Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Byl to ten slavný den, kdy jsem byl popraven

13. 03. 2006
5
0
1377
Autor
Aleya

Byl to ten slavný den, kdy jsem byl popraven

 

 

aneb

 

 

Reportáž psaná na špalku

 

 

 

            Milí čtenáři, domnívám se, že jsem ten ze všech nejpovolanější, pokud jde o vylíčení tragické události, která se odehrála 27. srpna t.r.  Ano, napsal jsem tragické, ačkoliv jistý konkurenční týdeník nedávno přinesl zprávu o téže události pod titulkem „Společnost si oddychla“.

 Na náměstí Sedmi ctností byl popraven člověk, který se sice provinil činem, za který byl odsouzen, avšak to tragiku události nijak neumenšuje, minimálně pro mne ne. Neboť tím člověkem jsem byl já.

Zkusím se zcela oprostit od subjektivity a podat vám, vážení čtenáři, pravdivé svědectví, ve kterém uvedu na pravou míru některé nepřesné údaje, uveřejněné jinými periodiky, tak jak jsem to udělal už v minulém a předminulém čísle ve článcích „Byl to ten slavný den, kdy jsem se stal zločincem“ a „Byl to ten slavný den, kdy jsem byl odsouzen“.

 

Dne 27.8. t.r. mě ozbrojená stráž eskortovala na náměstí Sedmi ctností krátce po půl sedmé. Tento pozdní čas byl zvolen proto, že většina lidí měla v té době už po pracovní době a nemusela si nechat tuto významnou událost ujít.

Účast byla vskutku vysoká, odhaduje se, že při samotném okamžiku popravy se na náměstí nacházelo až tisíc osob.

  Ozbrojenci mi rozvázali ruce, abych mohl zamávat davu, a ten mé gesto přivítal s nadšeným dupáním i s nesouhlasným pískotem. To v podstatě ukazovalo rozdělení diváků na dvě skupiny – na ty, kteří mi fandili a byli mi vděčni za podívanou, které se jim díky mě dostane, a na ty, kteří mě ze srdce nenáviděli a byli by mi naplivali do tváře, kdyby se dostali dost blízko. Každopádně asi všichni bez rozdílu si přáli vidět mou hlavu jinde než mé tělo; jinak by sem nechodili.

Hlavní prokurátor měl zpoždění a v davu to hučelo. Jako hvězda večera jsem cítil jistou zodpovědnost a tak jsem se snažil obecenstvo zabavit předváděním veselých grimas a poskakováním na jedné noze, přičemž jsem napodoboval hlasy různých zvířat. Přiznám se, že kromě zabavení obecenstva jsem sledoval i jiný cíl – v přední řadě jsem viděl několik lékařů a doufal jsem, že by mě některý z nich mohl označit za duševně nemocného a místo popravy by mě čekala odborná léčba. Ovšem nestalo se tak.

Jediné reakce, kterých jsem se dočkal, byly výkřiky: „Na tohle ti neskočíme!“ a „Tak už ho zabte, stejně všichni víme, co udělal!“ a sprška shnilých rajčat a zkažených vajec, kterým se mi až na ojedinělou výjimku povedlo vyhnout.

Toto vyjádření davového pohrdání bylo okamžitě odklizeno městskou pořádkovou službou z toho důvodu, aby někdo nestihl vyfotografovat znečištěné místo popravy a poskytnout tyto fotografie národnímu tisku, což by poškodilo pověst našeho města.

V příštím okamžiku Garda v tichosti odvedla osoby, které zkažené potraviny házely. Tito lidé byli později odsouzeni k několika týdnům veřejných prací za narušování průběhu popravy.

Při incidentu s vejci a rajčaty jsem podle některých periodik dostal „několik přímých zásahů“ a podle Hvězdy jsem pak šířil „nelidský, až tchoří puch, který donutil nejbližší přihlížející ustoupit od popraviště“. Jistě se mnou budete souhlasit, vážení čtenáři, že je hrubě neprofesionální zatěžovat objektivní líčení události tak nevhodnými invektivami, jako je tchoří puch (sic!), a co je důležitější, mohu vás ujistit, že jde o informaci zcela nepravdivou.

Je možné, že v jednu chvíli snad dav podvědomě ucouvl; to však nebylo způsobeno žádným „tchořím puchem“ ale příchodem dalšího hlavního aktéra – mistra popravčího. Ten se svou přes dva metry vysokou, rozložitou postavou a sekerou, kterou ledabyle svíral v jedné ruce, ačkoliv s jejím pouhým zvednutím by měli problém dva jiní muži, na všechny skutečně mocně zapůsobil.  

Dělo se to často, že ačkoliv ho byla potřeba později, kat se dostavil dříve než prokurátor – pravděpodobně kvůli psychologickému účinku na odsouzeného. Přiznám se, že se mi skutečně trochu podlomila kolena, když jsem se ohlédl a spatřil jsem ho, jak ostří svůj nástroj o připravený brusný kotouč. 

Ovšem v rozporu s prohlášením jiných periodik jsem v žádném případě neprosil o milost a už vůbec jsem se „nesložil v slzách na zem a nevolal Maminko, zachraň mě!“. Zvolal jsem sice „Matko!“, ale to jen proto, že jsem zahlédl svou matku v první řadě, kterak mi spílá. Myslím, že jsem zaslechl i něco jako „už nemám syna!“

To je, jak jistě uznáte, milí čtenáři, vskutku zajímavé tvrzení, vzhledem k tomu, že minulý měsíc jí vyšla úspěšná kniha „Můj život s popraveným zločincem.“ Ale vraťme se do vlahého večera na sklonku letošního srpna.

 V 18:52 se konečně objevil hlavní prokurátor, který po vlažném přivítání – není jistě žádnou novinkou, že doktor Justig se v našem městě netěší zrovna velké oblibě – neztrácel čas a přečetl plné znění obžaloby, které zde neuvádím, jelikož jste se s ním mohli obeznámit v minulém čísle.

Na otázku, jestli jsem vinen zločiny, ze kterých jsem obviněn, jsem stejně jako při svém soudním procesu odpověděl kladně.

„Přistoupíme tedy k exekuci. Máte ještě nějaké poslední přání?“ zeptal se mě prokurátor.

„Ovšem,“ odpověděl jsem, „chci zůstat naživu a zajít si naproti k Černé svini na pivo.“

Poprvé toho večera se mi povedlo lidi rozesmát, i když tento otřepaný vtip zazněl na náměstí Sedmi ctností v různých obměnách nejméně jednou do roka.   

Prokurátor se ovšem nesmál - podezírám ho, že to ani neumí – a místo toho jen suše řekl:

„Zamítá se. Nějaké přání, o kterém si myslíte, že bychom vám ho splnili?

„Chtěl bych promluvit k lidem.“

Prokurátor si mě podezíravě změřil, ale dav mě uslyšel a začal se hlasitě dožadovat proslovu.

Prokurátor mi nakonec předal mikrofon a já jsem pronesl v doslovném znění tuto řeč:

„Milí spoluobčané! Vidím, že jste se tu shromáždili v hojném počtu, abyste viděli moji smrt. Chci vám vzkázat jen jedno – chcípněte, vy krvežíznivé svině!“

            Toto je opravdu přesné znění mého proslovu; v jiných týdenících byly otištěny nepřesnosti typu „sešli“ na místo „shromáždili“ a „zdechněte“, na místo „chcípněte“. Hvězda z mě neznámých důvodů přidala větu: „Chci vás vidět válet se ve vlastních vnitřnostech!“

Po mé promluvě se rozpoutala vřava, při které Garda musela bránit rozzuřeným lidem ve výstupu na popraviště.

Když se za pomoci plynových pistolí podařilo dav zpacifikovat, zahlédl jsem, jak záchranáři odnášejí nosítka s Klarissou Klimkovou, populární majitelkou dětského útulku. Ta později prohlásila, že ji má řeč naprosto šokovala, protože v sobotní příloze Hvězdy se dočetla, že můj zločin byl „pravděpodobně způsoben traumatem z dětství,“ dále že jsem „přijal argentkruciánskou víru a dal se na pokání“ a že „hluboce lituji svých strašných vin.“

Můžu vás ubezpečit, že ani jedno z těchto směšných tvrzení není pravdivé. 

Zpět k průběhu popravy.

Ozbrojenci mě odvedli ke špalku, který byl zcela nový. Na jednu stranu jsem byl rád, že na něm není žádná zaschlá krev, ovšem na druhou stranu jsem věděl, že tomu tak dlouho nezůstane, což mne příliš neuklidňovalo.

Neměl jsem však jiné volby, než pokleknout a položit hlavu na špalek. Chtěl jsem si odhrnout vlasy z krku, ale v tu chvíli mi ozbrojenci zadrželi ruce a svázali mi je za zády. Vlasy mi pak odhrnul někdo z nich.

Pak ke mně přistoupil kat, občanským jménem – jak snad, čtenáři, budete znát – Milivoj Brunn. Dlouho neotálel, rozmáchl se a jedinou mocnou a dobře mířenou ranou přesně v 19:15 uťal mou hlavu od těla.

Musím ocenit jeho profesionální práci, která byla u jeho předchůdce Reinera jen zbožným snem – a to převážně nebohých odsouzených.   

Má hlava spadla do připraveného košíku, kde jednou poskočila (Hvězda opět nesprávně uvedla, že třikrát). Obecenstvo zatleskalo a rozešlo se do svých domovů a k Černé svini.

Mé tělo bylo večer spáleno a popel rozprášen na Loučce zločinců na městském hřbitově a to je, drazí čtenáři, k mé popravě asi opravdu vše. Na závěr vám snad mohu pro úplnost přiblížit své další životní (pokud to tak mohu nazvat) osudy:

Poté, co jsem se vrátil na tento svět jako zadupobloud  (což je, pokud vám tento pojem nic neříká, v naší novinářské hantýrce zkratka pro „zatracenou duši odsouzenou k pozemskému bloudění“), začal jsem se výrazně zajímat o žurnalistiku a přijal místo v týdeníku, který právě držíte v rukou.

Tímto končí má minisérie „Byl to ten slavný den“. V příštím čísle se můžete těšit na začátek zcela nového seriálu „Duchové a ars amanti“.

 

 

                                                           Pro Pochmurnou pravdu

 

                                                                                                          J. K. Švestka


Jo, napsáno příjemně, to každopádně... trochu jsem byl zvědavý na pozadí jeho činu, ale co... Dobrá práce, >tip<

pekylau
17. 03. 2006
Dát tip
Originální, vtipné, osvěžující...podle mne dokonalé. Moc jsem se pobavil, i přes trochu hořký podtext tvé ´´reportáže.´´ Tip

to si zaslouží TIP

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru