Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Slanými vodami
datum / id09.03.2006 / 199840Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1156x
počet tipů2
v oblíbených0x
Slanými vodami

Stál jsem na přídi naší karavely a pozoroval klidnou mořskou hladinu. Vzduch se ochlazoval a světla ubývalo. Bezesporu se blížil večer. Ještě nedávno mě takový pohled naplňoval neuvěřitelným pocitem vnitřního klidu a míru. I sůl, kterou bylo ve vzduchu znát, mi dělala dobře. Ještě nedávno. Proto jsem se ostatně vydal na moře.
Dívka vedle mě nervózně pozorovala námořníky, kteří se buď procházeli po palubě nebo znaveně posedávali. Sedla si dost blízko ke mně. Zřejmě se tak cítila bezpečněji.
I já na ně občas pohlédl a byl jsem rád, že si nás nevšímají. Se silnějším a silnějším pocitem hladu jsem byl, ale mnohem méně obezřetný, než zpočátku.
„Bojím se,“ zašeptala.
Zadíval jsem se na ni. Byla evidentně hodně zesláblá, možná i nemocná. Hlavou mi problesklo, že pokud se s počasím něco rychle nestane, dlouho už nevydrží. Rozhodl jsem se, že ji musím pomoci. Posadil jsem ji na dřevěnou podlahu a usmyslel jsem si, že tentokrát už jídlo ve spíži musím najít.
Vstoupil jsem do kajuty a sešel po schodech až k naší zásobárně potravin. Byl jsem přesvědčen, že když prohledám všechny hrnce, ošatky a police, něco k jídlu musím najít. Jako kdyby mi unavený mozek zapíral, že jsem to samé dělal už alespoň dvacetkrát. Spíž byla samozřejmě úplně prázdná. Proto jsme před týdnem snědli Jimmyho.
„Znovu to zkoušíte?“ zasmál se kapitán.
Seděl úplně nehybný za velkým dřevěným stolem. Vůbec jsem si ho nevšiml. Vypadal unaveně, ale jeho oči zůstaly živé.
„Tohle místo je prokleté. Nevěřím, že se ještě pohneme.“ dodal.
„Potřebuju sehnat jídlo,“ vyhrkl jsem.
Byla to směšná a zbytečná poznámka. Potřebovali ho všichni pasažéři.
„Je čas na dalšího chudáka,“ řekl nevzrušeně kapitán.
„To už přece nemůžeme!“
„Už jsme to jednou zvládli. I vy jste se rád připojil,“ odvětil mi kapitán a já si s ostudou přiznal, že má pravdu. Zamyslel jsem se. Už ale nevím nad čím.
„Ta holka na tom není zrovna dobře,“ řekl kapitán a pohlédl na mě. Okamžitě mi bylo jasné, nad čím přemýšlí.
„Ne, to udělat nemůžeme!“ vykřikl jsem.
„Důvod?“ zeptal se chladně kapitán.
„Je to přece dívka a navíc nám ji pan Higgins svěřil, abychom ji v pořádku dopravili zpátky do Anglie,“ argumentoval jsem.
„Higginse už v životě neuvidíme.“
„To..to není správné. Tohle jí nemůžeme udělat!“
„Ženská je pro nás jenom na obtíž. Pokud bychom se náhodou hnuli, práci stejně nezastane,“ pokračoval kapitán stejně chladně jako před chvílí a když skončil, hlasitě hvízdl.
Otočil jsem se. Do kajuty vstoupili dva námořníci, jejichž jména jsem si už nepamatoval.
„Akce holubička,“ pravil kapitán a jeden z nich vytáhl z kouta velkou palici. Její hlava byla ještě částečně pokryta zaschlou Jimmyho krví. Rozběhl jsem se k nim, ale druhý mě dál nepustil, zatímco chlap s palicí zamířil zpátky na palubu.
„Nedělej blbosti,“ řekl mi muž, který mě držel.
Chvíli jsem se snažil vzpamatovat. Nevěděl jsem co dělat. Zda křičet nebo se začít prát. Potom mi zakručelo v břiše. Sklonil jsem hlavu a přestal jsem se vzpouzet. Vystoupil jsem s oním námořníkem na palubu a pohlédl směrem k dívce.
Ležela na palubě, opřená o trám. Zdá se, že únavou usnula. Její tvář byla pobledlá, ale přesto se mi v tu chvíli zdála velmi krásná. Námořník s palicí stál nad ní a byl připravený k ráně.
V tu chvíli jsem si znovu uvědomil šílenost celého nápadu. Zařval jsem. Dívka otevřela oči a námořník udeřil.
Bylo to moc rychlé.
Druhý námořník mě pustil. Klekl jsem si na palubu a plakal. Ani nevím proč jsem tak plakal. Před týdnem mi kvůli Jimmymu neukápla ani slza. Vždyť jsem tu dívku ani neznal. Přesto jsem plakal. A dlouho jsem plakal. Ani nevím, jak dlouho to vlastně bylo.
Když jsem znovu otevřel oči, byla už tma. Námořník vedle mě mi podával kus čerstvého masa. S chutí jsem se do něj zakousl a neubránil jsem se dalším slzám.
Najednou jsem na tváři ucítil cosi příjemného. Cosi jako proudící chlad. Cosi jako větřík. Stoupl jsem si a nebyl jsem sám. Několik námořníků stálo nehnutě jako já a rozvažovali, zda se jim to jenom nezdá.
„Začal foukat vítr,“ zařval jeden z nich, zvedl ruce nad hlavu a na palubě propukl hlasitý jásot. 
Námořníci se rozeběhli, každý na své místo, každý na svou pozici, aniž by jim kapitán musel dávat nějaký povel. Ten stál poblíž kormidla a zvláštně se usmíval. Měl z toho určitě velkou radost, jen ji nedával nahlas najevo.
S větrem, který ještě nebyl nijak silný, se do mých údů vlila nová síla. Usmál jsem se, zakousl se do zbytku masa a pomalu jsem se začal procházet po lodi. Zastavil jsem se až na kraji, zadíval se na tmavý večerní horizont a lehké pohybující se vlnky oceánu. Celá ta večerní atmosféra mě spolu se slaným vzduchem naplnila krásným pocitem vnitřního klidu a míru. Vzpomněl jsem si, proč jsem se vydal na moře.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.10.2009 15:06:15dát kritice tipmori
No tak příběh je podle mého názoru pěkně vystavený, ale psychologicky nevím, jestli by se někdo tak rychle vyrovnal s kanibalstvím. Přesto máš můj tip, líbí se mi, jak píšeš.
12.03.2006 13:12:19dát kritice tipNadpohlavní_Wrestler
Hmm... působivé... extrémní... dobré...
09.03.2006 22:13:39dát kritice tipztracenec
Omlouvám se za to formátování..
Tohle jsem vůbec nechtěl..


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.