Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

noční toulky

12. 03. 2006
5
8
2793
Autor
Jolana19

Občas se toulám tmou a občas narazím na podivné bytosti. Občas mluví a občas ne

    

„Jdu s Jackem! Ne, jdu hned teď!“ konečně vypadnu ven, pryč z toho křiku, hluku a hádání všech dohromady. Pryč, jen tak do tmy, se psem na vodítku. Do ticha noci, do tmy. Ponořit se do ní a utopit se, zmizet. Stačí přeběhnout cestu a nechat se vláčet za zdivočelým psem, který cítí kdejaký pach, cítí volnost v ruce, která svírá konec vodítka.

Je tma, pod nohami křupou zbytky ledu, občas mám pocit, že Jack zatáhne tolik, že snad vyořu první jarní brázdu. Skoro proběhnu kolem zahrádek než se podaří psa zklidnit a nasadit tempo pro procházku. Mineme první a jediný dům u kolejí, vilku co se podobá té naší, vím kdo tam bydlí, občas se s těmi lidmi pozdravím. A už jsem ve tmě, zmizely i poslední zbytky světla z domu, tma a šero všude na okolo, jen okolo kolejí na stožárech, úplně nahoře svítí modrá světýlka. Jsou nádherná, zvedám hlavu a počítám je, aspoň kam dohlédnu. Jsou skoro jak hvězdy, modré hvězdy upevněné na stožárech, v pevně daném rytmu a sledu, na rozdíl od hvězd, které jsou volně poházeny po obloze a rozsvěcují se jakoby samy od sebe, různě velké, různě jasné, s různými jmény a popisy, v různých souhvězdích. Už zase sním o tom co je na noční obloze, občas mě pes uvede do reality, něco ucítí a škubne tak silně, že mi skoro vykloubí ruku. Najednou v tom skoro absolutním tichu, kde prostě kromě funění psa na vodítku a mých kroků nic není slyšet,  zaslechnu šustění trávy. Ono ale nefouká, asi koroptev, ale to byl mě už pes vláčel po poli. Zpod vysokých bodláků a neposekané loňské plevele nevykoukla koroptev, zajíc nebo srnka, ale nějaká postava. Někdo stejně velký, možná trošku vyšší než já, v koženém tmavém kabátě, se zvláštním kloboukem na hlavě. On tam stál celou dobu a čekal, vím to. Nikdo přece nestojí jen tak ve tmě na kraji pole, neměl psa, nebyl opilý, ani si neodskočil, prostě čekal. Nevím odkud to vím, ale čekal, nelekl se, pozoroval, vím to. Jako když zvíře instinktivně vycítí nebezpečí, odtrhla jsem oči od nebe a uviděla postavu před sebou, dělil nás jenom pes, stačí natáhnutí ruky a dotkneme se jeden druhého. Jen to zvíře mezi námi. Neřekl ani slovo, žádné polekání, žádné opilecké kecy, vzdech či cokoliv jiného. Jen stál a díval se. „ Jacku nechej toho !“ ten pes se ani nepohl, v životě by ho ani nenapadlo někomu něco dělat, neznám blbějšího a línějšího psa, vážně. Vždyť on by každého zloděje přivítal s nadšením a ještě by mu ukázal jak se dává pac. To není pes, to je prostě Jack , no co bych chtěla od psa, kterého mám z aukce za korunu.  Fláknout s sebou k topení a spát, to zvládne, ale pes obranář, no to je docela dobrej fór. Ale ten chlap to neví, nemůže to vědět, odkud taky, Jack je velký chlupatý a je to pes, mohl by mu nahnat strach. Muž udělal krok ke mně, žádné vrávorání, ten byl střízlivej až příliš, pes mu uhnul, není blbej. Přitáhla jsem ho k sobě a udělala pár kroků vzad. „Tak pojď, jdeme!“ na to pes slyšel a zavlnil se okolo postavy, která pořád jen příšerně mlčela a stála. Neutíkala jsem, pouze jsem nasadila ostřejší tempo a znovu jsem uslyšela zašustění trávy. Muž zmizel v poli, i když jsem se otočila zpátky do tmy nic jsem neviděla, v té černé tmě jsem ani nemohla cokoliv vidět. Tak ještě pár kroků a jsme u cesty a šups přeběhnem silnici a už nakukujem lidem do oken a do zahrad. Já obdivuju krásně upravené záhony a Jack vyhlíží všechny možné kočky, na ty si troufne, zbabělec. Už jsme v bezpečí, relativním, najednou jakoby člověku, teda spíš jen mně, začalo docházet, že jsem sem nemusela ani dojít. Ale možná to byla jen náhoda, nějaký děda tam stál a lekl se psa, a tak ustoupil do pole. Blbá náhoda a panický strach z cizího člověka a z ticha. No fakt neřekl ani slovo a když člověk neslyší zvuk a neslyší tón hlasu, nepozná co se děje. Nepozná jak to ten druhý myslel doopravdy, tón hlasu je strašně důležitá maličkost. Tón hlasu řekne strašně moc, jistě dotyčný může lhát a to je potom dobré se dívat přímo do očí. Prohlédnout si duši, málokdo dovede lhát a nedat to na sobě znát, ale jsou i tací. Někdy dá to vážně práci najít duši člověka. Byl to jenom nějaký cizí člověk a už je pryč, vzpomínka na něj vybledne a zmizne a za chvíli už ani nebudu vědět, že tady byl, prostě zapomenu, jako i na jiné vzpomínky. Že by ve mně zůstal ten strach na trvalo nehrozí, vždyť na světle i ty nejhorší vzpomínky a zážitky ztratí svou moc, na světle má člověk pocit bezpečí, ale pozor na stíny, na posly tmy. A pozor na ticho, někdy může příjemně uklidnit a někdy vystrašit k smrti.

 

         Že bych zase večer vyrazila se psem ? Jistěže a dám si stejnou trasu, jen možná do kapsy si dám slzný plyn, po Vendovi.

 

 

 


8 názorů

Jolana19
08. 06. 2007
Dát tip
čárky neumím a nikdy umět asi nebudu, kdybych se někdy zpětně vrycel k tomu co jsem napsala byla bych možná i spisovatelka..jsem účetní..takže napíšu zkontroluju zběžně pohledem..jo sedí odstavce..žádný hrubky neskáčou a nebijí do očí..písmo je čitelné ne moc velké a ne moc malé..co mělo být zvýrazněno je a i to co šeptám je šeptané..tuhle věc jsem zažila a popsal..takže jdu dál..uvidím co bude zítra..vracet se zpětně do prožitků přináší jen bolest a rozčarování, zvlášť když tam chybí ten ton hlasu

Cristinne
07. 06. 2007
Dát tip
Děj se mi líbil, ale s těma větama a čárkama je to pravda... každopádně jsem ráda, že jsem si to přečetla... Ale je fakt, co říkala Lakrov - když něco napíšeš, nech to chvíli odležet a pak si to přečti znova...

Skřivan
05. 06. 2007
Dát tip
to byl mě už pes vláčel (už abych začal hledat svoji duši)

Flákač
04. 06. 2007
Dát tip
tvé dílko je moc hezky naplněno stupňujícím se strachem, dá se to cítit, t*

môže byť

Korála
02. 06. 2007
Dát tip
Maličko tam pokulhívaj čárky. Jsem puntičkář, já vim. Ale rozhodně je to zajímací. Čekala jsem ňáký poselství. A todle je příjemná změna. Tipec

Lakrov
02. 06. 2007
Dát tip
A maj pravdu, sýčkové, s těmi větami. Ale nic si z toho nedělej. Je to jen tím, že po sobě s( několikaletým odstupem od napsání) stokrát nečteš a... ta udýchanost tomu na druhou stranu dodává... autentičnost se říká? a napětí. Jak jen druhé získat a to první neztratit, jak? (Mohlo by fungovat nwco jako 'výměnná korektura', nebo je to jen způsob, jak získávat nové nepřátele?)

Lakrov
02. 06. 2007
Dát tip
...Do ticha noci, do tmy. Ponořit se do ní a utopit se, zmizet. Tomu rozumím. ...nechat se vláčet za zdivočelým psem pes určoval trasu sobotních běžeckých výletů. Nebyl můj. Patříl známým a vždycky se strašně uštval. Plácám hlouposti, protože se snažím zachytit každou větu a ona mi každá něco připomíná. (Skoro každá věta něco připomíná.) Navozuješ napětí. Je tak zřetelné, až si musím myslet, žes ho asi zažila. Napětí, záhada a žádné vysvětlení. TO nejsou zprávy v televizi, americká detektivka. To je skutečný život, který přináší spoustu záhad a málo vysvětlení. Libilo by se mi přidat nějakou paralelu. Vzdálenou podobnost. Snad do prologu, snad do úvodu, snad na konec? . Něco, co ač zdá se jasné, je vlastně stejnou záhadou, jako to noční setkání s cizincem, na něhož ani pes nezavrčel. Něco, co je jen... bojím se to napsat - v nás uvnitř. Posledení odstavec to kazí. Schovám ho (nebo se?) pod okraj obrazovky. TiP (a poštvu na Tebe psy. Chceš?)

dosť zaujímavé...*

Vihar
15. 03. 2006
Dát tip
PS, ten kasr bych být tebou nechal doma, nemusíš mu případné znásilnění usnadňovat tím, že mu přineseš až pod nos to, co ti pak nastříká do tváře, aby si tolik neřvala, nebo co ti do ní přivane protivítr. Nebo si ten sprej aspoň vyzkoušej. Třeba na rozzuřeném vzteklém psovi někde venku.

Vihar
15. 03. 2006
Dát tip
Nejvíc ti dělá potíž výstavba vět a vůbec členění textu. Zkus občas čárku nahradit tečkou, přejít na nový odstavec, když se posouváš v ději na další místo. Víc ve větách seskupuj související myšlenky. Takhle dílko působí udýchaně, jako by jsi se zajíkala ve snaze všechny zážitky z procházky jedním dechem zčerstva vyklopit kámošce. Jako slohovka do školy dobrý, ale i tak jsem si početl. Nejvíc napínavé pro mne bylo, jak dívky prožívají strach ze tmy a mužů v ní ukrytých.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru