Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Můžu jen tiše křičet...

02. 02. 2006
5
0
4860
Autor
Induan

Zase někdo zvoní.

Zamykám se v pokoji.

Co když je to exekutor?

Přemýšlím, že odpojím zvonek,

Zvuk zvonku Quasimoda děsí.

Přemýšlím, co budeme zítra jíst.

Moje programy jsou geniální.

Říkají to všichni, kdo je znají.

Co jinej píše měsíc, já mám za den.

Co jinýho jen napadne, já hodim rovnou na papír.

Ale neuživí mě to.

Neumím se prodat.

Tak prodávám vlastní duši.

Petra šla zastavit telefon.

Stejně pořád zvonil...

Jsem jen na ICQ, tam finanční úřad nechodí.

Venku je inverze a mráz...

Od vánoc sedím u počítače...

Pracuju v noci, když je klid,

ve dne by mohl někdo zazvonit.

Děsně bolí záda...

Chodit jde míň a míň...

Myslím na nejhorší víc a víc.

Co jsem to ještě chtěl udělat a neudělal?

A co jsem nechtěl udělat a udělal?

Zoufale se snažím po sobě něco zanechat...

Mrtví mi pravá noha.

A na levé se otevírá starý vřed.

Vylejvám si svůj mozek na papír,

abych zachránil alespoň kousek toho,

co nejmíň 15 let jsem do té hlavy strkal.

Zabíjím se sám.

Vždycky se zabíjím sám.

Když už to nejde dál.

Zamykám se v pokoji,

abych tu mohl sedět nahý.

Jsem užitečnej a zbytečnej.

Zapomínám, jen když řeším ty úlohy o mnoha neznámých.

Těch skutečných je ale mnohem víc.

Objevujou se další změny na kůži.

Hraju starou čínskou hru Go.

Vyhrávám a pak mi to zas nejde jako obvykle...

Když před očima se mi míhají cesty.

V některých nemám nohy,

v jiných jsem virtuóz a hraju na klavír líp než obvykle.

Ale pak se probudím a sednu zas k počítači.

Jsem tvořivej blázen.

Za měsíc jsem toho napsal jako za celej život.

Je to až podezřelé.

Čím je to horší, makám líp a líp...

Jsem na kontrole u doktorky.

Je moc hezká....

I já jsem štíhlej a krásnej.

Zavolala si mě do ordinace a tam jsme se milovali.

Probudím se a jdu se podívat,

jestli stará zas nemá řeči.

Zapínám klavír a hraju na přání růžovou zahradu.

Leze po mně Davídek a kazí mi to.

Jsou mu jen 2 roky a ještě pořád opakuje, co kde slyšel.

Říká: Seš blá-zen ta-ti?

Ano, odpovídám si hlavně pro sebe.

Zasloužil by sis něco lepšího než tuhle trosku.

Vážím 150 kilo, potím se a smrdím.

I když se koupu 4x denně.

I když se navoním Old spicem.

Nemůžu přestat jíst

A nemůžu jíst

A nemůžu žít.

Proč ten geniální mozek,

vězí v téhle měchuřině?

Proč ten mozek nevymyslí, jak z ní ven?

A k čemu mám ty zatracený prsty,

když tak špatně hrajou na piáno?

Když jsem šel malovat, roztrh jsem si ruku o kliku.

Krev stříkala až na zeď a jizva se táhne k zápěstí.

Ale zašil jsem si to a stejně jsem vymaloval.

Protože já, já se nikdy nevzdávám!

Špatně se to hojí.

Jenže na krku mi něco roste z kůže.

A nohy mám celý flekatý.

To je ten okamžik, kdy to vzdám.

Davídek říká do mikrofonu TÁ-TA.

Můžu ho chtít opustit?

Počítám všechny svoje hříchy.

Je jich nezvykle málo a přitom strašně moc.

Ta moje láska, co už se mnou není.

A moje dcerka, co jsem nikdy neviděl.

A ty dvě nevlastní děti, co zlobí.

A jedno moje.

Jak na to vůbec můžu pomyslet?

A přece je to pořád tak zatraceně blízko...

Tenkrát to bylo tak jednoduché.

Pár prášků, alkohol, zamknout se v pokoji...

To ten návrat z Ameriky...

Kouknout se na svět z WTC a umřít.

Utratit i zbylý prachy a umírat šťastnej.

A proč ne...

Věčnej panic, žádný děti, žádná holka...

Prostě žádný oči pro pláč.

Rodiče jsem nenáviděl,

na kamarádech mi už nezáleželo.

A domem zněla Jasná zpráva mojí flétny.

Vždycky jsem byl parchant.

Vypil jsem si svůj kalich do dna.

Prý se to nedá přežít.

Ale radši jsem si svázal ruce

a na to tenkrát ještě krásný a nevinný tělo

načmáral rudej pentagram.

Tma, konec, štěstí...

A pak to probuzení...

Říkali, že to je zázrak, ale já křičel hrůzou.

