Dark Chicago I. Zásilka pro Gussepha

Seděl jsem s Tomym v káře, kterou mi daroval „Don“ za dobře odvedenou práci. Tomy je dobrej chlap, ale je tak trochu magor .Už s ním dělám dlouho, takže by se dalo říct, že ho znám. Je malej vzrůstem a sílu má jako pár volů. Není to špatnej chlap,ale jak už jsem řekl, nemá to v hlavě úplně pohromadě. Každopádně, když de do tuhého, je to ten jedinej člověk, na kterého se můžu úplně spolehnout.
Můj šéf… Don Carlo… nás poslal k Lombardovi do jeho autodílny na menší kosmetickou úpravu. Když totiž dostanete kradený auto, je jasný, že po vás policajti půjdou, takže bylo třeba změnit barvu a značku.
Světlo lamp se snažilo proniknout až na dlažbu chodníku, přes opar mlhy táhnoucí se městem jako smrad z pootevřeného kanálu.
A naše nová kára… model Bolt Ace, čtyřválec o objemu dosahujícího skoro tří tisíc kubických centimetrů, s dvoustupňovou převodovkou a rychlostí téměř pětačtyřiceti mil v hodině si to hnal neohroženě městem. Sundal jsem ruku s řízení a promnul si oči.
„Tomy, podej mi cigáro, prosím tě… je v přihrádce napravo,“ řekl jsem a ukázal prstem k nohám spolujezdce.
Začal se v ní přehrabovat a po chvilce našel krabičku.
Zatočil jsem do postraní uličky a ze tmy z ničeho nic vyskočily dvě lehce oděné ženy. Jedna zrzka malé postavy, ale zato s velkým výstřihem a druhá, bruneta v dlouhých skoro průsvitných šatech, které se marně snažily vyniknout křivkám jejího těla.
Tomy vyndal cigaretu, zapálil ji a potáhl si.
„Ty štětky jsou fakt všude,“ pronesl.
„Tomy…“
„Co je?“
„Chtěl jsem po tobě cigaretu.“
„…“
Střídavě otáčel hlavu a hleděl do zpětného zrcátka.
„Kurva Tomy!!!“
„Co je?!“
„To cigáro!!!“
„…jo… hned to bude… promiň…“
Zalovil pro další cigaretu a zapálil ji .
„Tady…“
„Díky.“
„Hele…“ otočil na mě Tomy hlavu, „neměli jsme tady zatočit?“
„K Lombardovi je to přece na druhou stranu…“
„To máš pravdu,“ přikývl jsem.
„Musíme taky doručit chlast, co máme v kufru, Gussepemu do putyky, prej už nemá co nalejvat štamgastům.“
„Máme to po cestě, tak zajedeme nejdřív tam.“
„Před tím ale ještě natankujeme…“ Zaklepal jsem na ukazatel paliva.
„Nezdá se mi dvakrát rozumný rozvážet chlast v kradeným autě,“ pronesl Tomy a vyfoukl oblak kouře.
„Don Carlo ví, co dělá… oba ho dobře známe, ne?!“
„Jasně,“ dodal Tomy znechuceně.
„Stejně jenom vyložíme chlast u Baru a pomažeme si to k Lombardovi na revizi.“
Stáhl jsem okýnko do třetiny, dal si dva pořádný prásky a vyhodil vajgl do deště.

Za patnáct minut jsme dojeli na čerpací stanici.
K Tomyho oknu přiběhl muž v plášti a zaklepal na sklo okna.
Okýnko spadlo kousek níž a muž do mezery vrazil nos s pozdravem:
„Brej večír.“
„Brej.“
„Plnou?“
„Jo… plnou,“ odvětil Tomy.
„Mohl by jste zhasit tu cigaretu?“
„NE… to teda nemohl, až dokouřím…“
„Pane, tohle je čerpací stanice a tady je zakázáno kouřit.“
„Hleď si svýho.“
„Já vám nemůžu doplnit palivo, pokud budete kouřit… je mi líto.“
„Zasraná práce,“ nadával Tomy a vyhodil vajgl ven pootevřeným okýnkem.
„Spokojenej?“
„Zbláznil jste se?!“ Začal muž křičet. „Chcete to tu vyhodit do vzduchu ?!“
„Nemel a běž natankovat.“
Muž ještě chvilku nadával, ale přece jenom se odebral k nádrži natankovat.
Sledoval jsem, až se na počítadle objeví první galon benzínu, jenž zmizí v nádrži, a pak jsem Tomyho chytl pod krkem.
„Musíš na nás upozorňovat svýma stupidníma výstřelkama?!“
„Chtěl jsem si v klidu dokouřit cigáro,“ zachroptěl Tomy, „co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného?!“
„Smrdí to průserem, to je na tom špatného!!!“ křikl jsem přidušeně.
Pršelo pořád dost silně a potůčky zkalené vody si hledaly cestu samospádem do kanalizace.
„Promiň,“ zachrčel zase Tomy. Povolil jsem sevření a pomalu oddálil ruku od jeho krku.
Muž mezitím dotankoval a blížil se k oknu pro peníze.
„Bude to osmnáct dolarů a dvacet centů,“ pronesl a poškrabal se na zčervenalým nose.
„Tady,“ podával jsem Tomymu třicet dolarů. Ten si jednou rukou masíroval zarudlý krk a druhou prostrčil bankovku škvírou v okýnku.
„Zbytek si nechte za tu nepříjemnost,“ omluvil se Tomy.
„Příště by jste si to mohl odpustit,“ zabrblal chlap a pokynul k odjezdu.
Mávl jsem na něj, nastartoval auto a rozjel se.
Po cestě k Gussepemu lokálu jsme mezi sebou nepromluvili ani slovo. Dokonce si ani jeden z nás nezapálil. V autě vládlo kromě zvuku motoru dokonalé ticho. Já si poklepával prstem na volant a Tomy odněkud z kapsy vytáhl párátko a ustavičně ho převaloval z jednoho koutku úst do druhého.
Světlo z lamp se ze stínem střídalo v pravidelných intervalech a my po nějakým čase dorazili se zásilkou k Baru.
Zastavil jsem před vchodem, vypnul světla a motor. Ze zadní sedačky jsem si vzal klobouk, rozhrnul si vlasy a elegantním gestem ho usadil na hlavu. Mezitím Tomy klepal na prosklené dveře, na kterých s druhé strany visela cedulka „Closed“.
Déšť pomalu ustával a stále menší kapky upadaly do bezpečí mého klobouku, kde se s dutým „plomb“ rozprskly do prostoru.
Tomy zaklepal ještě jednou a po chvilce se uvnitř matně rozsvítilo. Otevřel nám již postarší muž s prořídlými vlasy, menší postavy, oděný v obnošeném obleku.
„Kde jste tak dlouho?!“ pronesl a změřil si nás pohledem.
„Pojďte dál, přece nebudete moknout venku.“
„Snad jindy,“ odpověděl jsem, „jsme tu jen na skok, máme ti doručit zásilku toho chlastu, co máme vzadu v káře, a pak máme ještě práci.“
Gussepe chápavě přikývl.
„Jak je libo, dám vám sebou alespoň teplej čaj, aby jste se nenachladili.“
„Ten chlast mi hoďte tady k baru, já už si to sklidím sám, abych vás moc nezdržoval,“ řekl a mizel zadními dveřmi v kuchyňce.
„Tak… jdeme na to,“ řekl jsem a šel otevřít kufr auta.
Za chvíli jsme vyložili veškerý náklad a ve vnitř čekali, až Gussepe přinese slibovaný čaj. Tomy obsadil barovou židli a ustavičně posmrkával. Zašel jsem za bar a vzal si krabičku cigaret ležících v přihrádce. Vytáhl jsem z kapsy dva dolary, které jsem položil vedle kovové pokladny s haldou prázdných účtenek.
„Hej, Gussepe, kde je ten čaj?“
„Doprdele Tomy!!! Musíš tak řvát?“
„Co je zase? Jen chci vypadnout a bejt co nejdřív v posteli.“
„Je noc a nikdo tady na tvoje krákání není zvědavej… hlavně já ne.“
„Ok…ok, jdu se podívat, co mu to tak trvá,“ odpověděl a vydal se za Gussepem do kuchyně. Venku ustal déšť a vedle našeho auta znenadání zaparkoval policejní vůz. Okamžitě jsem se vrhnul za Tomym do kuchyně. Proletěl jsem dveřmi a zastavil se o dřevěný stůl s noži a jiným gastronomickým vybavením. Po levé ruce jsem měl další dveře a napravo byl sporák s konvicí a pod ním se skláněl Tomy nad zkrvavenou mrtvolou. „Někdo ho oddělal,“ řekl a otočil se na mě.
„Jo a taky na nás zavolal poldy,“ vyhrkl jsem ze sebe, „musíme hned vypadnout!“ Chytl jsem Tomyho za ruku.
„Cože ?!“
Z přední části Baru se ozvalo tříštění skla.
„Máš zalehlý uši?! …padáme!!! …jsou tu fízlové!!!“
Proběhli jsme kuchyní do tmavé chodby zakončenou dveřmi, které vedly ven Byli zamčené.
Mocným nájezdem ramene je Tony profesionálně vysadil z pantů a vyběhl ven. Běžel jsem za ním se zbraní v ruce. Ovanul mě svěží letní vzduch. Takový ten čistý, co ucítíte vždycky jenom po dešti.
„Jsme kousek od Berdfodskýho parku,“ ukázal Tomy směrem do potemnělé uličky a snažil se nabrat dech, „za ním je ctvrť Hodkings a tam bydlí moje sestra…“
„Dobrá… jdeme k ní,“ řekl jsem a hltal vzduch do plic co to šlo.
Tomy mlčky přikývl. Zmizeli jsme v postraní uličce a po policajtech ani stopa. „Měli jsme zasraně velkou kliku,“ řekl jsem si, „ale kdo nás chtěl oddělat? A proč sejmuli Gussepha?“.