Moje dlouhá lepkavá noční můra

Ma to asi 4 stranky to predem upozornuju. Je to povidka, ktera skoncila jako 6 z 36 na www.pauza.cz... treba se vam bude libit

Moje dlouhá lepkavá noční můra Tak tu máme zase úplněk. Za ty roky co tu jsem, to už poznám. Moje cela má v době úplňku takový magický modrý nádech. Dalo by se to možná popsat i nějak básnicky, jenže papír nebo tužku mi nedonesou. Prý bych je tím mohl ohrozit. Taková blbost. Já už se s tím smířil. S tím, že musím hnít tady. Izolován. Pěkně pod zámkem. Dnes je mi šestadvacet a moje vyhlídky do budoucna nejsou zrovna růžové. Doživotí mám zajištěné. Ani nevím kdy přesně se ve mně něco zlomilo. Ale ničeho co jsem udělal nelituji. Člověk by měl poznat jaké to je, když někoho zabije. Už jen proto, aby poznal cenu života. Dnešní lidé ani neví jak voní krev. Nepoznají tu lahodnou chuť, když ji teplou převalujete po jazyku. Naše společnost zdegenerovala. To se nemělo stát, člověk vždy patřil do řádu šelem. Vždy patřil a vždy bude patřit. Dnes se lidé rvou o peníze a ne o vlastní přežití. Já se vrátil ke kořenům. Chtěl jsem jim ukázat cestu, aby otevřeli oči. Ale oni mně místo toho zavřeli sem. Psychiatři říkají že jsem vyšinutý. Ne, to ne já. To oni. To vy všichni jste vyšinutí. Já ne… „Tak ti to schválili.“, řekl muž rozvalený v koženém křesle, které stálo v kanceláři na jejíž dveřích se leskla zlatavá cedulka s nápisem ‚Šéfredaktor publicistiky – Radek Kožený‘. Mohlo mu být něco málo přes čtyřicet a jeho slova patřila redaktorovi Davidovi Chatrnému. „Opravdu ?“, zeptal se užaslý David. Žádost o návštěvu masového vraha ve valdické věznici se mu vrátila už šestkrát zamítnutá. Když ji podával posedmé, už v duchu přemýšlel, jak zformuluje žádost osmou. „Povolili ti tři dvou hodinové návštěvy. A nemysli si, že sami od sebe. Podívej se Davide, seš opravdu dobrej redaktor, svou práci odvádíš dobře, ale konkurence na nás tlačí a ty budeš jedinej člověk od tisku, kterej se k němu dostane. Až ten článek vyjde, lidé nám utrhají ruce. Tohle je jedna z nejdůležitějších reportáží, jakou jsme vůbec kdy vydali. Mám osobní zájem na tom, aby se tahle reportáž uskutečnila a jde mi o to, aby se povedla. Nesmíš to zkazit. Příště už takovou šanci nedostaneme. Já ani ty. Ve věznici mají nového ředitele a shodou okolností je to můj bývalý spolužák. Trošku jsem na něj zatlačil, ale víc jak těch 6 hodin ti nedá. Snaž se ať to psychopatický pako něco řekne. Je to na tobě, rozumíš ?“, zdůraznil šéfredaktor a ze zásuvky stolu si vytáhnul krabičku cigaret. „Rozumím tomu velice dobře. Díky. Díky moc.“, odpověděl David a zvedl se ze svého křesla k odchodu. „Tady máš podmínky, které musíš dodržet. Jinak tě tam nepustí.“, řekl šéf, podal mu papír a zapálil si cigaretu. „Jasně. Mimochodem, jednou tě to zabije.“, vzal si papír David. „Co ?“, zeptal se překvapeně Radek. David se usmál a ukázal na cigaretu. „Tělo se musí dávat do hrobu zhuntovaný. Nebo ty snad chceš umřít zdravej ?“, zasmál se šéfredaktor. „No já tam zatím nespěchám.“, zasmál se i David a odešel z kanceláře. „Já taky ne. Sakra.“, zaklel šéfredaktor a zlostně cigaretu típnul. Cítil se být naštvaný sám na sebe. Přestával kouřit už patnáct let. Na chvíli se zamyslel a pak si vytáhnul další cigaretu. „Copak chci snad já umřít zdravý ?“, zašeptal sám sebe a zapálil si. David se vrátil ke svému stolu. Na tváři se mu objevil úsměv. Měl důvod být spokojený. Na stůl pohodil podmínky tolik očekávaného setkání se šílencem a rukou si přejel po třídenním strništi. „Copak ti tak zvedlo náladu ?“, zeptala se jej kolegyně, která seděla naproti. Jmenovala se Jarka a připravovala společenskou rubriku, stránky s módou a měla na starosti tvorbu soutěží. „No, dostal jsem jedinečnou příležitost. Budu mít skvělý rande.“, zasmál se David. „Ty ? Nekecej… S Jitkou s účtárny ?“, sondovala Jarka. „Kdepak, to bys neuhodla.“, usmíval se dál David. „No tak už mně nenapínej.“, plácla ho Jarka po rameni. „S internetovým řezníkem.“, odpověděl David a čekal na Jarčinu reakci. „Ty seš ale blbej.“, zavrtěla hlavou a sedla si zase na svoje místo. „Bude to skvělá reportáž.“, pokrčil rameny David. „Raději by ses měl věnovat svému životu a najít si konečně nějakou ženskou.“, rýpla si Jarka. „Do mýho života ti nic není.“, bránil se David. „Ale mohlo by.“, mrkla na něj Jarka. Slibně se rozbíhající rozhovor ale přerušil telefon. Jarka se mu začala plně věnovat a David si konečně mohl v klidu projít seznam, který dostal od šéfa. „Žádné ostré a špičaté předměty jako sponky, tužky, žádné kravaty, opasky nebo tkaničky, dál zapalovače, sirky, bla bla bla…“, šeptal si pro sebe David. Pod poznámkou, že jsou zakázány i brýle našel tři termíny schůzek. Termíny šli hned po sobě a první schůzku měl mít už zítra odpoledne. Otevřel zásuvku svého psacího stolu a nahmatal diktafon. Jeho pohled sklouzl na pouzdro s kontaktními čočkami. Pohlédl na papír a jeho oči jej rychle přelétly. „Zakázány jsou i brýle…“, zamumlal. Nikoho jsem nečekal. Nikdy mi nepovolili ani jednu návštěvu. O to více mne překvapilo, když mi odpoledne strážný řekl, že mám návštěvu. Spoutali mi ruce i nohy řetězem. Když mě dovedli do místnosti pro návštěvy, přivázali oba konce řetězu k podlaze připevněné židli v místnosti. Pak oba dva strážní odešli. Chvíli jsem si prohlížel místnost. Bohužel v ní nic jiného kromě další židle a stolu nebylo. Pak dovnitř vešel muž. Neznal jsem ho. On mně evidentně ano. Tomu jsem se ovšem nemohl nikterak divit, moje činy se staly mediální senzací. Vypadal nervózně a opatrně si přisedl na židli. „Říkali vám čeho byste se měl vyvarovat ?“, začal jsem náš rozhovor, abych mu to trochu ulehčil. „Ano. Ano, samozřejmě.“, přikývl a podíval se mi do očí. „Máte cigaretu ?“, zeptal jsem se. „Ne, já nekouřím.“, zavrtěl muž hlavou a zdálo se, že jej strach ze mě pomalu opouští. „Mohu vás uklidnit, jsem svázaný řetězy a tam za tím zrcadlem na vás stále dávají pozor.“, řekl jsem a hlavou ukázal na obrovské zrcadlo. „Já vím.“, odvětil on a z kapsy u košile vytáhnul malý diktafon. „Jste od novin ?“, zeptal jsem se se zájmem. „Ano, rád bych s vámi napsal rozhovor.“, odpověděl. „Za mnou nikdo nechodí.“, řekl jsem. „Bylo by to možné ?“, znejistěl. „Jak jsem řekl. Za mnou nikdo nechodí a byl bych úplný blázen, kdybych měl odmítnout jakoukoliv lidskou společnost.“, usmál jsem se. Tohle gesto zřejmě redaktor nečekal. Pak ale přeběhl i jemu po tváři letmý úsměv. Na diktafonu zmáčkl tlačítko REC. „Rád bych, kdybyste mi mohl říct něco o sobě, jaké bylo vaše dětství a podobně.“, nechal se slyšet on. „To je digitální, že ?“, zeptal jsem se. „Cože ?“, zatvářil se zmateně. „Ten diktafon…“, napověděl jsem mu. „Aha. Ano je.“, přikývl. Chvíli mlčel a zkoumavě si mně prohlížel. „Já jsem Martin, to asi víte. Klidně mi tak říkejte.“, přerušil jsem mlčení. „Dobře, já jsem David. A teď, můžete mi odpovědět ?“, zeptal se David a nervózně se zavrtěl na nepříliš pohodlné židli. „Kolik vám dali času ?“, zajímalo mně. „Prosím ?“, zeptal se otráveně David. Zřejmě sem nespolupracoval podle jeho představ. „Jak dlouhou dobu tu se mnou smíte strávit.“, zopakoval jsem dotaz. „Třikrát dvě hodiny.“, povzdechl reportér a evidentně z mých otázek nebyl nadšený. „Mám řádně ukončené středoškolské vzdělání. Moje dětství bylo šťastné. Po vojně jsem nastoupil jako správce počítačových sítí u jedné velké firmy.“, pokusil jsem se odpovědět na jeho otázky. „Nějaké problémy v rodině ?“, ožil David. „Ne, otec i matka se o mně starali velice dobře.“, zavrtěl jsem hlavou. „Kdy jste poprvé pocítil chuť zabíjet ?“, pokračoval v kladení otázek redaktor. „Můžete mi tykat.“, řekl jsem a pobaveně sledoval, jak David znovu trochu sklesl. „Dobrá, budu ti tykat. Můžeš mi odpovědět na otázku ?“, souhlasil David. „21.8.1999 ve 13:54.“, řekl jsem. „Děláš si srandu ?“, zeptal se David. „Jo.“, odvětil jsem. „Snažím se lidem napsat o tobě, o tvých pocitech.“, rozhodil rukama David. „Je to složitější. Moje cesta k těm všem vraždám, ke všem obětím byla delší než se může zdát. Začalo to ve chvíli, kdy jsem poprvé vstoupil na Internet. Začal jsem chodit na chaty, povídal si hodiny s neznámýma lidma. To mi ale nestačilo a tak jsem každý týden chodil na srazy těchto lidí. Poznával jsem stále nové a nové tváře. Obvykle se pilo, kouřilo. Já nikdy takový nebyl a pak sem si jednoho dne uvědomil, že já takový ani nebudu. Najednou jsem celkem jasně viděl, že všichni ti ostatní jsou zhýralí. A cítil jsem, že někdo by s tím měl něco udělat.“, zareagoval jsem. „A dál ?“, hltal moje slova David. „Nepospíchej. Podívej se na mně.“, usmál jsem se. Jeho oči bloudili po mojí tváři. Pak se zaryli do mých očí. A já viděl jeho svět, poznával jsem obrysy z jeho vzpomínek. Tušil jsem jeho pocity. Přerušil nás strážný. „Váš čas uplynul.“, prohodil směrem k Davidovi. „Cože ? To není možné.“, řekl David nevěřícně a pak se podíval na hodinky. „Dal jsem vám ještě o pět minut víc.“, řekl nesmlouvavě strážný. David se stále zaraženě díval na svoje hodinky, pokrčil rameny a vypnul diktafon. „Budu se těšit nashledanou zítra.“, řekl jsem. David vešel do svého bytu jako omámený. Věřil tomu, že s ním mluvil sotva půlhodiny. Byl si vlastně zcela jistý, že s ním nemluvil víc jak půl hodiny, ale co vlastně dělal po zbytek času si nepamatuje. Vyndal z kapsy diktafon. Položil jej na stůl vedle monitoru a zapnul. „Říkali vám čeho byste se měl vyvarovat ?“, ozvalo se z diktafonu. Posunul jsem se v záznamu na dvacátou minutu a znovu stiskl tlačítko PLAY. „A dál ?“, poznal svůj hlas David. „Nepospíchej. Podívej se na mně.“, slyšel na pásku Martina. Najednou si uvědomil, že k němu už necítí odstup, jaký člověk obvykle od takových zločinců cítí. Nebojí se ho i když zabil tolik lidí. Jen pomalu ubíhající čas na displaji diktafonu mu prozrazoval, že záznam ještě neskončil. Přesunul se na úplný konec záznamu. Po chvíli se diktafon zase ozval. „Váš čas uplynul.“, uslyšel David strážce. „Cože ? To není možné.“, slyšel sám sebe. Nic nechápal. Prospal tam v cele víc jak 80 minut. Položil diktafon ke svému notebooku a přenesl si celý záznam do počítače. Osprchoval se a šel spát. Ale měl podivné sny. Viděl sám sebe u lesa. Kouřil cigaretu a naslouchal tichému šumění lesa. Stál tam u svého auta a pomalu polykal kouř. Když dokouřil, přešel ke kufru auta. Otevřel jej a jeho pohled padl na několik igelitových tašek. Namátkou jednu vydělal. Zašel do hlubšího a hůř přístupnějšího houští. Tam její obsah vysypal. Když na zem z tašky dopadla malá lidská ruka, zděšeně se probudil. Přišel stejně jako včerejšího dne přesně. Zdál se mi ale víc pobledlý a něčím vystrašený. Jeho roztěkaný pohled skákal z místa na místo. „Jak jste se vyspal ?“, zeptal jsem se. „Po pravdě řečeno nic moc.“, řekl. „Včera nám ten čas uběhl rychle, že ?“, prohodil jsem. Podíval se na mně užaslýma očima. „Myslel jsem, že jsem jen spal. Já nevím co se dělo, ale nepamatuji si většinu doby po kterou sem tu s vámi seděl.“, odpověděl mi. „Tak to bych taky bral. Po chvíli vás to tady totiž začne nudit.“, usmál jsem se. „Pověz mi něco o svých obětích.“, požádal mně David. „Běžné informace ti možná dá policie, ale pokud máš zájem, povím ti, co jsem o nich věděl já. Vybíral jsem si podle toho, jak mluvili, podle jejich vyjadřování. Když jsem s někým navázal kontakt, tak jsme si hodiny a hodiny povídali.“, odpověděl jsem. „Jak ?“, zazněla jednoslovná otázka Davida. „Přes chat. Povídání přes internet ti dává obrovské možnosti. Můžeš být sám sebou, ale taky se můžeš stát ženou, nebo dítětem. Můžeš si domluvit jako žena rande s mužem, jako osamělý stařec s nějakou důchodkyní nebo jako kamarád pozvat do kina dítě. Máš velkou výhodu. Internet ti dává anonymitu. Je to tak trochu tajemné a vzrušující.“, mluvil jsem a z mých úst stále nevymizel malý úsměv. „Cos dělal s těly ?“, zeptal se přidušeně David. „Jak kdy. V tomhle ohledu může být člověk neuvěřitelně vynalézavý. Měl jsem tolik obětí… Někdy jsem hodil mrtvolu dostatečně zatíženou do rybníka, někdy jsem sám mrtvolu zakopal. Často jsem ji ale nejdřív rozsekal sekerou. S kousky se pracuje daleko lépe než s celým tělem. Když už jsem nevěděl co s tělem, tak jsem ho prostě sešrotoval. Moje tetička žije na venkově. Nevěřil bys jak se potom mohla prasata utlouct.“, zazubil jsem se. „A co zanést mrtvolu do lesa ?“, zeptal se David. Zkoumavě sem si ho prohlédl. „Jen jednou. Jen jednou jsem to tak udělal. Ale o ní policie ani neví. Byla to jedenáctiletá holčička. Měla krásné blonďaté vlásky, které tak nádherně voněli po jahodách. Jmenovala se Nikola a myslela si o mně, že jsem dvanáctiletá holčička co bydlí v Brně. Chtěla se sejít, abych jí ukázala na videu nějaký nepřístupný film. Škrtil jsem ji jemně. Vždy když jsem cítil, že už nemůže dýchat, jsem svůj stisk povolil. Chtěl jsem si užít toho pocitu. Když někoho zabiješ, cítíš se jak Bůh. Stejně tak ale, když někomu daruješ život. Dusil jsem ji asi 40 minut. Pak její tělo začalo pomalu chladnout. Vysvlékl jsem ji a v garáži ji rozsekal na spoustu malých kousků. Byla to otrocká práce. Namáhavá. Neskutečně drsná a špinavá. V místech kde jsem sekal pomalu odkapávala tmavá a lepkavá krev. Nejhorší ale byly kosti. Ještěže jsem býval nadšený kutil a měl jsem doma rozřezávačku. Ručně bych to asi neudělal. Všechny kousky jsem naskládal do igelitových tašek a rozvezl do různých lesů. Hlavu jsem polil benzínem, spálil a odhodil na smetišti. Zbavoval jsem se mrtvoly takto jen jednou…“ „Bože…“, zašeptal David. „Copak ?“ „Bylo to ještě dítě.“, odpověděl mi David. „Ano. Byla milá. Ale dnešní svět by ji zkazil. Za jídlo by musela platit, za šaty, za všechno co by chtěla. Lidé jsou šelmy, ale snaží se dodržovat nějakou přihlouplou morálku. Lidé se svázali sami. Někdy dostanou chuť někoho zabít, ale neudělají to. Nechápu to. Snaží se být lepšími než jsou. Jsem zvíře. Vím to a na nic si nehraju. Nejsem pokrytecký jako lidé.“, vysvětloval jsem důvody, které mě vedly k zabití té holčičky. Já to ale rozhodně nechápal jako něco špatného. Vlastně jsem ji zachránil. „Jaké si měl auto ?“, zeptal se mně náhle novinář. „Měl si sen ?“, usmál sem se. „Cože ?“, zalapal po dechu on. „Zdálo se ti jak stojíš u auta v lese ? Byla to modrá škodovka ? Byla viď ? Přesně taková s jakou jsem jezdil já.“, chechtal jsem se. „Jak to víš ?“, zařval David a pak ztichl. Strnule se díval na svoji tvář. Na diktafon, který ležel u něj na druhé straně stolu. Jeho pohled sklouzl na svoje ruce, které měl svázané řetězy. Jeho vyděšené oči se nakonec zabořily do mých. „Asi bych ti měl poděkovat.“, řekl jsem. „Co to je ?“, vyhrkl ze sebe a jeho zděšený výraz ve tváři mně notně pobavil. „Nevím, sám tomu moc nerozumím. Každopádně jsem teď ty a ty si já.“, zasmál jsem se. David v mém těle se pokusil zvednout, ale řetězy mu bránili v jakémkoliv pohybu. „Zabiju tě ty hajzle. Zabiju tě, slyšíš. Zabiju.“, řval David. Služba okamžitě zasáhla a odvlekli jej pryč. Na rameno mi položil ruku ředitel věznice. Ten bastard, který se mi pokoušel zakázat jakoukoliv komunikaci s okolím. „Myslím že bude lepší, když nás už zítra nepřijdete navštívit.“, řekl vážným tónem. „Zajisté, plně chápu.“, přikývnul jsem. „Čím jste ho vlastně tak rozrušil ? Za celou dobu co tu byl, se nikdy nechoval agresivně. Až mi ten jeho klid naháněl strach.“, zeptal se ředitel. „Já netuším, mluvil o svých vraždách a pak najednou tohle. Je mi to velice líto a omlouvám se.“, omluvil jsem se za Davidovo chování. „Víte já už na začátku Radkovi, tedy vašemu šéfovi, říkal, že tohle nebude asi ten nejlepší nápad. Ale on ten rozhovor chtěl moc uskutečnit.“, pokrčil rameny ředitel. „Nevadí, myslím že mám dostatek materiálu na napsání toho článku.“, usmál jsem se na ředitele a rozloučil se. Procházel jsem po chodbě věznice a cítil jsem se neuvěřitelně volný. Na tváři jsem vykouzlil úsměšný pošklebek jaký jsem nosil vždy. Na odchodu z věznice jsem zamával na ostrahu a vyšel ven. Teď mi začal nový život. Poté, co vešel ve známost můj případ, chodila spousta lidí na chaty jen kvůli tomu vzrušení, že by mohli náhodou narazit na někoho jako já. Byla to výzva. Rozhodně jsem neměl v úmyslu přestat se záchranou lidstva. Vždycky jsem zabíjel a vždycky budu. Dokud mi budou síly stačit. Podíval jsem se do peněženky, našel si na občanském průkazu svoji adresu a vyrazil tím směrem. Polykal jsem čerstvý vzduch, jaký se do mojí cely nikdy nedostal. A pak jsem pocítil chuť na cigaretu. Opět. Nikdy jsem nedokázal odolat tomuto nešvaru…

---