Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Bezdomovec

13. 02. 2006
3
0
1967
Autor
Micro

Několik malých kluků se na ulici koulovalo. Pobíhali z místa na místo, řvali po sobě a vyváděli, jako kdyby tam byli sami. Chvíli jsem je pozoroval a snažil se vzpomenout, kdy jsem měl z prvního sněhu stejnou radost jako oni. Muselo mi být tak deset dvanáct, s kamarády jsme první vločky netrpělivě vyhlíželi, a když přišly, museli jsme tehdy vyvádět podobně jako tihle.

   To už je dávno…

   Teď mi je sníh protivný. Prošel jsem kolem nich. Jeden z nich se o mě otřel zrovna ve chvíli, kdy po něm další házel kouli. Minula mě a já jsem to bez pozastavení přehlédl. Kluk si z toho nic nedělal, vzal do zkřehlé dlaně další kupu sněhu, a jakmile z ní uplácal kouli, mrsknul jí vší silou po svém kamarádovi. Tentokrát se trefil, sníh se mu rozmázl v obličeji. Kluk zařval a začal ho ze sebe oklepávat. Ještě dobrou chvíli mi v uších zněl ten zákeřný smích, jenž přesné zamíření doprovázel.

   Nevěděl jsem, kam jít. Měl jsem hlad, ale vyčkávat fronty v sociálních centrech jsem nemohl. Neměl jsem to rád, cítil jsem, jak na mně ostatní visí očima a připadal jsem si pak jako v drtičce odpadů.

   Potuloval jsem se po okolí. Snažil jsem se chodit dál od lidí, avšak to nebyl problém. Každý mě raději o pár metrů minul a naštěstí jim ani nestálo za to pohledět mi do tváře.

   Došel jsem až na roh První a Druhé ulice, kde v bývalé továrně sem tam přespávám. Nezdržuje se tu moc lidí, není to tu tak známé a to je jenom dobře.

   Otevřel jsem zrezivělé dveře, které pokaždé vydávaly skřípavé zvuky, a porozhlédl jsem se kolem. V dálce bylo slyšet přehrabávání novin – sevřel se mi žaludek. Opatrně jsem přešel z jedné prázdné místnosti do druhé. Byl to Michal. Trochu se mi ulevilo. Letmo jsem na něj pohlédl. Zaregistroval mě a pozdravil.

   „Zase tu budeš přespávat?“ zeptal se mě.

   „Ne… nevím. Šel jsem okolo a myslel jsem…“

   „Klidně tu přespi. Ale večer je tu stejná zima jako venku. Už to tu neni jako dřív!“

   „Spíš jsem myslel,“ řekl jsem, „jestli nevíš o nějakém jídle.“

   „K žrádlu nic neni. Člověk se snaží něco vyžebrat a každej ho tak akorát pošle do prdele!“

   „A byls na sociálce?“

   „Tam už mě nepustěj, od tý doby, co jsem se tam popral s tim hajzlem!“ Přehrabal se v novinách a málem strčil do krabice s vínem, která vedle něho ležela. Nahmatal ji a napil se. Podíval se na mě, já jsem pohledem uhnul. Kývnul na mě.

   „Nechceš trochu?“ pozvedl víno směrem ke mně. Zakroutil jsem hlavou. Pokrčil rameny a znovu se napil.

   „Radši půjdu…“ Pokynul jsem mu. On jen něco zabreptal a nevšímal si mě. Odešel jsem ven, kde mě ostrý vítr střelil do tváře. Strčil jsem si ruce do kapsy, ale moc to nepomohlo.

   Neměl jsem na výběr, musel jsem – chtě nechtě – do sociálky.

   Během pár minut jsem tam trefil. Fronta tentokrát nebyla zase tak dlouhá, postavil jsem se na konec a čekal. Během chvíle se za mě zařadilo dalších pár lidí. Někteří se mezi sebou bavili, jiní byli zticha. Hleděl jsem do země a netrpělivě vyčkával, až se dostanu na řadu.

   Do půl hodiny jsem seděl u prázdného stolu a jedl suchý chleba s horkou polévkou. Zahřálo mě to, ale dřív než jsem dojedl, přisedli si ke mně další čtyři muži. Tři z nich byli přátelé, bavili se mezi sebou, čtvrtý byl zticha a nehlásil se k nim. I když jsem se na ně nepodíval, cítil jsem, jak na mě opatrně pokukují. Před posledním soustem jsem se jednomu z nich podíval do očí. Uhnul pohledem a dělal, že si mě nevšímá. Rychle jsem vyškrábal poslední zbytky polévky a odsedl jsem si.

   „Nepotřebujete nějaké oblečení?“ ještě než jsem odešel, zeptala se mě pracovnice, která tam obcházela lidi. Zakroutil jsem hlavou. Ona se na mě usmála a dodala:

   „Opravdu?“

   Rozpačitě jsem si ji prohlížel. Měla dlouhé černé vlasy a hnědé oči. Dívala se mi do těch mých a vypadala vyrovnaně.

   „Pojďte se mnou…“ pobídla mě pak a já s ní šel.

   Odešli jsme do vedlejší místnosti, kde na zemi leželo několik velkých krabic plných oblečení.

   „Určitě by se hodil nějaký svetr,“ řekla a začala se v jedné z nich prohrabovat. Cítil jsem se nepříjemně. Chtěl jsem odejít, ale neudělal jsem to. Svetr by se skutečně hodil…

   Vytáhla nějaký černý a přiměřila ho k mé postavě.

   „Ten by vám měl být,“ řekla a podala mi ho. Nejistě jsem ho přijal.

   „Vy sem nechodíte moc často, že?“ zeptala se a nahlédla do druhé krabice.

   „Ani ne…“

   „Nějaké teplejší kalhoty…“ řekla potichu, jako by pro sebe. „Letos má být tuhá zima, nebojte se sem přijít, měla by být dostatečná zásoba jídla. A když budete potřebovat oblečení, něco se také určitě najde.“

   Otočila se na mě a v ruce držela kalhoty. Přiměřila je k mým nohám a s úsměvem mi je podala.

   „Určitě vám v nich bude líp.“

   „Děkuju…“

   „Nemáte zač,“ podala mi ruku. V prvním okamžiku jsem nechápal. „Musím teď jít,“ řekla, „tak se zatím mějte!“

   Přehodil jsem si oblečení přes levačku a poněkud opožděně jsem jí stisknul pravici. Nevzpomněl jsem si, kdy jsem se naposledy takhle s někým loučil.

   Venku jsem se cítil zmateně. Vyvedla mě z míry a okamžik jsem nevěděl, kam jít nebo co dělat. Pak jsem si ale uvědomil, že mi dala oblečení, a odešel jsem zase do bývalé továrny. V první prázdné místnosti jsem na sebe hodil svetr i kalhoty, i když jsem věděl, že je Michal stále vedle. Nechtěl jsem se převlékat před ním. Když jsem byl hotový, přece jenom jsem se na něj šel podívat. Hlavu měl zakloněnou a spal. Chrápal a vydával při tom takové zvuky, že se mi ho nechtělo budit. Vzal jsem krabici od vína, která převrhnutá ležela vedle něho, a přičichl jsem si k ní. Zašklebil jsem se. Tomuhle jsem nikdy nerozuměl. Jak mu to může chutnat? Odhodil jsem ji stranou a trochu jsem ho přikryl novinami, aby tu nezmrzl. Zabreptal něco ze spaní a spal dál.

   Vstal jsem a chvíli si ho prohlížel. Nevěděl jsem, kolik mu přesně bylo, ale odhadoval jsem to tak na pětatřicet. Moc jsem ho nechápal, být já jako on, dopadl bych takhle? A kdybych tak dopadl, nedovedl bych se vzchopit? Sklopil jsem hlavu a díval se na noviny, v nichž byl zahrabaný.

   „Asi ne,“ zašeptal jsem a odešel.

 

   Do večera jsem se potuloval po okolí, ale hned jak začalo znovu sněžit, chtěl jsem být někde, kde není taková zima. Nové kalhoty a svetr byly sice příjemné, ale přespávat takhle venku by znamenalo riskovat.

   Vrátil jsem se do bývalé továrny, protože mě jiné místo, kam jít, nenapadlo.

   Michal byl už vzhůru, měl rozdělaný oheň a přikládal kusy nějakého nábytku nebo něčeho podobného. Musel to sem mezitím přitáhnout.

   „Tak jsi sem přeci jenom přišel, hm?!“ jeho hlas zněl – jak to říct? – méně zaváněl alkoholem.

   „Jo… začalo sněžit a nevěděl jsem, kam jinam jít.“

   Pobídl mě rukou, ať si sednu vedle něho, na zem vystlanou novinami. Udělal jsem to a oba jsme pak mlčky hleděli do ohně. Byl rozdělaný u rozbitého okna v rohu místnosti, takže kouř vycházel ven a teplo se uvnitř jakž takž udrželo. Oranžové plameny poletovaly kolem oprýskaných zdí a vrhaly skrze nás stíny po celé místnosti.

   „Byls tam?“ zeptal se.

   „Na sociálce? Jo…“

   „A co jídlo, dostals?“

   „Hm,“ přitakal jsem. On si povzdychl a začal se klackem šťourat v ohništi. Vyletěly armády rudých jiskřiček, a dřív než se dotkly stropu, rozplynuly se.

   „Myslím, že kdybys tam přišel – střízlivý – tak by ti najíst dali. Dneska jsem tam potkal jednu pracovnici a ta se ke mně chovala, jako kdybych byl její host a ona pracovala v hotelu.“

   Stále se prohraboval v ohni, ale po chvíli toho nechal a řekl:

   „Asi máš pravdu…“ rozhlédl se kolem sebe a kysele se pousmál. „Takhle je to pokaždý. Večer si slibuju, že tam zajdu, že se pokusim něco změnit. Ráno vstanu a dostanu chuť ulehčit si situaci… na tohle pak zapomenu a vzpomenu si na to zase až večer.“

   Nechtěl jsem ho poučovat, naučil jsem se nemluvit druhým do jejich života, protože to nikdy nedělá dobrotu. Po chvilce ticha zase pokračoval.

   „Stejně tě nechápu. Nepiješ a skončils takhle?“

   Tentokrát se mně nechtělo mluvit, on ale pokračoval: „Nikdy jsi o tom moc nemluvil. Proč jsi vlastně skončil takhle? To přeci neni normální, jen tak. Z ničeho nic.“

   „Prostě se to stalo…“

   „Prostě se to stalo?!“ zopakoval po mně. „Tohle se nestává jen tak. Podívej se na mě. Já jsem prostě naletěl debilní ženský a snažil jsem se utýct pomocí chlastu. Jasně, vidíš, já si to aspoň přiznám – a to je co říct –, ale něco s tim udělat?“ Pokrčil rameny a nechal tu otázku ve vzduchu. Viděl jsem ji – namířila si to k ohni a uhořela.

   On se ale odbýt nenechal.

   „Co ty?“

   „Nebudu o tom mluvit!“ zařval jsem na něj. On se navenek hrozně podivil, ale já tu grimasu znal. Přehrával to. „Už jsme se o tom bavili!“ pokračoval jsem. „Prostě to nech být!“

   Nato nereagoval. Zase si vzal klacek, který ležel vedle ohně, a prohraboval se v něm. Měl jsem chuť odejít, ale věděl jsem, že to neudělám. Ne pryč od ohně a místnosti o čtyřech zdech a stropu.

   „No dobře, nech si to pro sebe…“ řekl. „Mě to nezajímá, je to tvoje věc.“

   „Hm… nezajímá…“

   „Nezajímá…“ Vstal a přiložil. Oheň se na moment ztlumil, aby o pár minut později ozářil místnost mnohem intenzivněji. Nedalo se sice říct, že tam bylo teplo, ale aspoň mě hřál u srdce pocit, že té noci s největší pravděpodobností neumrznu.

   Oba jsme usnuli. Přikrytí novinami a za praskotu dřeva to nakonec nedopadlo tak strašně.

 

   Ráno mě vzbudila zima. Oheň byl vyhaslý. Michal vstal téměř ve stejnou chvíli jako já.

   „Zima jak v prdeli.“ Použil přirovnání. Já se pousmál. To mu evidentně udělalo dobře. Protáhl se.

   „Víš, co se mi zdálo?“ pohlédl na mě. Zakroutil jsem hlavou. „Zdálo se mi, že jsem v hospodě, kde mají bezedné sudy, a já piju a piju a nic mě netrápí…“ Zasnil se.

   „Mně se nic nezdálo. Většinou se mi nic nezdá.“

   „Zkus se trochu napít, pak budeš mít sny… no jeje, uvidíš!“

   „Myslím,“ řekl jsem, „že to radši přežiju bez snění.“

   „Tvoje věc.“ Uzavřel a začal se prohrabovat v novinách. „Kde mam víno?“

   „Nevím, kam sis ho dal, tam ho máš.“

   Ještě chvíli hledal, pak to vzdal a tvář mu zvlnily vrásky. Takhle se tváří člověk, který má nějaké důležité povinnosti, napadlo mě.

   „Musíme se rozloučit. Zkusím jít něco vydělat.“

   „A neříkals včera,“ připomněl jsem mu, „něco o tom, že přestaneš?“

   „Hele, nepleť se do věcí, do kterých ti nic neni!“ zvýšil hlas. Nijak jsem nereagoval a nechal jsem ho odejít. Já odešel chvíli po něm.

 

   Opět jsem se potuloval po okolí. Lidí tu moc nebylo – byli v práci, děti ve škole, ulice byly zahalené vrstvou sněhu a já jsem přemýšlel, jestli bych tam měl zase jít. Vnitřní hlas na mě řval, ať tam nechodím, že mi to za to nestojí, ale já ho neposlechl.

   Vystál jsem frontu a dostal jsem zase chléb a polévku. Posadil jsem se na stejné místo jako včera a pomalu jsem jedl. Tentokrát jsem ale nehleděl pouze to polévky. Vyhlížel jsem ji, ale asi tu není, pomyslel jsem si.

   Než jsem dojedl – stejně jako včera – přisedli si ke mně dva muži. Nebyli to ti z minula. Chvíli jedli a pak se mě ten jeden zeptal:

   „Co se vám stalo?“ a tvářil se, jako by to nikdy předtím neviděl.

   Na vteřinu jsem mu pohlédl do očí, ale jen co jsem v nich spatřil ten výraz zvídavosti a zájmu podobného ražení, uhnul jsem a aniž bych dojedl polévku, vstal jsem a rychlým krokem od stolu odešel. Srazil jsem se s mužem, jenž právě přicházel, a ten rozlil polévku.

   „Co to děláš, ty debile jeden!“ zařval na mě, ale já se jen zmateně rozhlédl kolem sebe. Všichni se na nás podívali. Ten muž do mě strčil. Upadl jsem. Rychle jsem vstal a začal jsem se omlouvat, to ho vyvedlo z míry. Nechal mě být a šel si pro další. To už jsem si to ale namířil ven. V zádech jsem cítil desítky očí.

   „Počkejte!“

   Ještě než jsem odešel, představoval jsem si, co by se stalo, kdybych se neomluvil. Třeba by mě napadl. Nerad se s někým biju, na tohle nejsem, a zbytečně si dělat problémy? Navíc bych se stal centrem pozornosti a to nemám zapotřebí.

   „Počkejte!“ Ucítil jsem, jak mě někdo chytil za ruku. Otočil jsem se. Byla to zase ta pracovnice ze včerejška.

   „Jste celý špinavý!“ dívala se mi na bundu, pod kterou jsem měl nový svetr. Byla od polévky. Do té chvíle jsem si toho nevšiml.

   „Pojďte se mnou, umyju vám to!“ pobídla mě a stále mě držela za ruku. Nechal jsem se nasměrovat tam, kam chtěla ona. Byli jsme v další místnosti, kde jsem nikdy předtím nebyl. Několik krabic, skříní a polic. U zdi umyvadlo. Nic víc tu nebylo. Přistoupili jsme k němu. Já stále mlčel.

   „Sundejte si tu bundu, trochu vám to otřu,“ vyzvala mě. Uposlechl jsem ji, rozepnul jsem si zip asi tak do jedné třetiny a pak jsem si ji přetáhl přes hlavu. Chvíli byla tma. Pak zase světlo. Podal jsem jí ji, ale ona držela nějakou knihu.

   „Upadlo vám to,“ řekla potichu a přitom hleděla na její desky. Vzal jsem si ji od ní a podal jí bundu. Ona ji přijala a začala ji umývat. Schoval jsem si knihu – útlou a brožovanou, takže se dala snadno ohýbat – do kalhot, odtamtud mi snad tak snadno nevypadne.

   Měl jsem pocit, že jí muž jako já s něčím podobným v bundě trochu vyvedl z míry.

   Jakmile ji otřela, podala mi ji. Přijal jsem ji a přehodil jsem si ji přes hlavu. Chvilku tma. Pak světlo. Dopnul jsem si zip a poděkoval jsem jí.

   „Vy čtete filozofická díla?“

   Přikývl jsem. Chtěl jsem se jí zeptat, proč bych je číst nemohl a vlastně jsem jí chtěl přímo vynadat, že si implicitně myslí, že někdo jako já podobné věci číst nemůže, ale ona promluvila první.

   „Ne, nemyslete si, že mě to překvapuje, to bych nerada. A už vůbec ne, že si myslím, že někdo jako vy by podobné věcí číst nemohl, to jen… nevím, ale to samé jsem nedávno také četla a zkrátka mě to překvapilo…“

   Mě naopak překvapilo, že mi téměř četla myšlenky.

   „Už musím jít…“ řekl jsem jí. Nechtěl jsem se tu zdržovat, už jen pomyšlení, že budu muset zase projít mezi těmi lidmi, kteří na mě předtím koukali, bylo nepříjemné. A ten muž, do něhož jsem strčil, snad se nebude chtít mstít. Nebo ten, který se mě předtím ptal… Raději jsem na to nemyslel. Otočil jsem se a dal se na odchod. Udělal jsem tři čtyři kroky a zarazil se. Obrátil jsem se.

   „Promiňte…“ Stále tam stála. „Díky za vaši pomoc, jsem jen… trochu… mimo.“

   „Za pár minut tu končím, pojďte si někam sednout, zvu vás na kávu.“

   Zůstal jsem tam stát a nevěděl jsem, co odpovědět.

   „Co vy na to?“ dodala, když viděla, že dlouho mlčím.

   „Dobře…“ nakonec jsem souhlasil. Bylo to ale téměř bezděčné gesto, nedovedl jsem o něm moc přemýšlet. Byl to jako samovolný výstřel z nezajištěné pistole. Chtěl jsem s někým na kafe? Do společnosti? A v tom, co jsem měl na sobě? Nezapáchal jsem – tedy aspoň jsem si to o sobě myslel, ale oblečení jsem moc čisté neměl, a když jsem se naposled viděl v zrcadle – taky už to nějaký ten den bude –, oholit a ostříhat bych opravdu potřeboval.

   „Počkejte tady, za deset minut se tu pro vás stavím…“

 

   Za deset minut tam byla. Usmála se na mě a společně jsme pak šli ven. Muž, do kterého jsem předtím strčil, dojídal polévku a mě si ani nevšiml. Ten, který se mě předtím ptal, už u stolu neseděl. Maličko se mi ulevilo. Vyšli jsme ven.

   „Nevím, jestli je to vhodné…“ nadhodil jsem.

   „Co?“

   „No jít s vámi někam na kafe.“

   „A proč by to nebylo vhodné?“

   Věděl jsem, že , co tím myslím, a že chce, abych to přímo řekl, ale já to přímo vyslovovat nechtěl.

   „Nevím, prostě by to nebylo nejvhodnější…“

   Ona se na mě podívala a pověděla mi:

   „Pojďte, znám jednu příjemnou kavárnu, kde se vám určitě bude líbit.“

   Nakonec jsem tedy šel. Pěšky jsme tam byli během pár minut a během té chvíle jsme si toho moc nepověděli. Představila se mi – jmenuje se Klára –, já se jí představil, a to bylo téměř vše.

   „Tady to je,“ ukázala na ceduli visící nad dveřmi do kavárny. Zvenku to vypadalo obyčejně, a to mi dodalo trochu víc odvahy.

   Vstoupili jsme tam, servírka, jež náš uvítala, se s Klárou asi znala – důvěrně se pozdravili – a usadila nás k jednomu stolu, který byl od okna celkem vzdálený. Bylo tam příjemně šero, klid, málo lidí, potichu hrála hudba a já se necítil zase tak špatně.

   Za okamžik přišla servírka.

   „Co si dáte?“

   Klára si něco objednala, pak se ta servírka podívala na mě, nevěděl jsem, co si objednat. Klára to pochopila.

   „Dáme si to dvakrát,“ řekla pak a servírka odešla. „Bude vám to chutnat.“ Usmála se na mě. Já se zase přestával cítit nejpříjemněji, ale něco mi říkalo, že nemám důvod.

   „Povězte mi, kde v tomhle počasí přespáváte?“

   „Kde se dá… Není toho moc, ale jde to.“ Vzpomněl jsem si na bývalou továrnu – asi jediné místo, kde by se zima dala přečkat. Neměl jsem moc zkušeností v hledání úkrytů před mrazem, továrna vždycky fungovala.

   „Pokud bude nejhůř, můžete přijít k nám, většinou máme několik lůžek volných…“

   Přikývl jsem.

   „Proč děláte zrovna takovou práci?“ zajímalo mě.

   „Už na gymnáziu jsem chtěla pomáhat potřebným. Proto jsem si vybrala školu, kde jsem se na tohle zaměřila, a když jsem ji dostudovala, ihned jsem začala pracovat tam, kde teď pracuji. Proč to dělám? Ano, nevydělám si mnoho, ale proto to nedělám. Už na gymnáziu jsem pochopila, že o tohle mi v životě nejde. Mám daleko větší radost z toho, že někomu pomůžu, než z toho, že mám sama na to, abych si dobře žila. I když to samozřejmě tak doslova neberte. Asi bych vám nedovedla přesně popsat, co mě k tomu vedlo, ale bylo to silnější než všechny racionální důvody proti.“ Pořád se při tom usmívala a já měl pocit, že podobným člověkem jsem kdysi taky chtěl být.

   Mezitím přišla servírka a donesla nám dva horké šálky černé kávy. Klára se napila. Já po ní její pohyby opakoval a taky jsem si cucnul. Podobnou chuť už jsem málem zapomněl. Připomněla mi ji. A nejen tu chuť.

   Položili jsme šálky.

   „Ale co já? Já nejsem zajímavá, dělám obyčejnou práci z obyčejných důvodů… Co vy?“

   „Myslím, že nemáte tak docela pravdu. Podle mě zachraňujete lidem životy, víte, jste hranice mezi bytím a nebytím. A to není tak obyčejná práce… Co já? To vás zajímat nebude.“

   Napil jsem se. Ona se napila a dívala se mi do očí. Mlčela a já cítil, že chci mluvit.

   „Jako vy i já vystudoval gymnázium, dokonce na vysokou školu jsem chodil, ale ve druháku mě vyloučili. Bohužel rok předtím mi oba rodiče nešťastnou náhodou zemřeli a žádné jiné příbuzné jsem neměl… Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem si najít práci. Ale to byl zásadní problém. Těžko se to říká, ale v té době – a vlastně pořád, jsem nedokázal jednat s lidmi, měl jsem hrozný pocit, že každý kouká na to, jak vypadám, být albín pro mě bylo jako nemít ruce a nohy nebo být jinak znetvořený. Je to směšné, i já si to neustále racionálně vyvracel, ale byl to jako pud, kterého jsem se nedovedl zbavit. A bohužel lidé to stále přiživovali, protože stačil jeden křivý pohled nebo něco podobného a já si hned připadal, jako bych se jim vystavoval nahý… Nedovedl jsem s lidmi mluvit a proto se mi ani práci sehnat nepovedlo… Pak už to šlo z kopce, ale to asi znáte…“ Zase jsem se cítil stísněně. Hleděl jsem si na téměř křídově bílé dlaně a cítil jsem, jak se na mě každý dívá. Ale hleděla na mě jen Klára.

   „Asi vás chápu, občas se tak cítím, aniž by k tomu byl nějaký evidentní důvod. Připadám si, jako by všichni viděli mé chyby a měli by se mi za ně vysmát…“ Na moment se odmlčela. Čekal jsem, že začne – a nebyla by první – mluvit o tom, že to přece tak není a že bych si měl být sám sebou více jistý, ale ona s tímhle nezačala. „Je to těžké, postavit se proti tomu. Vždycky jsem byla pokorná a tím, co jsem posledních pár let dělala, ve mně narůstal pocit, že právě pokora a uvědomění si vlastních chyb drží člověka nad vodou.“

   „Vidíte. Tomuhle věřím. A věřím i jiným věcem, ale stejně se pak zachovám tak, jak bych se zachovat neměl, a lituji toho… Toho pocitu se nedovedu zbavit, je to jako vědomí, že vám tluče srdce – nezbavíte se ho, dokud tlouct nepřestane; nedovedu to překonat…“

    Pomalu jsme dopili kávu, mlčeli jsme a to ticho nám bylo příjemné.

   „Máte nějaké přátele?“ zeptala se mě.

   „Nějaké… mám.“

   „Já jich moc nemám, během života jsem se setkala s lidmi, které moje práce odpuzovala. Vidíte. A víte, jak mi pak bylo, když podobní přátelé, kteří se takhle ukázali, odešli?“

   Zakroutil jsem hlavou.

   „Cítila jsem se lépe. Je to zvláštní, ale na světě jsou lidé, kteří pro vás zkrátka můžou být opravdu důležití a můžou pro váš život mít smysl. Ale jsou i tací, kteří neznamenají nic. A já podobných ztratila hodně, i takových, kteří se nejdříve jevili jako ti důležití. Co z toho vyplývá? Nic. Já jen žiju s tím, že v životě se některé věcí dějí a já s tím nic nezmůžu. Musím to přijímat a musím si cenit toho, co mám.“

   „Myslím… že vám rozumím.“ Přišla servírka a zeptala se nás, jestli si ještě dáme. Klára se podívala na mě, já zakroutil hlavou. Zaplatila za oba. Společně jsme pak vyšli ven a chvíli jsme se procházeli. Za pár minut jsme se rozloučili.

   „Tohle mám na své práci ráda. Poznávám lidi, kteří pro mě můžou mít daleko větší význam než ti, u kterých by se to spíš čekalo…“

   „Jsem rád, že jsem vás poznal,“ řekl jsem jí.

   „Já také… Určitě se nevidíme naposled, jak říkám, kdykoliv přijďte, i kdybyste zrovna neměl hlad, můžeme si popovídat. Třeba vám budu moci pomoc i jinak…“

   Usmáli jsme se na sebe a rozloučili jsme se. Poslední, co jsem jí řekl, bylo „Děkuju“.

   Hodiny utíkaly a já se potuloval po okolí. Začalo sněžit a teplota lezla hluboko pod bod mrazu. Byla mi zima a chtělo se mi spát. Napadla mě bývalá továrna, ale nechtěl jsem se setkat s Michalem, nemohl jsem s ním mluvit. Chvíli jsem bloudil ulicemi. Vzpomněl jsem si na Klářina slova o lůžkách, ale nemohl jsem tam jít, ne po tom, co jsme si dneska řekli. Nechci, aby mě viděla závislého na tom sociálním centru, jedna věc je najíst se tam, ale druhá přespávat tam. Připadal bych si ještě níž, než ve skutečnosti jsem.

   Hledal jsem vhodné místo, kde bych si lehl, a nakonec jsem se usadil v parku, pod mostem – na lavičce. Zachumlal jsem se do bundy a snažil se nehýbat. Nebylo to tak hrozné, nebyla mi taková zima. Zavřel jsem oči a pokoušel se usnout. Vzpomněl jsem si na ty kluky. Jeden z nich se o mě otřel a v jeho tváři jsem nespatřil žádný podiv nebo odpor. Nebyl jako kdokoliv jiný. Neobcházel mě oklikou a nehleděl na mě úkosem. Kdysi jsem byl taky takový. V té době jsem o sobě přemýšlel jinak.

   Se vzpomínkou na dětství a s konfrontací těch kluků s lidmi, kteří mě obvykle míjejí, jsem usnul.

 

   Poněkud potácivým krokem se muž delších vlasů a ostřejších rysů kymácel po chodníku. Vstoupil do dveří, nad nimiž byla pověšená cedule informující o tom, že v budově je sociální centrum pro bezdomovce. Muž si to zamířil do místnosti, kde za stolem s počítačem seděla starší žena a evidovala lidi, kteří tam přišli.

   „Jak se jmenujete?“ zeptala se muže.

   „Michal Krátký.“

   „Byl jste tu už někdy?“

   „Ano…“

   Žena chvíli ťukala do počítače.

   „Ano,“ řekla pak, „způsobil jste tu výtržnosti…“

   „Ano… je mi to líto… Víte, tehdy to byla blbost, chápu to a potřeboval bych vaši pomoc…“

   „Dobře, dostanete druhou šanci, ale ať už se to neopakuje…“

   „Ano, děkuju…“

   Muž odešel do další místnosti, kde se vydává jídlo, a dostal polévku s chlebem. Posadil se ke stolu a lačně se do toho dal. Všiml si, jak kolem stolů prochází žena a každého se na něco ptá. Podle výrazů její tváře ji ale odpovědi neuspokojily. Došla i k němu. Měla dlouhé černé vlasy.

   „Promiňte,“ spustila, „neznáte muže jménem Radek Petrnický?“

   „Ano… znal jsem ho, ale už vám nepomůžu. Může to bejt tak tejden, co ho našli v parku…“


Jakubisko
15. 02. 2006
Dát tip
Hezká povídka.....i když by to chtělo vypilovat závěr, ten je p o m ě r n ě laciný......ale tipa ti dám

Eidam
13. 02. 2006
Dát tip
dobrá povídka....mám jen jednu výtku a tu ti pošlu do zpráv... ale určitě tip.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru