Návrat diktátora aneb z deníku šílené učitelky

Ale neúprosný ukazatel času, můj odedávný nepřítel budík, mi jízlivě znovu zavelel. Pochopila jsem, že tato bitva je předem prohraná.
Poslušně jsem vstala, mátožně vykročila kupředu a hned před zrcadlem v koupelně se patřičně vyděsila.

Civěl tam na mě něčí ksicht! Fuj, to jsem se lekla! Po chvilce nedůvěřivého pozorování jsem si začínala zvykat. Ale, mezi námi, nelíbil se mi ani trochu. Někdo mi v noci transplantoval něčí mozek. Nepoznala jsem se.
Nicméně, poskytla jsem tomu tělu nezbytnou hygienu a jala se ho odít. Vyřešilo to za mě nezbytné spodní prádlo (ani v povídce o učitelce by nemělo přeci chybět kousek toho erotična…mrk),černé kalhoty a dlouhá, modrá, měkoučce pohodlná halena. Ještě vlasy a na ruku můj nejoblíbenější prstýnek pro štěstí. Od mojí milované maminečky.
Krátký kabát, boty, pod paži desky s nějakými nutnostmi, do kufříku s CD-romky ještě jednu novou mile přiblblou slátaninku s anglickými lekcemi pro děti a do kabelky jablíčko na sváču.
A jde se!
“Jůůůůů a jééééé …,” to byly děti.

Už na schodech se radovaly, že mě vidí.

“Paní učitelkóóó, konečněěěě!!”
Nechápala jsem zdroj jejich radosti. Dosud měly suplující, rozechvělou důchodkyni, kterou manipulovaly , jak jim bylo libo. Teď se na scénu po pěti dlouhých týdnech vrací diktátor a represor. Prostě nechápu!
“Nechoďte do třídy! Prosím! Máme pro vás překvapení!”naléhavě žadonily.

Tu tam jsem některé z nich pohladila a se slůvky výlučně vlídnými odešla tedy dozorovat, jelikož čtvrtek a pátek jsou dny mého poťouchlého postávání na chodbách a nabádání dětí všech tříd ke kázni a pořádku. Činnost vpravdě bohulibá, ale mnou přímo nenáviděná. Připadám si v ty dny povětšinou jako dozorce v base.
Kolegyňky se mile usmívaly a vítaly mě v pracovním procesu. Vskutku milé..
Ředitelka se tvářila nepříjemně jako vždycky, takže nic nového, vše při starém. Byla jsem jaksi uspokojena. Nic se tu nezměnilo. Naštěstí!

Doma mi to totiž už připadalo jako věčnost a notně jsem nabyla dojmu, že to tu prostě už za ta “léta” strávená v domácím ošetřování upoutaná na lůžko, nemohu nikdy poznat a zapomněla jsem určitě i učit.
Osmá hodina se kvapem blížila. Poléval mě pot.

Osm. Ždímám oděv a vcházím do jámy lvové!!!
Ozval se děsivý rachot! Každý jednotlivec třímal v ruce jeden z nástrojů Orfovy hudební skříňky a bušil do něj či na něj vší silou. Triangly, ozvučná dřívka, bubínky, činely,… vše cinkalo, klapalo, třískalo, ťukalo, … a mocný dojem dotvářelo též mohutné dupání nohou.
V první chvíli jsem chtěla vzít nohy na ramena a prchnout, ale včas jsem pochopila nezměrnou vlnu jejich radosti a rozpačitě se počala usmívat, nabývajíc dojmu, že ty bytůstky mají snad opravdickou radost, že mě vidí.
Tabule byla pečlivě smazaná (nenávidím špinavou tabuli, a ony to vědí, mršky), ovšem bujaře vyvedená ve všech barvách a písmech s oslavnými nápisy náležící mé osobě.
Na stole dva dárky. Voňavý džbánek se svíčkou a dvouuchý hrníček s nápisem ”Aby se nám paní učitelka už uzdravila!”
Nemohla jsem promluvit! Měla jsem v očích slzy?
Dlouho jsme si povídali. Děti mi ukazovaly své pokroky v učení a výkresy a poznámky. Stěžovaly si, že s nimi paní ”důchodkyně” nedělala hodiny tvůrčího psaní a že už mají mnoho dalších nápadů a že jim nikdo nehrál na kytaru a nečetl pohádky a ”Erbenovy horory” (pro nezasvěcené: milují Kytici, byť v osnovách až pro druhý stupeň), a že nesměly zapínat počítače, jelikož jim mimo mě nikdo ve škole nerozumí a všichni žijou v domnění, že to po zapnutí jednoduše bouchne.
Seděli jsme na koberci, vyprávěli si a listovali sešity a knížkami a řehtali jsme se úplně všemu.
Najednou tak nějak děti utichly a já povídala úplně sama až jsem si uvědomila, že mě již dávno nikdo nepřekřikuje a že všichni hledí těmi obrovskými nevinnými kukadly přímo na mě.
V očích měli otázku. Ale jakou?

Nechápala jsem a udiveně jsem se usmívala.

Až najednou Terezka! Vydechla nahlas tu neuvěřitelnou větu!
”Paní učitelko, vy jste tak jiná!”
”Jak jiná???”, zděsila jsem se a počala nejistě kontrolovat vlasy a oděv.

A pak mi to došlo! Přečetla jsem si to v jejich tvářích! Vykukovalo to na mne z jejich srdíček!

Zírala jsem na ty moje prostinké a bezelstné bublinky a nebýt přeci jen “dospělák”, přiznám:

”Ano, děti, jsem jiná - zatraceně šťastná."