Zimní pohádka?

Když sníh natřepe velkou měkkou peřinu, obloha těžší než šedý balvan potáhne mlhou krajinu, sny se zatočí před očima a sudičky krabaté z tajemna útrob čtou osud můj a cesty mé. U dveří chaty číhá ticho, od zdiva se odráží posvátnost chvil, hvězdy jsou zastřené a měsíc někde tuším, marně si dýchám do dlaní a ňadra rozházená pod svetrem vyzývají chuť okamžiku. Čas běží moc rychle ve studené samotě a má představa propasti je stále kouzelnější, bludičky vločky brání výhledu. I bůh má potřebu ležet ve sněhu s důlky andělíčky. Jsi někde tady,osude!

---