Ten nahoře mě musí fakt nenávidět.

Dává mi to vyžrat jak jen to jde.

Koho miluje, bere si prý k sobě

A já byl za měsíc zas jak rybička.

A zase jsem si nedal pokoj.

Zase ty ženský.

A na to jsem taky dojel.

A teď mám děti.

A musím čekat až to přijde samo.

A ono to přichází.

A tak strašně pomalu,

jak jsem si to nikdy nepřál.

Jako malej roztomilej sirotek

nesoucí mi inzulin.

TÁ-TA udělá dyž-dyž!?

Bože dej mi sílu.

Můj ubohej geniální mozek...

Tak rád bych ho tentokrát nechal

definitivně se rozstříknout po zdi.

Ale můžu jen tiše křičet...


Induan
11. 02. 2006
Dát tip
Jo, ale asi to není správný udělat z malýho dítěte sirotka...

Induan
11. 02. 2006
Dát tip
I dej pokoj :), ještě to tak :) Úplně mi stačí jedna...

Induan
11. 02. 2006
Dát tip
To je přesně to, co bych nikdy nechtěl a čemu bych dítě nechtěl nikdy vystavit.

Induan
11. 02. 2006
Dát tip
Jenže těch horších případů je mnohem víc - řekl bych. Prostě si nemyslím, že by to bylo dobrý.

Induan
11. 02. 2006
Dát tip
Ale jo, klidně, akorát jsem Tě dneska propás, takže třeba příště. Pentagram je symbol ochrany před zlem, a pokud jde člověk tak daleko, měl by ho mít možná s sebou :)

Ostrich
06. 02. 2006
Dát tip
Bože.... Zkracovat volný tok nemá smysl, nemá smysl ho ani ohlodávat a dělat z něj něco jiného, než je... Málokdo je ochotný takhle psát, dát si sám sebe na talíř, je to opravdu fascinující *

dadíková
03. 02. 2006
Dát tip
fascinující výpověď to je, ale krátila bych ještě... t

Natasha_
02. 02. 2006
Dát tip
Dívám se na to záměrně jen literárně: Zkrať to. Je tam spousta dobrých, syrových detailů, ale jakmile se rozepíšeš o sebelítosti moc a zmizí postřehy o světě kolem, je to jen vyblívání pocitu. Samozřejmě jsi centrem textu, ale nesmíš to lidem strkat až pod nos. Při poloviční délce to bude ostré jako břitva a čtenáře chytíš do spárů.

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
Natasha: Je to jen vyblívání pocitů... Ale máš pravdu a počítám s tím :) Já to tak dělávám, že dílo postupně filtruju a zkracuju. A tohle je opravdu spíchnutý horkou jehlou. Dík

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
Natasha:Tak tohle už je nová verze. Není ještě významně kratší, ale trochu předělaná

Natasha_
02. 02. 2006
Dát tip
Napíšu Ti, které části se mi zdají silné: "Hraju starou čínskou hru Go. Vyhrávám a pak mi to zas nejde jako obvykle... Když před očima se mi míhají cesty. V některých nemám nohy, v jiných jsem virtuóz a hraju na klavír (líp než obvykle - to bych dala pryč, opakuješ se)." "Leze po mně Davídek a kazí mi to. Jsou mu jen 2 roky a ještě pořád opakuje, co kde slyšel. Říká: Seš blá-zen ta-ti? Ano, odpovídám si hlavně pro sebe." "A musím čekat až to přijde samo. A ono to přichází. A tak strašně pomalu, jak jsem si to nikdy nepřál. Jako malej roztomilej sirotek nesoucí mi inzulin." Někdy jsi zbytečně doslovný, co do tónu to osciluje mezi syrovostí a jemností, sentimentem....já bych byla pro ten syrovější tón, tady, i když co jsem viděla v ostatních textech, jsi spíš ten druhý typ. Ale můj názor je jen jeden a navíc, tady mám pocit, že hodně šlo o terapii, možná do toho ryju až moc.

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
natasha:dík, to je v pohodě. Ještě se nad tím zamyslím a časem to ještě trochu předělám.

Markel
02. 02. 2006
Dát tip
Taky bych krátila, jsou tam některý fakt dost dobrý momenty a za ty dávám - T, např. líbí se mi moc: Když před očima se mi míhají cesty V některých nemám nohy, v jiných jsem virtuóz a hraju na klavír líp než obvykle.

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
Markel:Dík

Mola
02. 02. 2006
Dát tip
veľmi atmosferické, dlhé, ale čo sa tam všetko dá nájsť ... akoby som otvárala postupne leporelo, a čím ďalej sa dostávam, vidím, že bežím už len cez rozmazané polia ... už žiadne obrázky ... nie je na ne miesto ... môj tip * poznámka: je v tom pravda alebo ide o umeleckú lož?

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
Mola:Přál bych si, aby tam byl alespoň kouskek umělecké lži...

Induan
02. 02. 2006
Dát tip
Mola: Jo a díky za pochvalu!

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru