2010
Dát tip
Dík větroplachu. Takhle stará věc a ještě na ni někdo narazil, to mě těší.

větroplach
09. 11. 2010
Dát tip
... klíč mě nenapadl... ... Martin není ten co se zbláznil...nemusela se zamknout, mohla jen otvírat dveře na druhou stranu, pak zpanikařit... ... jj, kapku jsem se bál, kapku víc se mi to dobře četlo... *

hvezdoletec
06. 11. 2010
Dát tip
fíha...

*

bestye
03. 11. 2007
Dát tip
imaginarní přítel - a te%d nemyslím jen ve smyslu mileneckém, pěkný nápad a bavila jsem se celou dobu. Klíč mě napadnul hned, jen jsem si myslela, že Martin někdy existoval a teď už není - ale s tím vysvětlením je to ještě lepší - díkes za zážitek :c)*

pole
23. 08. 2007
Dát tip
no:D tak sem blbec, já si nečtu kritiky, abych nebyl ovlivněnej, tak abych se přiznal, já jsem myslel, že kovová věc by mohla být prstýnek třeba:D

pole
23. 08. 2007
Dát tip
mhm, pointa je překvapivá, to jo. wow. hej:D dokonce se mi to teď nějak celý ještě sesumírovalo:D z tou kovovou věcí... sakra, to se mi stává málokdy:) ale teď už - nejvíc mě bavila atmosféra, opět, nějaká realističnost, která na mě z toho dýchá. fakt ti závidím schopnost psát i za ženský a vůbec myslím, že je to moc dobrý teď sice ještě přemýšlím, co je to, co za sebou martin tahá ale no prostě moc dobrý, fakt

martinez
03. 04. 2007
Dát tip
no tak to zas nechápu proč se zamkla teda... ale stejně se mi to líbilo...

reka
03. 04. 2007
Dát tip
díky. ta nemoc byla smutek ze samoty.

martinez
03. 04. 2007
Dát tip
trošku jsem se i bála... klíč mě napadl ale nevím proč se zamkla... ta nemoc byla psychická? je to dobře napsaný... nenechalo mě to utýct (a to čtu hlavně básničky a krátký věci!) *

Peeta
29. 09. 2006
Dát tip
to je vynikajici text!! cim dyl jsem ho cetla, tim snad rychleji, protoze to bylo napinavy! a vubec me nezajimalo nejaky opakovany "jsem", atsi, ale strhlo me to ke cteni, takze "jsem" se odpousti. A taky se t i povedla skvela vec a to ta, ze si ten text kazdej po precteni vysvetli docela jinak, ale porad tak, ze to sedi. TIP jako blazen!!

Jacobi
21. 09. 2006
Dát tip
Myslela jsem si, že Martin je mrtvý a ona si ho vybavuje a vzpomíná a to mně stačilo. A stím něčím kovovým jsem si představila revolver. Ale bylo to velmi napínavé.

Anyz
13. 07. 2006
Dát tip
uch no jsem ted zrovna sama doma a ten barak tady furt neco podivne zbrbla, docela mě to děsilo, čekala jsem na konec opravdu nejake ulehceni, ale asi je lepsi ze to zustalo jen takhle, pekne se mi to cetlo*

fungus2
13. 07. 2006
Dát tip
Dobře se to četlo**

volkov
13. 02. 2006
Dát tip
dobré, má to ten správny šmrnc, ktorý nedovolí prestať čítať. niekto možno čakal, že sa nakoniec všetko na dobré obráti, alebo Martin otvorý dvere a v bruchu bude mať zabodnutý kuchynský nôž, alebo niečo. A práve, že tam to niečo nebolo, robí tú poviedku ešte zaujímavejšou.

ECHO
30. 01. 2006
Dát tip
Pěkně, dokonce mě i napadlo, že by to mohl být klíč :-) S tipem.

reka
29. 01. 2006
Dát tip
zapomnel sem poslat avi

Alojs
28. 01. 2006
Dát tip
hned ze startu a je to opravdu do očí bijící - opakování slova "jsem". Dřív bych si toho možná nevšiml, ale poté, co mě upozornil jeden zkušený pisálek na tuto chybu v mých dílech, dávám si na ni bacha (jak u svých výplodů, tak i u cizích). Přitom při čtení prvních odstavců mě napadlo plno jiných variant, jak se tomu "jsem" vyhnout

Alojs
28. 01. 2006
Dát tip
příběh jinak good, pakliže tam pointa není, já si tam tu svou našel. no ale jinak mi tam vadilo to "jsemování". Jsou pasáže, kde se o něj ani neotřeš a kde je text opravdu kvalitní, ale jakmile se jednou pustíš do věty, kde se vyskytne ono slůvko, je to doslova střelba ze samopalu (v následných větách). jinak mě potešila absence chyb. Snad jen na začátku chyběla jedna čárka v souvětí - jinak příběh se mi líbil. Atmosféricky opravdu hutný.

reka
28. 01. 2006
Dát tip
diky za upozorneni. mas pravdu, ted, jak na to koukam, by to "jsem" nebyl problem u spousty vet vyhazet... jenom nevim, jestli je problem u samotnyho "jsem" nebo u toho, ze je tematem prilis casto (a dlouho) "ja" (tema myslim to, o cem se ve vete pise - neco jako uhel pohledu ve vete, to o cem veta vypovida). nemyslel si spis tohle?

Kruty
26. 01. 2006
Dát tip
zdravim, dobre napisane. dufam, ze zelene roviny posobia priaznivo aj na kvantitu, ta je tvojou slabsou strankou, aspon co sa pismaku tyka. s pozdravom studak matušky fildy roman

Kandelabr
23. 01. 2006
Dát tip
tak napadaly mě leckteré vysvětlení, hlavně jsem viděl, jak martin tahá nějakou mrtvolu a tak (moc hitchcocka, já vím :) ), nebo že jí do zásuvky nachystal revolver aby se sama odpálila nebo tak, ale tohle mě tedy nenapadlo. myslím, že pro tenhle konec tam není vůbec žádné vodítko.a po pravdě bych spíš přivítal pořádnou detektivku než konec ve stylu ...a pak se probudila.

Lakrov
23. 01. 2006
Dát tip
Není to špatné. Nechybí napětí, trochu tajemna, trochu děje, ěéco si domyslet, něco představit... V té kopě citových výlevů a hraní se slovíčky, kterými se Písmák jen hemži, je tohle takové 'jasné svétlo'. TiP.

reka
22. 01. 2006
Dát tip
no, pointa mela byt, ze Martin neexistuje. a nezamkl ji. to, co nasla v zasuvce (neco kovoveho), je klic... je to prilis krkolomne? nepochopitelne? nebo je tahle pointa jasna, ale blba? diky za komentare.

lukášj
22. 01. 2006
Dát tip
tak na to som fakt neprišiel

Kandelabr
21. 01. 2006
Dát tip
no dobře, ale zdá se mi to nebo chybí pointa? takhle je to neukončené, můžu jen přemýšlet co a kdyby a tak, ale to je trochu málo. napsané je to svižně a čtivě, s velkou chutí bych ti dal tip, ale cítím se ošizený o tu pointu.škoda. jinak scéna jak z hitchcocka a toho mám moc rád.

lukášj
21. 01. 2006
Dát tip
musím súhlasiť s predchádzajúcim komentárom - fakt tomu chýba koniec - lebo potom to nechápem

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru