Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Máčí vlasy ve smole
datum / id18.03.2006 / 200914Vytisknout |
autor_Psyché_
kategorieMiniatury, hříčkyDalší dílo autora
zobrazeno347x
počet tipů0
v oblíbených0x
Máčí vlasy ve smole

 

 

I.

Voda - list - smáčené prsty

oheň - plod - jizva na dlani

země - kořen – hlína na rtech

vzduch - květ – kroky zpět

 

 

 

 

 

Zase se vrátila mezi lidi. Seděla, poslouchala a modrými stébly se hladila po vlasech. Oči topila v dřevě stolu, ale jen trochu si u toho zpívala. Nikdo neviděl kolem projít žirafu, nikdo si nepálil prsty zapalovačem, aby zjistil, jestli je to pravda a nad všemi za ruku visela hystericky se smějící děvka, vyřvávala Hajzlové, vás taky dostanou, vás taky... Vyndavala trny z klína, zatímco svět běžel dál a vzduchem vonělo noční chvění.

 

 

 

Bych se chtěla vzbudit ráno na nějaký louce u dálnice a vyčesat si pavučinama vlasy, pak dojít k malýmu kostelu, rozebrat ho cihlu po cihle, hodit si kříž z oltáře na záda, i s tim Ježíšem a jít si k večeři natrhat kukuřici. Ježíše bych prodala za pár.

Hm, to je nějaký divný ne.

Hm, to kurva jo.

Z bílého nebe slezla jedna hvězda, vždycky chodila s roztaženýma nohama, a přilepila se jí na záda. Vybrala ze stolu všechny vajgly a zbytečky tabáku si nasypala do dýmky, jak to dřív v největší nouzi dělával kdosi ze San Francisca. Všichni pořád ještě povídali. Hvězda se zatim pochcala a poté si potáhla od ní z dýmky.

Hele, nejseš nějaká nasraná?

Nejsem, ksakru.

To, co viděla svýma očima bez řas roztrhla na půl jako fotku a všichni zmizeli. Pohodila je na zem a típla o ně cigáro.

Taky tě dostali, co… řekla hvězda chraplavym hlasem a nacpala si do úst modrá stébla.

 

 

 

 

 

 

 

 

II.

sever – sblížení - leží na boku a pokuřuje dýmku

jih – jednolitost – ve slunci má nádech mědi

západ – zranitelnost – schovává se v koutech

východ – volnost – otvírá naprázdno ústa

Klečela před lampou a zakrývala si oči. Vstaň, promluvila lampa. Nemáš právo nechat si pálit oči mým světlem. Tak chodila po městě a potkávala lidi. Na hlavy jim kreslila slaměné klobouky a do očí trochu pokory. Děti, vtěsnané do okenních tabulek, klidně spaly s rukama pod hlavou a z úst jim tekly sliny. Tohle bylo její město. Na kostelní věži zpíval čáp hlavou dolu a velbloudi nosili kvádry ztvrdlého písku za město. Stavěli si hráze proti člověku.

Jednou mi do dlaně vletěl malej pták a prosil prsty, aby se sevřely. Prosil je dlouho.

A co si udělala… zeptala se hvězda.

Nechala sem ho vytéct na zem.

Najedla se kamení a lehla si ke kolejím. Hlídat vlaky. Slyšela hlasy pološerých lidí. Nacpala jim všem do úst pomeranč a začala bdít. Hvězda si zapálila cigaretu a celou noc se dívala na oblohu.

Ráno zapomněla, kam odložila svou slunečnici špinavou od popela. Prohledala celé město a dívala se i pod. Našla ji. Rozežranou od psů. Vztekem zmuchlala svůj pohled očí bez řas do kuličky a zahodila jej.

Pojď už domu… ozvala se ochraptělá hvězda. Spálíš mě na slunci.

Chcípni, mrcho.

 

 

 

 

 

 

 

 

 III.

Chodila po stěnách chodby a z pod trička jí vypadávaly střepy. Otvírala všechna okna, aby dovnitř pustila divoké koně. Jenže jí nerozdupali. Houpala se na větvi starého ořešáku, který se trápil samotou a lidskym smíchem. Už nevěděla kam.

Stála před domem, ze kterého opadávala střecha. Jedna taška spadla do modrého kočárku, pláč utichl.Hvězda se začala smát a slintala jí za krk. Děvka z minula se s nevinným výrazem přikradla ke kočárku a schovala se s ním za křoví.

Seru na to, hlesla. Vyšplhala se na požární žebřík hasičského auta. Požárník držel v náručí těhotnou ženu, hořel jí klín.

Začínáš nenávidět, viď. Kuckala se smíchem hvězda a s chrčením vyplivla hlen.

Slez z těch zad.

Seš sobec. Kdybys měla ráda lidi, skočila bys z vokna a… možná by ses podruhý narodila na modřínový větvi, hehe.

Takhle ne. Půjdu po kolejích do tý doby než mě srazí vlak a jestli nesrazí, půjdu tak dlouho až dojdu někam, kde to znam jen z dětství a necham všechny ty zavšivený hajzly za sebou. Najdu si strop a budu v něm plavat tak dlouho, dokud mě nestáhne pod sebe.

V hlíně se topilo děcko, polykalo okřídlené slzy a prosilo.

Umři, řekla s pláčem a ponořila mu hlavu.

 

 

 

 

IV.

Plavala na ztrouchnivělém voru. Město bylo zatopeno. Hvězda do sebe lila flašku rumu a zpívala námořnické písně. Opodál se topili přežraní supi, dávili obsahy svých žaludků do ledové vody. A přesto, jeden ještě z posledních sil vyžíral vnitřek děvky s modrými rty. Zůstala na nich poslední slova..‘Mraky zůstaly na obloze..‘

Mlha to vzdala a šla spát. Velbloudi za městem plakali. Voda jim rozmělnila písek. Taky je dostali, hajzlové.. řekla by. Umírali si v náručí a šeptali vyprahlé modlitby.

Chtěla si to.. ale proč se nám, kurva, musely rozmočit ty cigára.

Sklapni a pij.

K večeru našly kousek nezatopeného místa. Pobíhali tu čápi hlavou dolu, kteří ztratili své věže, modré kočky meditovaly a hlěděly na vodu. Opilá hvězda na ně začala křičet a zuřivě je topila ve vodě. Táhněte, táhněte odsud.. ječela. Strach a alkohol jí třásl.

Klečela tam a svírala v náručí jednoho rozmáčeného velblouda… Děvka měla pravdu, mraky na obloze tenkrát zůstaly..

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor