Planeta. Název? Neznámý

 Zdálo se všechno stejné. No, všechno.. Planeta. Název? Neznámý.

Míjející se lidé na chodníku. Projdou kolem sebe. Nepovšimnou si. Nemyslím, že si ten zavalitý, podmračený pán všiml plaché dívky v zelené šatovce, jdoucí kolem něho. Zrzavý chlapec s pihami na tváři se za ní zálibně ohlíží. Dívka má doopravdy pěkné rysy. Zvláštní. Proč se ten zrzek ohlédl? Jakto, že si jí zakaboněný pán ani nevšiml? Proč jeden ano, druhý ne? Proč mám rád sladké a ty ne? Jdu dál.

Běžím. Dobíhám. Chci ten autobus stihnout. Já nikdy nedobíhám. Dnes ano. Spěchám. (Proč musím spěchat? Je nutné se honit? Nepočká to? Zkusím to zastavit. Zpomalit. Ne. To nejde. Planeta. Název? Neznámý.) Nemám rád tyhle hloupé sedačky naproti sobě. Narážíme do sebe koleny. Já a paní sedící naproti mně. Kohosi babička. Nejspíš. Moje ne. Zvedám oči. Naše pohledy se střetávají. Má bodré oči. Hluboké, bodře vyhlížející oči. Plné moudrosti. Musela toho hodně prožít. Hluboké modré, bodré oči. Rád se dívám lidem do očí. Hodně vypoví. Proč se tak málo dívám lidem do očí? Vystupuji z autobusu.

Pusťte tu slečnu sednout. Sotva stojí. Chuděra. Krásné bříško. Krásné velké kulaté bříško, zdvihající se pod žlutou halenou nahoru a dolu, do rytmu pravidelného dechu. Tak takhle to začíná. Takhle. Krásným kulatým bříškem. Metro je zase úplně narvané. Pro změnu. Nekoukejte na ní a pusťte ji sednout. Tak pusťte ji sednout! Těhulka. Odcházím. Metro je na konečné.

Pozoruji tvář staříka. Pane, proč tady asi tak sedíte? Nastavujete tvář slunečním paprskům? Hlídáte vnoučka hrajícího si na vedlejším hřišti? Tady jste měl schůzku se svou milou? Dumám. Snažím se přijít na důvod, proč starý pán sedí na zelené lavičce. V parku. Okolo šustí spadané listí. Pán sedí a usmívá se. Samotný pán. Nikdo jiný. Svítí slunce a je den. ..nebo snad není den? Jdu dál.

Hm. Ještě jednou se ptám. Už jen sám sebe. Dědo, proč se tak usmíváte? Svítí slunce. Dědo, běžte spát! Zde se při slunci spí. Za světla sní. (Zdálo se všechno stejné. No, všechno.. Planeta. Název? Neznámý.)

Není všechno stejné. Nic není stejné. Lidé zde žijí ve tmě. Lidé zde spí za světla. Je to zvláštní. Budu se ptát. I když jen v duchu. Povídat si pro sebe. Povídat si se sebou. Sám se sebou. Přemítat si o stejných lidech, ve stejném oblečení, se stejnými úsměvy, žijících jinak. Na jiné planetě. Na planetě, kde se ve dne spí.

Těhotná slečno v žluté haleně, kam jste jela? A vy? Paní s bodrýma očima? Zajímá mě to. To. I to, proč se zrzavý kluk otočil za líbivou slečnou. A proč se podmračenec neotočil? Myslím, že se to nedovím. Vím, že se to nedovím. Můžu se jen ptát. Ptát sám sebe. Kde to jsem? Nikdo mi neodpovídá. Proč všichni vycházejí ven za tmy? Za světla snít, v nocí bdít? Lidé jsou stejní. Čas je jiný. Chci zpátky domů. Domů.

Planeta. Název? Neznámý.