Surrealismus v úvaze

Asociální averze vůči obecnému mínění. Sen jako surreálno, vychází ze slepého pohledu do slunce. Agónie vetřelce bez flexibilní kreativity loajálnosti je zastřena absurdní emancipací.

Kletí rozpuklého dubu. Kletí vody klystýru. Záchvěv zlosti nesmrtelných. V hodinách čpících, jestli pachem, tedy vdechy, odstranili stíny květiny z váz, zatáhly závěsy. Ony stíny v přítmí do vody rozprostřely zbytky jídel a výkalů. Větráky napětím z očekávaného samy si nastavily stupeň holomrazu. Fialové zděšení rtů, když dýchaly ledová vlákna směrem křesadla. Jiskra. Plameny.

            Červené a oranžové světlo těžce se plazilo po stěnách a ve svých výběžcích otiskovalo laskavost Přísedících. Přísedící. Kol ohně postavy. Stíny zakončeny hmotností mnoha nešetrných hektolitrů. Nesnáze v představě. Zdali je nová nící odslepena?

            V písni žhnou. Upřímní. Bez věřitelů se snad rozprostřou do sebe. Blázni! O kolik vzorců posmrtné marnosti přišli v dnešní zácloně smrtelné teploty? O mnoho. Dní bez jarmarků zvracivého chtíče.

            "Rozumějte. " křičí. Jest křičeno. "Vzhledem!!!"  "Ale pokušení?"  "Zrůdnost nepoužitelnosti!" "Hebkost? A oranžová. "

            Vzrušené hlasy stenů žádosti odpovídají jásotu nebezpečí. Cizím jazykem bez slov si koukat do očí. Protáhnout ve shrbeném těle mohutnou nohu střeva. " Podržet si snad? Říkali venku, když pršelo. " Ve světle patiny mnohostránkové bolesti rána, otevřeli brvy. " Jsme mnozí, " pokračovali, " a tedy zvládneme za zvuku hlučné soulože podepřít věhlas radostí!"

            Paprikované filmy přikusovali k prostoru dopoledne bez otázek o veličině akčnosti afektu. Světlo nabralo rozporu v písni o červené tmě a tleskot nohou zněl dětinsky.

            Bordelmamá byl vždy rád středem samoty. „Vždy rád“ vynechával v každé větě. Za každým otevřením dveřních pantů zatleskal svůj smutek. Často také tleskaly jeho rozteklé kalhoty. Bez brýlí fanaticky vytíral podlahu. Opakovaně dnes svlékl Malíčkem prostředníček, aby si mohla obrazovku prohlížet prsty nohou. Seškrábala tedy nehty obal příběhu a oslintala celé! kostými hercům, kteří s ní seděli na jedné židli.

            „Pár facek na splátky!“ roznesl na kopytech čvachtající ticho Sedmý z deseti. Byl starý, na mnohokrát zesměšněný, tolik oblíben. „Nechceme zůstat přeci na věky zdrávi.“

            V jarních měsících nezapsali MládenciProÚřady nižádné výkyvy v prostředí městských ulic pro překročení norem morálky. Štěrbinou jen dalo se proudící oblačno z žaluzií odsát vnímáním.

            „Nemysleli jsme kdysi dávno na pár mnohostranností.“ promluvili po smrti ti, kteří tehdy tkaničkami o bot rozsapali smrtelnost Přísedících a navlékli je jehlou do zástupu stehů pro život dalších polštářů.

Přísedících znamení se rozmyslelo éterem nové hudby a pokračuje. Co znamená pro vaše rodiče, že nikdy neskončí?