Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Cesta zimní nocí
datum / id27.07.2006 / 195977Vytisknout |
autor_nemo_
kategoriePovídkyDalší dílo autora
upřesnění kategorieLíčení (lehce alegorické)
zobrazeno1920x
počet tipů5
v oblíbených0x
Cesta zimní nocí

        Noc je kouzelná, to ví každé malé dítě. A jestli to neví, tak musí být slepé a hluché, anebo by mělo častěji chodit v noci na procházky. Noc je kouzelná, protože věci ve dne obyčejné mění ve věci naprosto výjimečné. V noci se zdá všechno jakoby jiné, snové, neskutečné... člověku bližší. Nebo to takové i doopravdy je, ale co na tom záleží... vždyť to stejně nikdo nepozná.

        Stál jsem na samém okraji města. Byla mrazivá lednová noc a za zády mi odjížděl autobus domů. Neujel mi, nechal sem si jej ujet schválně, protože dnes v noci se mi autobusem jet nechtělo. Popošel jsem až ke kraji lesa, kde do něj vnikala cesta, hned vedle silnice. Bylo to místo, kde končila hnědá sněhová břečka a pod nohama začínal křupat skutečný sníh. Nikdo to nejspíš neviděl, ale šťastně jsem se pousmál. Po stranách začátku cesty stály dva stromy. Byly jiné než ty ostatní, protože byly první. I vzhledem byly jiné, silné, majestátní, jejich nejnižší větve se klenuly nad začátkem cesty a navzájem se proplétaly. Pod nimi byly kmeny úplně hladké, rovné a bez větviček. Vypadalo to jako brána, za níž bílá cesta ubíhá někam do tmavého neznáma. A já věděl, nebo, protože nad světem zrovna vládla Noc, spíš matně tušil, že pokud tou branou projdu, dostanu se určitě někam jinam, do nějakého jiného světa. Chvíli jsem tam stál a přemýšlel. Nechtělo se mi, jenže kouzlo Noci spoutalo mou vůli. A já vyrazil.


        Cesta byla úplně hladká, ušlapaná těmi, co tudy už ve dne museli projít, a spolu s panenským sněhem po svých stranách vypadala jako koryto nějaké říčky vystlané perletí. Chvíli jsem šel, jenže pak mě přepadl takový zvláštní pocit, že se musím ohlédnout ještě zpět. Udělal jsem to. Mezi kmeny stromů, a možná i skrze ně, prosvítala naoranžovělá záře nočního města. Nebylo vidět ani jedno světlo, ale ta uschle bledá záře sahala téměř až do půli oblohy a přímo nad mou hlavou se vlévala do modročerné noční tmy. Nezářily žádné hvězdy, dokonce i měsíc zapomněl vystoupit na nebe. Je to zvláštní, ale okolní prostor byl prostoupen slabým, avšak velice sytým světlem, které na vše vydechovalo odstíny modré. Možná to nebylo světlo, nýbrž sama tma, co dávalo okolí barvu. A protože mám modrou rád a oranžovou ne, otočil jsem se a šel dál.
        Zanedlouho jsem se octl na velké mýtině porostlé malými listnatými stromky, které směrem na levou stranu byly stále větší a větší, čím byly dál ode mě. A nad nimi se v dálce z mlhy tyčila temná věž. Musela být obrovská. Do poloviny byla široká a vyčnívaly z ní ostré hroty, ještě daleko černější než Noc na jejich pozadí. Jako zuby v tlamě, která si chce uhryznout svůj podíl. Na široké části byl posazený rozeklaný ochoz, na němž byla čtyři světla osvětlující i část zdi věže. Když se člověk podíval lépe, nebyla to obyčejná světla, ale ohně, a nevypadaly vůbec jako obyčejné ohně. Sršely jasně rudým světlem do všech čtyř světových stran, skoro nenávistně, jakoby chtěly každému, kdo je z dálky spatří, říct: „Nejsi tu vítán, denní tvore, vrať se tam, kde jsou lidé.“ Uprostřed mezi ohni z ochozu vystupovala vysoká štíhlá hláska. Vypadala jako čepel dýky namířená proti nebi, připravená kdykoli bodnout. A na jejím hrotu planul pátý oheň. Byl ostřejší než ty ostatní, větší a měl jasnější barvu. Zářil do noci skoro jako měsíc politý krví, možná proto se ten skutečný bál a zůstal radši pod obzorem. Stavba čněla nad lesy jako hrozivá strážní věž města v údolí za sebou. Jenomže tato strážní věž neměla lidem bránit ve vstupu do města, měla jim bránit v opuštění města. Šel z toho mráz nejen po zádech. Po chvíli těžkého přemáhání sebe sama jsem odtrhl pohled z té chladné, kruté krásy a pokračoval rychle v cestě.
        Krajina se neustále měnila a stíny jako by byly vrhány do všech stran současně. Byla to rozlehlá rovina bez jakéhokoli nižšího porostu, byly tam jen vzrostlé stromy a velké kameny vyrůstající ze sněhu, vše uspořádáno skoro v pravidelných rozestupech. Vedlo tudy mnoho cest. Každá byla jiná a přitom všechny tak stejné. Některé byly široké a dobře ušlapané, těmi se šlo snadno, jiné byly tvořeny třeba jen jedinými šlépějemi, v té modré tmě sotva viditelnými. Některé vedly v kruzích stále dokola, jiné se po čase stáčely zpět a vedly znovu na začátek. Všechny se různě spojovaly, znovu rozcházely a proplétaly. Mnoho jich bylo slepých, jak jsem po čase zjistil. Některé z nich tam dokonce za dne vůbec nebývaly. Byl to labyrint. Hra s danými pravidly. Žádná nápověda, ani rada, snad sama Noc si přála, abych našel cestu tím bludištěm stínů sám a bez podvádění. Bylo úplné ticho, všude. Nepohnula se ani větvička, ani špetka chladivého bílého prášku nespadla z žádné z nich. Celý tenhle přízračný les, každý strom a kámen, jako by napjatě a bez dechu sledovaly mé kroky. Byla to krutá hra a začala mě rychle bavit. Vybíral jsem si ty cesty, o nichž jsem si myslel, že vedou směrem k domovu, ale jistý jsem si nikdy nebyl. Ani jsem nemohl být.

