pampeliška

     Poprvé jsem se zamiloval, když mě bylo pět. Ta dívka se na mne dívala přes zavřené okno, já si hrál na písku a stavěl hrad. Ten hrad byl pro ní...

     Když jsem stavbu dokončil, odešel jsem domů a ona přišla s bábovičkou a ten hrad rozbila, strašně ráda rozbíjela hrady a jmenovala se Helena.

     Podruhé to bylo něco podobného, jenže jsem byl za tím oknem já a ta dívka se na mne dívala ze zdola. Bydlel jsem tenkrát ve třetím patře, usmíval jsem se na ni a zakrýval ruměné tváře do záclony. Jenže jsem byl nemocnej a i když jsem se cítil víc než zdráv, nemohl jsem jít ven. Za ní…

     Nakonec se zamilovala do někoho jiného, koukali se na sebe přes zavřená okna, potom otiskovali svoje rty na sklo a potom šli ven venčit psa, kterej jim pokaždé utekl a štěkal u našich dveří.

     Měl jsem toho psa rád, byl to hnědej voříšek a já se do něj na truc zamiloval. Jenže, jedinej způsob jak jsem mu mohl vyznat lásku bylo, jít sním ven a tam se honit za vořískovskejma fenkama, který se zase naopak líbili jemu.

     Jednou jsme spolu jednu stopovali, až na kraj města, kde jezdil vlak. Ten den bylo všude bílo. Stál jsem tam a on štěkal do mlhy a já neměl dost odvahy, abych šel dál. Nakonec jsem ho z lásky pustil z vodítka na svobodu a zajel ho vlak. Jelikož ta fenka, která mu nedala spát se zrovna hárala a na kolejích se nějak potkali. Ale asi to byla dobrá smrt, protože ho zajel sní, s onou, kterou miloval…, vlastně si nedokážu představit lepší smrt. Umřeli tak, jak jsem si to od té doby navždy přál.

     Když jsem se zamiloval naposled, neměl jsem už nic víc co ztratit. Byla tak krásná, že jsem od té doby nedokázal myslet na nikoho jiného. Nosila závoj z pampelišek, kterej, když odkvetl, za sebou nechával bílou poletující stopu, podle které jsem ji pokaždé našel.

 Říkala, že pampelišky jsou ty nejkrásnější bytosti na téhle planetě a já ji musel dát za pravdu, načež jsem jí začal říkat pampeliška.

 Říkala, že pampelišky umírají, když je na světě nejkrásněji a že, když je příroda dost silná, dokáže zázraky a je, pampelišky, na podzim opět povolá na svět. A tak se prej stává, že nikdy neumřou, jsou tady prý napořád.

     Políbila mě a já jsem cejtil na, od ní navlhčených rtech, přilepený pampeliščí chmýří. Říkala, že mě miluje protože vím co je to láska. Chytla mne za ruku a já šel sní. Někdy jsme šli tak daleko, že jsem si myslel, že se už nedá vrátit. A taky že nedalo. S ní jsem zašel nejdál a nebylo cesty zpět.

     Tuhle jsem miloval nejvíce ze všech. Vlastně jsem vždycky miloval jí, jen nám dlouho trvalo, než jsme se našli.

     Nakonec, když byla pryč, když se se mou rozloučila, stalo se všechno přese tak, jak mě vyprávěla.

 Podzim byl ten rok víc než silnej, hodně lidí se chodilo koupat ještě v listopadu a na loukách rozkvetly pampelišky. Natrhal jsem si jich za košili co se jich vešlo a odešel jsem ke kolejím.  

 Políbil jsem každou zvlášť a byla v nich ona…   

A když se blížil vlak, v tu pravou chvíli jsem se sní miloval. Navždy.