Modré zvony

Přistoupil jsem tak blízko, jak jen to bylo možné, tak blizoučko, div jsem nevypadl ze své mušle. Růžolící obrazy dýchaly na má víčka s dívkou s něčím na prodej. Ta dívka s náručím zářivým, nabízela mi kapesní slunce, tak rád jsem podlehl jejímu nevinnému úsměvu. Ptala se, zda chtěl bych se dotknout nebes či pohladit slunce. Pak vůní svých zelených očí povznesla mne na pokraj nebeské klenby, dotýkal jsem se konečky prstů, tak jemně abych je nezranil. Se sluncem sdíleli jsme pocity prvního letmého seznámení a nakonec jsem políbil její rty. Unaveného z paprsků něhy, vložila mi hlavu do klína a začala zpívat o snech, v nichž se neumírá. Slunce mi zavřelo víčka a vkreslilo tečku do tváře, zdálo se mi, že slyším hlas modrých zvonů za hladinami sedmi moří...

---