        A najednou jsem s hrůzou zjistil, že přede mnou je zase ta hnusná oranžová záře, která vždy říká, že jsou na tom místě lidé. Těch několik kilometrů uběhlo nepřirozeně rychle. „To ta noc,“ řekl jsem si. Nechtělo se mi jít dál, ale nic jiného mi nezbývalo, teplota klesala rychle. Chvíli jsem přemýšlel o tom, zda jsem došel k cíli labyrintu, nebo jestli jsem znovu na jeho začátku. Sice na jiném začátku na jeho jiné straně, nicméně pořád na začátku. Začal jsem si při každém kroku víc a víc uvědomovat, že na asfaltovém chodníku a mezi lampami je pro mě krajina najednou taková cizí, neosobní a nicneříkající. Když jsem pak promrzlými prsty v polosnách zasouval klíč do zámku a slyšel všední hluk rodiny uvnitř, který slýchávám každý večer už osmnáct let, věděl jsem s jistotou, že jsem těch pár chvil skutečně byl v jiném světě. Stejně tak to ale mohl být všechno jen sen, který se mi zdál, jestli jsem zase usnul v autobuse. Ale co na tom záleží... vždyť to stejně nikdo nepozná.

 

 

 

... psáno jako školní pololetní slohová práce a následně doupraveno.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.07.2006 17:21:20dát kritice tipfungus2
Dobře napsané****
27.07.2006 00:15:31dát kritice tipbestye
připomíná mi to Amber a právě kvůli jeho poetice *
10.02.2006 00:00:00dát kritice tipEseth
ja jsem uz mela napsanou kritiku davno,ale neslo mi to odeslat...mno...ta posledni veta je paradni...líbí...:)
10.02.2006 00:00:00dát kritice tip_nemo_
Eseth: Děkuju :) .
06.02.2006 00:00:00dát kritice tipAmanda
Chvilemi jsem se v tom trochu ztracela mozna trochu moc vnejsich charakteristik... ale propojeni dejem je hodne pekne odpocinkove pohlcujici a vracejici do reality zaroven :-))
06.02.2006 00:00:00dát kritice tip_nemo_
Ami: Dík :) .
05.02.2006 00:00:00dát kritice tipchicoria
Já se v noci v lese bojím, ale to nic nemění na tom, že je to hezky napsáno a zábavné:-)*
05.02.2006 00:00:00dát kritice tip_nemo_
chicoria: To já se tam skoro bojím ve dne :) ...
04.02.2006 00:00:00dát kritice tipSilliaris
jo, to je pěkný. Taky se mi stalo něco podobného. Tip
04.02.2006 00:00:00dát kritice tip_nemo_
Silliaris: Opravdu? :) Tak to je fajn.... noc je prostě krásná...
03.02.2006 00:00:00dát kritice tipHrbol
jindy......dlouhé


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor