Marně uvažuji

Marně uvažuji co nás spojuje, nechápu to a netuším co by to mohlo být. Nenacházím vůbec nic, jen možná, asi, snad, někde strašně vzadu prý má každý z nás utajené sny, tajemnou komnatu, kam hned tak někoho nepustí. Tu třináctkou komnatu s mnoha zámky a západy, kterou se bojí otevřít i sám před sebou. Jak se tedy stalo, že jsme nahlédli, možná jen klíčovou škvírou u dveří, do toho druhého. Byly špatně zavřené dveře nebo naopak byly otevřeny dokořán v naději, že se najde někdo kdo nahlédne a pochopí. Bez zbytečných slov a bez nároků na nás samotné. Kdo ví, stalo se. Nahlédli jsme do cizího srdce, do cizí duše. Ještě teď mám pocit, že cítím na dlani, ten jemný ťukot srdce a volání. Volání duše: „Jsem tady, nevidíš?!“ Vidím, dotýkám se jí jen zlehka, abych neublížila. Snad i ten druhý bude mít dost něhy v prstech až sáhne na mé sny, srdce či duši. Až objeví má trápení a to co mě mrzí. A nebo jen nechá být, co je mu cizí.

I za to dík.