Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Smrt?

20. 02. 2001
7
0
5013
Autor
Deltex

Kráčím po lesní stezce, kterou zná jen málo z lidí. Les je neobvykle tichý a ponurý. Našlapuji velmi tiše, poněvadž potřebuji slyšet jakýkoliv nepatřičný zvuk. Můj spolehlivý meč z elfích dílen mne tíží na opasku a dlouhý luk se zarývá do zad. Pot mi zvolna stéká po čele. Dusno. Kamkoliv se podívám, všude poletují malé mušky. Můj lid je ve válce se sousedním rodem, tudíž je nepřípustné vyrazit si bez výzbroje jako v minulých časech. Skrz mohutné koruny dubů sem občas probleskne slunce, ale vždy jen na chvíli, protože vzápětí je znovu zakryto mraky, které zvolna plují oblohou. Pěšina uhýbá směrem k malé říčce, já se vydávám po ní. Již druhým dnem se snažím vypátrat zvěda, na jehož stopu jsem před nedávnem narazil. Je pro mě nezbytně důležité dostihnout jej ještě před hranicí lesa, poněvadž pak bych byl vydán napospas nepřátelským jednotkám. Jeho jednotkám. Temným elfům. Zvuk lesa je čímsi rušen. Někde ve předu někdo je. Přikrčím se do houští blízko stezky a pozorně naslouchám. K nohám se mi doplazil malý hádek, který když zjistil, že nejsem nic zajímavého, vydal se pátrat na opačnou stranu. Pomalu sundávám ze zad luk a vyndávám šíp, který založím a připravím pro střelbu. Ještě naposled pozorně prozkoumám stopu a obezřetně se vydávám zjistit kdo ruší les.
Před mým zrakem se otevřela malá mýtina. Ten někdo musí být blízko. Opatrně zkoumám zrakem okolní porost. Nikde nikdo. Ještě jednou se ujistím a přikrčený se vydávám po stopě skrz mýtinu. Tráva je vysoká a ještě mokrá od ranní rosy. Vzduch je provoněný zemí a lesem. Stopa se maličko stáčí, když už chci uhnout a vydat se po ní zaslechnu za mnou tiché, ale nezaměnitelné zvuky - kroky. V tu chvíli jsem udělal tu nejpitomější chybu. Otočil jsem se a tím ztratil čas. Poslední chybu! Necelých padesát stop na okraji mýtiny stojí elf. Jasně vnímám jeho nádhernou tvář, vyrovnaný dech, zúžené zorničky a hrot šípu. Na jeho tváři hraje úsměv. Tak to je ten zvěd, probleskne mi hlavou ve chvíli kdy vysoký a pevně odhodlaný muž naproti mně pouští tětivu a ta se zadrnčením vystřeluje mou smrt! Už před chvílí mi bylo jasné, že tenhle rozhodně nemine. Neminul! Ostrá bolest mi projela tělem. Šíp vnikl do srdce. Ještě chvíli jsem cítil tu odpornou bolest a pak se svět ponořil do temnoty. Smrt. Celé to nervalo ani pár vteřin. Ještě co mi naposledy v mé životě bylo dáno vnímat byl obrovský ničím nepopsatelný výbuch světla!

Au, to je bolest! Moje hlava! Ať už ten budík dá pokoj! Zmlkni ty kráme! Do očí mne udeřila nechutná vlna ranního světla. Mohutný výbuch který působí na mé smysly jako kladivo. Budík dál nerušeně drnčí. Tak zmlkni už. Pomalu vstanu! První ranní káva a další z pocitů že jsem, na tom světě na nic. Hlava pálí a do celého těla se mi zakusuje tisíce malých jehliček! Asi jsem to včera fakt přehnal. Jen taktak držím žaludek, aby se mi nezačal v břiše volně převracet. Hnusný ráno v ještě hnusnějším světě. Chvíli mám čas, než mne pohltí běžná rutina. Sedám se ke kafi a jen tak nechávám mysl volně bloumat. Je mi jako kdybych právě umřel. Hlavou mi bleskne vzpomínka na nějaký sen, který jsem již stejně skoro zapomněl. Co jediné si byl můj mozek zapamatovat z noci je to že byl neobyčejně živý, skoro jako život. Ale co, obyčejnej sen, čímž utnu veškeré diskuse o noci a soustředím se na dva aspiriny, které jsem mezitím pracně vyloupl z platíčka. Je mi šíleně špatně. Svět je jedna špinavá díra. Do ruky vezmu screen s nejnovějšími zprávami. Nic novýho a navíc je čas vstoupit opět do ponurého světa. Do té chladné reality, která ke mně vztahuje své nemilosrdné pařáty po milosrdném spánku. Stejně jako každý den!
Hodím na sebe kabát a vydávám se ven – do deště, jak jinak. Proč by mi svět udělal tu radost a připravil pro mne jedno nádherný ráno! To on nemůže! Přemejšlim o tom hnusným světě, o lidech a o ní! Proč jsi to jen udělala po těch letech?? Proč mě opustila? Mysl mi na chvíli zahlcuje sebelítost a zuřivě se zakusuje a vytahuje na povrch všechny ty bolestivý nádherný vzpomínky na ní! Přecházím ulici. Po líci mi stéká slza, slza bolesti a lítosti, sebelítosti! Nevnímám okolí, jen k uším mi na malou chvíli pronikl ohromný rámus, jakoby kvílení pneumatik! Rána! Ohromné ztělesnění síly v podobě silného nákladního auta mě smete stranou! Smete mě takovou silou, že ani nestačím vnímat, kdy mne zahalil milosrdný háv smrti. Někde v koutku mi bliklo, že mi ten pocit připadá povědomý, však poslední myšlenka patřila jí, nikoliv tomu autu ani bolesti. Jen jí. Pak vše zmizelo!

Procitl jsem s oblečením promočeným potem. Celý se neovladatelně třesu. Mám strach. Strach z něčeho neurčitého, jako by z nějaké ho snu, jen si nemohu vzpomenout, zdali se mi něco zdálo. Pocit o nějakém nesmírně komplikovaném snění nemohu vytřást z hlavy. Jen kouknu na digitální hodiny, které vrhají na můj pokoj strašidelný zelený svit. Je přesně půlnoc. Hodina duchů a nočních můr začíná. Nezajímají mne duchové. Uklidněn tím, že mám čas na další spánek znovu usínám.

Do očí mne udeřilo bílé pulsující světlo! Kde to jsem. Proč nic nevidím, proč je tu jen to kalné bílé světlo! Kde je ta nádherná, všeobjímající a bezpečná temnota, ve které jsem před chvílí byl? Nějaká ohromná síla mne vyzdvihuje do vzduchu. Svírá mé nohy. Vzápětí mne něco bolestivě udeří přes zadek. Chvíli spočívám ve volném prostoru držen stále tou silou pak spočinu na měkkém podloží. V hlavě mě hlodá stále myšlenka, jako kdyby se mi vše zdálo, ale není nijak opodstatněná, vždyť komu by se můj život mohl zdát? Pak mne do myšlenek vetře se ještě jedna věc. Proč jsem sakra tak malý! Vždyť nemohu vážit ani celá tři kila. Pořád mi připadá jako kdybych ohromnou rychlostí zapomínal na něco před tím. Už mi ani nejde formulovat myšlenky. Já se narodil, probleskne hlavou. Ale proč se mi sakra zdá že je to jen další z mnoha snů, z mnoha snů o životě, které sní úplně někdo jiný?! Milosrdný háv zapomnění přikrývá zbytky mé mysli. Poslední myšlenka která mi probleskne mou malou hlavičkou před tím než začnu žít od začátku je: „Třeba se to dozvím až zemřu.“ A vzápětí na její místo dopadne druhá, zmatená: „…nebo až se probudím??“. Vše mizí, nic mne nezajímá existuje jen jedno - začínám řídit jediným primitivním pudem. Mám hlad.

Deltex
22. 07. 2002
Dát tip
Iluze... co je vlastně iluze? Co je pravda?

Schlange
22. 07. 2002
Dát tip
myslíš něco ve stylu x krát opakovaná věc s stává skutečností. to může fungovat ale na skutečnosti samé to změní málo. můžeš přeci říkal o vejci že je to jabko, ale na tom že je od slepice těžko něco změníš...........

Deltex
22. 07. 2002
Dát tip
Ne, tak jsem to nemyslel... myslel jsem spíš otázku ohledně univerzální pravdy... ne materiální, ale co se týče pohledu na věc...

Deltex
21. 07. 2002
Dát tip
Schlange: Dobrá, tvůj názor beru na vědomí a v mnohém máš pravdu, ale není na prázdných řečích založen tenhle svět?

Schlange
21. 07. 2002
Dát tip
v mnohém ano - ale nejsou to jen iluze???

Schlange
20. 07. 2002
Dát tip
výřečnost - utopit se v záplavě keců. - syrovost co podtrhuje čirý smysl, paradoxy a vyvracení iluzí to je mé. když píšu ty své textíky tak skoro vždy trpím pocitem že je tam příliž mnoho slov co odvádí pozornost.

Deltex
19. 07. 2002
Dát tip
Schlange, abych pravdu řekl, moc výřečný nejsi, ale třeba je to lepší... kdo ví:o) Děkuji.

Schlange
18. 07. 2002
Dát tip
dobré

Deltex
03. 07. 2001
Dát tip
Dík Jani... Měj se krásně! DeX

Katerina
20. 06. 2001
Dát tip
Hezky posezeni v tranzu u specialisty na regrese :-)))

Deltex
19. 06. 2001
Dát tip
Jej, vedet, tak kdo je ANonym9!

Deltex
12. 04. 2001
Dát tip
Zrovna jsem se na tvoje dílka chtěl mrknout... jinka díky a jsem rád, že se ti povídky líbí! Měj se nádherně!

Danny
11. 04. 2001
Dát tip
:-) tipík Deltexi, přečti si moji povídku "Tužka a papír"

Drui
06. 04. 2001
Dát tip
Není zač...

Deltex
06. 04. 2001
Dát tip
Drui, prosím, když chceš na něco reagovat, nedělěj to po měsíci, protože pak nevím oč jde!

Deltex
22. 03. 2001
Dát tip
K.O.! Nevím kde ho najít - hledal jsem ho, ale u tvých dat jsem se jej nedopátral!

Deltex
21. 03. 2001
Dát tip
No, napíšu ti to tím mailem, ju?

Kate
21. 03. 2001
Dát tip
o.k.

Kate
20. 03. 2001
Dát tip
zajdeme spolu někam až umřu??? nebo to platí i v životě???:-))) mladý pane Kate

Deltex
16. 03. 2001
Dát tip
HI, tak to se propletlo i mě, musím to trochu zesrozumitelnit:-) No jo fantasy, to jest moje - sny, nebo skutečnost?!

Deltex
16. 03. 2001
Dát tip
Jo, mimochodem - zamýšlel jste se už někdo nad rozdílem spánku (snu) a smrti - není to stejné, kdy se vzdáme každý večer sebe sama?

Kate
16. 03. 2001
Dát tip
samozřejmě že jsem se zamýšlela, možná se to přeci jen kapánek dá přirovnat ke spánku, kdo ví? Ještě jsem nezemřela, jinak ti dám vědět:-))) Kate

Deltex
16. 03. 2001
Dát tip
Dej a někam zajdem :-) Měj se nádherně milá mladá dámo!

Kate
15. 03. 2001
Dát tip
Abych pravdu řekla, líbila se mi také ta první část s elfem, jinak se nepochopila, jestli máš na mysli převtělování, nebo co? nějak se mi to popletlo ač jsem se snažila tomu porozumnět. Kate

Drui
06. 03. 2001
Dát tip
Já nevím... Mě se to dost líbilo :) Máš u mě Tip!

Deltex
06. 03. 2001
Dát tip
Drui: Díky! Ostatní: Beru vás na vědomí a díky za kritiku!

chmmm...viz Ruby a StvN...nevím co bych dodal

FLO
20. 02. 2001
Dát tip
Tak to je bomba! Tos přesně popsal to, o čem přemýšlím. Totiž co když je tohle všechno jenom sen, můj sen a až přijde smrt, tak se jakoby vzbudím a řeknu si: aha, to bylo teda blbý, tohle všechno vypadalo jako skutečný.V noci je náš sen chvilkový. Oproti vesmíru je náš život chvilkový. Co když je to taky jenom sen? Asi se to dá těžko popsat, ale tys to vysvětlil, musím dat TIP :o)

ruby
20. 02. 2001
Dát tip
dobre zamootany dobre napsany, a promysleny. nicmene tohoto typu povidek je asi dost.

StvN
20. 02. 2001
Dát tip
Jedna z mnoha. Nic vyjímečnýho jsem bohužel nenašel, snad jen styl psaní, ten má každej asi jinej. Ale téma mě nijak zvlášť neuchvátilo, překlepy a vynechaný slova taky moc ne. První část, tedy začátek je z celý povídky nejlepší, potom probuzení, upřímně, naštvalo mě. Druhá část. Popis tzv. běžného rána je jen na zaplácnutí místa. Třetí číst, uprostřed noci, to sedí, nemám námitek. Poslední část, to je zase o něčem jiném. Hraješ to jako hru, jeden život, třetí život, sakra kde je ten druhej, aha, sem zapadl. Je to takovej eintopf snů. A tak mi to taky chutná. Možná jsem to nepochopil, jak jsi mě varoval v prologu.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru