Výlet

Mám v žilách tuž a i kdybych si drhla ruce sebevíc, stále budou černé,

V hlavě ocel, chladnou a klidnou - nic jí nepohne;

Letargie světa se odráží v mé prázdné mysli, která už vlastně není má,

Stojím uprostřed víru světa a vše se točí kolem mne, ale přece se mě to nedotýká.

Temnota se otáčí v pravidelném intervalu kolem hvězdného jasu,

Je to jako mrknutí oka, světlo, tma, světlo, tma, věčnost;

Na chvíli zavřu oči a nechám se unášet do prázdna až s ním splynu,

A stanu se nicotnou, nečinnou součástí  prostoru a času.