Z vody socha

                                                                                                                                           

                                                          

noční sníh na dvorku
coby zmrzlou myš
obcházela kočka
v obratnosti noční hry
dělila  na slabší    a     silné
     se světlem                na útěku
nečekala
na ranní dítě
                    hračku v kaluži
šeptající v potlesku           tak padá déšť
                   že louže nemají dno
a přes clonu kapek tepajících panenku
vidí jen polozmrzlý rybník v odrazech
samá voda

až v prosvětleném rámu
nově sluncem oprášeném klišé
spatřila jsem ruce, spíš cizí než moje
probouzely se nepůvabně
ale beze slov
s tajemstvím pýchy vrácené růžím z ledu
se už nebojí
v zápěstí vykvetla první třešeň
jenom           ze  mě        stále spí
po čemsi                           omamném
touha
                                                      že

v noci zas napadne sníh