Chápu vás. Usmívám se.

Dnes jsem udělala pokus. Víte, já nevěděla, že dělám pokus. Ale teď ,když se na to zpětně dívám... jo. Ano, byl to pokus:).

Jedu ze školy. Stavuju se v obchodě. Mám koupit housky. Koupila sem chleba a rohlíky. Ráda nakupuju pečivo. Je to tvůrčí. Věru tvůrčí. Velká nabídka. V dnešních dnech je velká nabídka pečiva. Líbí se mi možnost výběru. Baví mě vybírat pečivo.

Takže si tedy nakupuji, přesouvám se do fronty a co to nevidím- žádná fronta. Frontice! Doopravdy hodně lidí stojích za sebou v zástupu s košíky v rukou, čekajícíxh na podání několika bankovek a mincí prodávajícím. Mmm, pokladním. Zaměstancům.

Stojím si tu fakt dlouhou frontici a najednou..! Slečna oznamuje- táák, vy slečno jste poslední, jděte k jiné kase. Ne, ta "slečna" nejsem já, je to dívka stojící zhruba devět lidí přede mnou. Ok. Chápu. Člověk nemůže celý den prodávat. Dává si přestávku. Doopravdy jí chápu.

Přecházím do jiné fronty. Ne. Já nepřecházím do jiné "fronty". Jdu k vedlejší pokladně. Kde nestojí žádný kupující- juchů, říkám si. Ano, již tam zasedá paní pokladní a já si v duchu jásám, jak jsem všechny překulišákovala svým efektivním "stáním fronty". Ne! Ne! Ženská!!

No jasně, jak typické. Loket cizí, robustní dámy, se na okamžik usídluje v mém hrudníku a jeho majitelka (i s tím loktem) si to již mašíruje přímo přede mě. Ok. Chápu jí. Pospíchá, třeba.. Třeba ne. Třeba je prostě nevychovaná a neví, že není zrovna dvakrát slušné ubytovávat své lokty v hrudnících kolem jdoucích slečen. Ale což. Chápu jí.

Vyskládáva svůj nákup. Eh. Má toho věru nemálo. Již se začínám bavit. Pokladní hledá brýle. Našla jiné. Nemůže najít správné. Loktová dáma přede mnou se začíná pomalu, ale jistě rozčertovávat. Bavím se ještě víc. Dáma již brunátní ve tváři. Již se věru směju pod vousy. Nemám vousy.

Ohlížím se za sebe. Hezkej kluk. Týpek. Culí se. V ruce žmoulá dva balíčky majoránky a čtyři koruny. Ano, dva balíčky majoránky, stojí v tomto obchodě čtyři koruny. Chápu ho. Culí se. Je to paradox. On má nákup za čtyři koruny. Dáma přede mnou platí dvěstěosmdesátšest korun a já už si vyskládávám na pojízdný pás své rohlíky. Nevyskládávám. Pouze kladu sáček s rohlíky. Chlapec je sympatický. Paní pokladní mi vrací "dvě korunky" a usmívá se na mě. Ano, usmívá se na mě. Usmívá se. Ano..

Jdu do metra. Usmívám se. Je to fajn.

Jedu v metru. Je to fajn. Mračí se na mě postarší paní. Usmívám se. Paní vystupuje (stále se na mě mračí). Usmívám se.

Vystupuji z metra. Pán mi překáží ve výstupu. Stojíme v přeplněném metru, vlastně nepřekáží, prostě stojí. Jako ostatně všichni, až na těch pár sedících jedinců, těch je však jen po málu. Přeju jim to. Usmívám se. Mám dobrý den. Příště budu sedět já. Na pána- "s dovolením", vyslovuji, usmívám se. "Samozřejmě slečno",usmívá se. Jsem spokojená. Usmívám se.

Jdu na autobusovou zastávku. Usmívám se. Jde ke mě chlapec ze školy. Něco mi povídá. Chápu ho. Je fajn si s někým povídat. Usmívám se.

Jede mi autobus. Nastupuji. Usmívám se na dva chlapce, nastupující vedlejšími dveřmi- usmívají se. Na mě.  Chápu je. Je hezké usmívat se na usmívající se. Usmívám se.

Usmívám se.

Dobrý pocit.

Mám dobrý pocit.

Budu se častěji usmívat.

Je to fajn.

Stojí to za to.. zkuste:).