Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

OSCAR WILDE: SALOMÉ - TRAGÉDIE O JEDNOM AKTU
datum / id23.04.2006 / 205084Vytisknout |
autorHoravin
kategoriePřekladyDalší dílo autora
zobrazeno6619x
počet tipů2
v oblíbených0x
OSCAR WILDE: SALOMÉ - TRAGÉDIE O JEDNOM AKTU
Oscar Wilde
SALOMÉ

Tragédie o jednom aktu.

Z francouzsky napsaného originálu do anglické verze přeložil Lord Alfred Douglas

Český překlad - Ivan Vohrna, Praha 2003, s díky za podnět Jiřímu Schubertovi, pro kabaret Schubert


PŘEDMLUVA

Salome nebyla první z autorových devíti her. Již roku 1880 napsal Vera; or the Nihilist, tragédii o socialistce, která se zamiluje do mladého muže, jenž se ukáže být synem ruského cara. Odmítne jej na příkaz nadřízených zastřelit a místo toho si sama vezme život. Mladík následuje sliby svého otce o sociální reformě a naplňuje je tak, že oběť je ospravedlněna. Hra je zanedbatelná jako drama, ale její politický obsah předznamenává Wildeovu esej The Soul of Man Under Socialism / Duše socialistického člověka (1890) a sociální témata některých dalších jeho komedií.

Jeho druhá hra, The Duchess of Padua / Vévodkyně z Padovy (1883), tragédie v duchu alžbětinské tradicie a v duchu tradice jakobínské pomsty užívá blankvers pro závažnější postavy, komickou prózu pro postavy okrajové, a vše pak interpretuje jako pastiche renesančního dramatu, třebaže to s nimi myslí zcela vážně.

Avšak Wilde byl již uznávaný jako etablovaná literární osobnost, zvláště jako vtipný vypravěč a to jak u jídelního stolu, tak i v rámci umělecké platformy. Jeho americká cesta, zahrnující z velké části rok 1882, znamenala veliký umělecký úspěch, který překvapil dokonce i samotné zprostředkovatele. S nápadem o uměleckém turné přišel první Richard D'Oyly Carte, který kalkuloval, že by Wilde, všeobecně již uznávaný za symbol "Umění pro Umění" mohl připravit úrodnou půdu publicitě pro hru v jeho vlastní produkci, Gilbertovu a Sullivanovu hru Patience / Trpělivost, jež si dělá legraci z estétských směrů. Wilde, docela svolný k marketingovému zneužívání své osoby, pokračoval v roli světáka, v Anglii již Georgem (Kavalírem) Brummelem a Benjaminem Disraeli vžité, zavázán nošením sametového saka, jezdeckých krátkých kalhot a hedvábných punčoch (tento oděv byl vzorem pro americký konzum) a přednáškami jak na téma "Umění a domácí dekorace," tak stejně dobře i na témata "Reforma odívání" a "Revoluční irští básníci roku 1848."

Svoji významnou tvorbu zahájil koncem 80. let a od roku 1888 až do roku 1895 vytvořil většinu z děl, pro která je nejčastěji zmiňován: příběhy, kritické eseje, román Salomé, a čtyři populární vtipné hry - Lady Windermere's Fan / Vějíř lady Windermereové, A woman of No Importance / Bezvýznamná žena, An Ideal Husband / Ideální manžel, a The Importance of Being Earnest / Jak je důležité míti Filipa (překlad posledního titulu je převzat z populární české dramatizace). Po jeho zatčení, usvědčení, a uvězení v roce 1895 psal hlavně dopisy, včetně jednoho enormně dlouhého, De profundis / Z hlubin z roku 1897, a po propuštění z vězení, jediné jeho básně, jež se zdá mít všeobecnou vážnost, The Ballad of Reading Gaol .

Jsou to hlavně komedie, ke kterým se dnes hlásíme. Wilde samotný se hlásil k tomuto tvaru pod vlivem mladého herce a manažera George Alexandra, jenž inspiroval vtipného společníka a podnítil Wildea, k napsání moderní komedie. Zmínky snad zasluhuje, že ačkoliv zde není podstatný pohled příležitostně zmiňovaného "příliš básnického jazyka,” Salome je míněna jako parodie, několik pasáží v Salome bylo s parodickou expresí pojato. Jednoduchý krátký příklad: ”Tetrarcha nerad o mrtvoly pečuje, chrání jen těla těch, které si zabil sám.”


OSOBY A OBSAZENÍ

HERODES ANTIPAS (Tetrarcha Judský)
JOCHANAAN (Prorok)
MLADÝ SYŘAN (Strážní kapitán )
TIGELLINUS (Mladý Říman)
KAPPADOCSKÝ
NÚBIEC
PRVNÍ VOJÁK
DRUHÝ VOJÁK
HERODIADIN SLUHA
OTROK
NAAMÁN (Popravčí)
HERODIADA (Tetrarchova žena)
SALOME (Dcera Herodiady)
OTROCI SALOME, ŽIDÉ, NAZARENŠTÍ, DVŮR, A J.


SCÉNA: Velká terasa v HERODOVĚ paláci rozkládající se nad hodovní síní. Vojáci se naklánějí z balkónu. Po pravé straně jsou rozložité schody, vlevo vzadu starověká cisterna obklopená stěnou s imitací zelenavého bronzu. Měsíční svit.


MLADÝ SYŘAN: Jak nádherně se princezna Salomé touto nocí skví!

HERODIADIN SLUHA: Pohleď na Měsíc!
Jak podivně vyhlíží!
Jako žena vstávající z hrobu.
Jako mrtvá žena.
Jakoby mrtvé hledala.

MLADÝ SYŘAN: Podivný výraz má.
Jako malá princezna,
která žlutý závoj nosí
a jejíž chodidla jsou ze stříbra.
Jako princezna, jejíž drobné nohy
jsou jako malí bílí holoubci.
Jakoby tančila.

HERODIADIN SLUHA: Je jako mrtvá žena.
Pohybuje se velmi zvolna.

(Hluk v hodovní síni.)

PRVNÍ VOJÁK: Jakáž to vřava!
Kdo jsou vyjící bestie tyto?

DRUHÝ VOJÁK: Židé. Takoví jsou vždycky.
O náboženství svém právě disputují.

PRVNÍ VOJÁK: Proč disputují o náboženství svém?

DRUHÝ VOJÁK: To nemohu říci.

Činí tak vždycky. Farizeové kupříkladu říkají,
že andělé jsou, kdežto Saduceové prohlašují,
že andělé neexistují.

PRVNÍ VOJÁK: Myslím,
že disputovat o věcech těchto směšné jest.

MLADÝ SYŘAN: Jak nádherně se
princezna Salomé touto nocí skví!

HERODIADIN SLUHA: Vždycky jen na ni se díváš
a zdaližpak co vidíš?
Díváš se na ni příliš.
Nebezpečno jest způsobem tímto
lidem na obličejích pohledem dlouze spočívat.
Něco strašného se může silou zlé moci stát.

MLADÝ SYŘAN: Jak nádherně se touto noci skví.

PRVNÍ VOJÁK: Tvář tetrarchova jest zasmušile opadlá.

DRUHÝ VOJÁK: Baže. Opadle zasmušilá jest.

PRVNÍ VOJÁK: Na něco vládce zrak svůj upírá.

DRUHÝ VOJÁK: O někoho vládce svůj zrak opírá.

PRVNÍ VOJÁK: A kteráž jest osoba,
na jejíž skráních vládcův pohled ulpívá?

DRUHÝ VOJÁK: To nemohu říci.

MLADÝ SYŘAN: Ó, jak princezna bledá jest!
Dříve nikdy nespatřil jsem ji tak bledou ani...
jako stín bílé růže v zrcadle ze stříbra lesní víly.

HERODIADIN SLUHA: Nesmíš dívati se na ni.
Díváš se na ni příliš.

PRVNÍ VOJÁK: Herodiada vínem vládcovu naplnila číš.

KAPPADOCSKÝ: Zda-liž královna Herodiada jest,
která černou mitru perlami nosí obšitou,
a jejíž vlasy pokryty jsou
modrým prachem hvězd?

PRVNÍ VOJÁK: Baže, ona jest.
Herodiada, žena tetrarchova.

DRUHÝ VOJÁK: Víno tetrarcha miluje.
Má vína sorty tři od nejlepšího vinaře
(hedonisticky si pomlaskne).
Jedno vyšlechtěno jest
v lesíku ze Samothrace
a je nachové jak plášť Císaře.

KAPPADOCSKÝ: Císaře já nespatřil jsem nikdy.

DRUHÝ VOJÁK: Další z nich pochází
z ostrova Kypr zvaného a je žluté jako zlato.

KAPPADOCSKÝ: Zlato já miluji velice.

DRUHÝ VOJÁK: Tím třetím je víno Sicílie.
Rudé jako krev.

NÚBIJEC: Bohové mojí země
krev milují velice, jak divoké šelmy.
Dvakrát do roka chlapce a dívky jim obětujeme.
Jinochů padesát a na sto panen.
Však obávám se že nebude jim to stačit nikdy, ámen.
I protož krutí jsou velice velmi.

KAPPADOCSKÝ: To v zemi mojí
bohové jsou zakázáni.
Římané je rozehnali.
Říká se, že v horách skryti jsou,
avšak já již nevím tomu věřit zda-li.
Tři dny jsem já v horách trávil,
abych některého z nich pozdravil.
Nenalezl jsem však ni jediného.
Venkoncem jmény jejich svolával je,
ale oni jsou jest nepřišli.
(Povzdechne:) Asi jsou jest zemřeli.

PRVNÍ VOJÁK: Židé ve svazku žijí s Bohem,
jehož nikdo vidět nemůže.

KAPPADOCSKÝ: Věru nerozumím tomu.

PRVNÍ VOJÁK: Vpravdě věří jen ve věci takové, které nikdo spatřit nemůže.

KAPPADOCSKÝ: To zdá se mi být směšné zcela.

HLAS JOCHANAANŮV: Za mnou přichází ten,
kdo mocnější, než já jsem. Nejsem hoden řemínků
střevíců jeho rozvázati. Až přijde On, příbytky osamělých
se rozjasní štěstím z jeho světla. Jako růže rozkvetou.
Oči slepých uzří den a uši hluchých se otevřou.
Nemluvňátko svou drobnou ručkou podrobí si dračí slůj
a hravě zkrotlých lvů bude laskat hřívy.

DRUHÝ VOJÁK: Učiň ho tichým, tak ho zřež!
Neustále jen nesmysly své směšné žvaní.

PRVNÍ VOJÁK: To ne!
On člověk jest svatý a velmi ušlechtilý též.
Každý den, když jídlo nesu jemu,
vrací mi poděkování.

KAPPADOCSKÝ: Kdože on jest?

PRVNÍ VOJÁK: Prorok.

KAPPADOCSKÝ: Jaké jeho jméno jest?

PRVNÍ VOJÁK: Jochanaan.

KAPPADOCSKÝ. Odkud přichází?

PRVNÍ VOJÁK: Z pouště,
kde živ o kobylkách byl na medu divokém.
Oděn v kůži velbloudí, kolem beder jen z režné kůže pás.
Hrozivý byl pouhý pohled naň a bála se ho zem.
Zástupem poutníků stále a znovu provázený zas
od začátku až do konce...
Dokonce měl i své stoupence.

KAPPADOCSKÝ: O čem jest mluvil?

PRVNÍ VOJÁK: To říci nelze. Někdy věci říká, které zaujmou, ale porozumět tomu možno není.

KAPPADOCSKÝ: A setkat se s ním možno jest?

PRVNÍ VOJÁK: Tetrarcha zapověděl
od rozbřesku až po setmění.

MLADÝ SYŘAN: Princezna tvář
skryla za vějíř svůj.
Dvé štíhlých rukou bílých
zvedá se jak křídla holubiček sivých
vstříc holubím svým zálivům.
Jsou jako bílí motýli.
Jsou právě takové jako motýlů těch bílých šum.
(se zjevným vytržením zamilovaných).

HERODIADIN SLUHA: Co děje se s tebou?
Pročpak hledíš stále na ni?
Nesmíš se na ni dívat tak...
sic strašného něco by se mohlo stát.

KAPPADOCSKÝ (ukazuje k cisterně):
To je ale divný žalář!

DRUHÝ VOJÁK: Starodávná vodní nádrž.

KAPPADOCSKÝ: Starodávná vodní nádrž!
Arciť otrávené místo
k čerpání vody být to musí!

DRUHÝ VOJÁK: Ale kdepak!
Ku příkladu vládcův starší bratr,
první manžel Herodiady královny,
zde vězněn byl a po dvacet roků
ve tmě musel dlíti.
Jej to nezahubilo. Nakonec však
uškrcen přec musel býti.

KAPPADOCSKÝ: Uškrcen?
A kdož pak jest mu dopřál málo vlídný konec ten?

DRUHÝ VOJÁK (ukazuje na popravčího,
obrovského černocha): Tamhle jest, přec člověk jen!

KAPPADOCSKÝ: A zda-liž pak se neobával
při té kruté práci?

DRUHÝ VOJÁK: I kdepak!
Panovník jest prsten poslati mu ráčil.

KAPPADOCSKÝ: Jaký prsten?
DRUHÝ VOJÁK: Smrti prsten.
Ničeho bát se nemusel.

KAPPADOCSKÝ: Arciť co strašného jest to,
uškrtiti krále... ubrusem.

DRUHÝ VOJÁK: A pročpak?
I králové mají přec jenom jeden krk jako všichni ostatní.

KAPPADOCSKÝ: Myslím si, že strašlivé
jest dílo našich dní.

MLADÝ SYŘAN: Princezna od stolu vstává!
Jak ztrápený svůj pohled má.
Ach, odchází teď směrem k nám.
Ano, jde právě sem, krokem lesních vil.
Ó, jak bledá jest, jak ještě nikdy jsem ji nespatřil.

HERODIADIN SLUHA: Říkám ti,
nedívej se na ni tak!

MLADÝ SYŘAN: Jako holubice jest,
která zbloudila... Jako narcis ve větru chvějící se...
Jako květina jest stříbrná.

(Vchází Salome)

SALOME: Nezůstanu. Zůstati já nemohu.
Proč po celý ten čas divnýma očima
pod cukajícími víčky na mne jen zas panovník se dívá?
Jak podivné, když matky mojí manžel
takto jest na mne hledí.
Vskutku já vím to až příliš dobře.

MLADÝ SYŘAN: Zdaliž princezna
tabuli hodovní opustila?

SALOME. Ó, jaké to povětří zde a jak vlahé jest.
Konečně dýchati opět mohu! Uvnitř jsou Židé z Jeruzaléma,
kteříž nad pošetilými obřady svými vzájemně se vytrhují,
potažmo barbaři, kteří jen v pití vína si libují,
kteříž jen pijí a pijí, po zemi jen víno své lijí,
Řekové ze Smyrny s namalovanýma očima,
tvářemi červeněnými a nakadeřenými vlasy
kroucenými u krku, pak Egypťané mlčenliví a zákeřní,
s dlouhými nehty semetrik pod červenošedými pelerínami,
a venkoncem Římané suroví a sprostí, s hantýrkou svojí hrubou.
Ó! Jak ošklivím si ty Římany! Hrubí a ordinérní jsou,
a k tomu ještě na urozené šlechtice tak neohrabaně si hrají.

MLADÝ SYŘAN: Zda-liž princezna
místo zde přijmouti a posadit se ráčí?

HERODIADIN SLUHA.:Proč hovoříš k ní
a jak to díš? Něco strašlivého se přihodí!

SALOME: Jak pěkné jest hledět na Měsíc.
Jako peníz třpytivý jest malý, jako květ stříbrný on jest.
Chladný a cudný, ano, jako panic jest.
Lidem se nikdy tak neposkvrnil,
by odevzdal se jak bůžkové jim ti ostatní.

HLAS JOCHANAANŮV: Hle! Pán přichází.
Syn člověka je blízko. Kentauři se skryli v řekách,
které nymfy opustily a nyní leží pod lesů listovím.

SALOME: Kdo jest ten,
jehož hlas doléhá k nám hromový?

DRUHÝ VOJÁK: Ten prorok, princezno.

SALOME: Ach tak, ten prorok.
Ten, kterého panovník se obává?

DRUHÝ VOJÁK: Nic o tom, nám
známo není, princezno.
Byl to prorok Jochanaan,
Jehož hlas jest k nám doléhal.

MLADÝ SYŘAN: Zdaliž princezna
svá nosítka přinésti poručiti ráčí,
nýbrž tuto noc tráviti v zahradě krásné jest,
zejména, hle, při zpěvu ptačím?

SALOME: Strašné věci o matce mojí praví, pravda-liž není?
DRUHÝ VOJÁK: Ba věru;
strašné věci o ní šíří.

(přichází otrok)

OTROK: Princezno,
tvůj Vládce ve zlatém žaketu
prosí tě o přízeň tvoji vlídnou...
a šťastný návrat k banketu.

MLADÝ SYŘAN: Ráčí princezna prominout
poněkud nevhodných mých rad,
však pokud se k banketu nevrátí,
něco strašlivého mohlo by se stát.

SALOME: Ten prorok dole zajatý...
zda-liž pak muž již starý jest...
a zda-liž pak jest i ženatý?

PRVNÍ VOJÁK: Ó nikolivěk, princezno,
jest strašně mladý... svalnatý a šlachatý!

DRUHÝ VOJÁK: Jeden nikdy neví z nás.
Však jsou i tací, kteří dí: Je Eliáš.

SALOME: Kdo jest Eliáš?

DRUHÝ VOJÁK: Prorok země této slavný, odvěký.

OTROK: Jakouž zprávu mohu odevzdat,
jíž princezna vládci odvětí?

HLAS JOCHANAANŮV: Neraduj se
Palestinská země,
že metla jeho, jež na tebe padla,
zlomena jest se rozpadla.
I protož z hadího to sémě
vzešlého baziliška zrození
- budou jest ptáky pozřeni.

SALOME: Jakýž to silný hlas
jest až sem k nám doléhá
a zní tak podivuhodně!
Pohovořila bych důkladně s ním... a příhodně!

PRVNÍ VOJÁK: Obávám se u sta hromů,
že není možné tomu. V tom přec, princezno, ta věc vězí,
že tetrarcha sám nepovolil mluviti s ním nikomu.
Zapověděl mluviti s ním dokonce i vysokému knězi.

SALOME: Přeji si s ním mluviti!

PRVNÍ VOJÁK: Možné není, princezno.

MLADÝ SYŘAN: Nebylo by přec jen lépe
k banketu se vrátiti?

SALOME: Přiveďte toho proroka! (Odchod otroka)

PRVNÍ VOJÁK: Netroufáme si, princezno (společně).

SALOME (blíží se k cisterně a hledí do ní):
Jakáž to tma tam dole...
Strašné musí býti
v té černé díře dlíti!
Jako hrob jest... téměř.
(K VOJÁKŮM:) Neslyšeli jste mě?
Vyveďte ven proroka!
Chci si na něj posvítiti.

DRUHÝ VOJÁK: Princezno,
prosím naléhavě vás,
nežádejte to od nás.

SALOME: Najednou
služebnici vašich přání
chcete ze mne činiti?

PRVNÍ VOJÁK: Princezno,
Služebníky my jsme a vy jste naší paní.
Neračte nás haniti.
Životy naše na vás závisejí přec,
ale přání vaše nemůžeme splniti.
A vskutku, není na nás žádat tuto věc.

SALOME (dívající se na MLADÉHO SYŘANA): Ach!

HERODIADIN SLUHA: Och! Což neblahého jest se chystá?
Již vím, že něco strašného se stane, dozajista.

SALOME (Vystupující vzhůru k MLADÉMU SYŘANOVI):
Uděláš tu věc pro mne a neztratíš odvahu, Narraboth?
Udělej tu věc pro mne. Vždy milá jsem tobě kvůli byla dost.
Učiň tedy tu věc pro mne. Podívala bych se na něj pouze,
divného to proroka. Lidé o něm rozpráví tak dlouze.
Často jsem já slýchávala i tetrarchu o něm vyprávět.
Myslím, že z něho strach tetrarcha má víc, než celý svět.
Zda-liž pak i ty jsi plný strachu, Narraboth?

MLADÝ SYŘAN: Nebojím se jej, princezno;
v celém světě není muže,
jehož já bych se bál, nuže...
tetrarcha jen formálně
snad víko této studně
zvednout zapověděl... normálně.

SALOME: Udělej tu věc pro mne, Narraboth.
A zítra, až projdu kolem smetí hradeb podél,
pod branou hlučných prodavačů model,
upustím pro tebe malou květinu,
malou svěží květinku.

MLADÝ SYŘAN: Princezno,
já nemohu... já nemohu...

SALOME (smějíc se):
Udělej tu věc pro mne, Narraboth. Ty víš sám,
jak sám se znáš, že pro mne tu věc uděláš.
A na zítra, až projdu smetí hradeb podél,
přes most hašteřivých kupců model,
podívám se na tebe skrz mušelín,
na tebe se podívám, Narraboth,
může se stát, že na tebe se usměji.
Podívej se na mne, Narraboth,
jen se na mne podívej.
Ach! Víš přece ty sám,
a jak se znáš,
že pro mne uděláš,
co od tebe požádám...
Vím, že pro mne tu věc uděláš.

MLADÝ SYŘAN (ukazuje na TŘETÍHO VOJÁKA):
Přiveďte proroka!
Princezna Salome přeje si ho vidět.

SALOME: Ach!

HERODIADIN SLUHA. Ó, jak divný Měsíc ten!
Jako dlaň mrtvé ženy, jež přikrýt se musí rubášem.

MLADÝ SYŘAN:
Podivný výraz má.
Jako malá princezna
s jantarovýma očima.
Skrze mraků mušelín
tají se úsměv princeznin.
(Prorok vychází z cisterny ven.

SALOME hledí na něho a pomalu ustupuje zpět.)

JOCHANAAN: Kde jest ten,
jehož kalich opovržení se již naplnil?
Kde jest ten, jenž v rouše stříbrném
jednoho dne zemře tváří v tváře lidem všem?
Nabídni mu vyjít ven,
ať může slyšet hlas
volající v místech pustých
i v sídlech králů.

SALOME: O kom mluví?

MLADÝ SYŘAN: Nikdo říci nemůže, princezno.

JOCHANAAN: Kde jest ta, jež prohlížela
obrazy lidí na zdech malované, dokonce...
i obrazy Chaldejské v barvách vyvedené,
a sama sebe k žádosti svých očí povýšila
a do země Chaldejské posílala vyslance?

SALOME: Jest o mojí matce to, co říká?

MLADÝ SYŘAN: Ó nikoli, princezno.

SALOME: Však ano; o mojí matce jest to, co praví.

JOCHANAAN: Kde jest ta,
jež sama sebe kapitánům Assýrie dala,
bandelír na krajiny jejich stydké přikládala
a koruny mnoha barev na hlavy jejich pokládala?
Kde jest ta, jež sama sebe mladým Egypťanům dala,
kteří v jemné noční prádlo a hyacint jsou přioděni,
jejichž štíty zlaté, helmy ze stříbra a těla ztepilá jsou?
Pozvedni ji, ať povstane z lože svého zavržení,
z lože svých smilstev, aby mohla slyšet slovo,
jenž připravuje cestu Páně, k lítosti svých neřestí.
Třebas lítost nebude mít a ulpí ve svých nepravostech;
Pozvedni ji, ať přijde pro Pánův vějíř, jenž v jeho ruce jest.

SALOME: Ach, ten je úžasný... a jak jest strašný!

MLADÝ SYŘAN: Nezůstávejte zde, princezno,
zapřísahám vás.

SALOME: Jsou to oči jeho víry,
jež nade vším vládnou, co hrozné jest.
Jsou jak po pochodni černé díry
propálené čalounem týrských hvězd,
Jsou černé jak Egyptské jeskyně zvečera,
ve kterých doupata mají draci lítí.
Jsou černé jak jezera rozbouřená za šera
fantaskními měsíci, jež mají vše zhubiti,
Myslíš, že znovu bude mluviti?

MLADÝ SYŘAN: Nesetrvávejte zde,
princezno, já vás prosím,
nezůstávejte zde již ani chvíli.

SALOME: Jak vyhublý jest!
Jak ze slonoviny křehký kníže.
Jako obraz ze stříbra cíděného.
Jsem si jista, že cudný jako Měsíc on.
Jako stříbrných paprsků šíp jest jeho.
Podívala bych se k němu blíže.

MLADÝ SYŘAN: Princezno! Princezno!

JOCHANAAN: Kdo jest žena, která na mne hledí?
Nechci ani pohled její znát.
Proč zlatýma očima na mne hledí bledolící
z pod víček přizdobených zlatem snad?
Nevím, a nepřeji si vědět, kdo je.
Ať táhne. Nemám ji co říci.

SALOMÉ: Jsem Salomé,
dcera Herodiady, princezna Judey.

JOCHANAAN: Zpátky! Dcero Babylónu!
Nepřibližuj se k vyvolenému Páně.
Tvá matka naplnila zemi vínem svých ohavností
a křik poklesků jejích stoupá vzhůru,
dokonce až k uším Páně.

SALOME: Mluv znovu, Jochanaane.
Tvůj hlas jest hudbou uší mých.

MLADÝ SYŘAN: Princezno!
Princezno! Princezno!

SALOME: Mluv znovu!
Mluv znovu, Jochanaane,
a říkej, co udělat musím již!

JOCHANAAN: Dcero Sodomy, nepřibližuj se ke mně!
Jen přikryj svou tvář rouškou, posyp hlavu popelem,
do pouště se vydej a Syna Člověka tam najdi.

SALOME: Kdo jest Syn Člověka?
Je nádherný tak, jak ty dokážeš býti, Jochanaane?

JOCHNAAN: Jdi za mnou! V paláci již slyším
tlouci křídla smrti anděla.

MLADÝ SYŘAN: Princezno,
zapřísahám tě jít dovnitř.

JOCHANAAN: Anděli Páně Boží,
co provádíš zde svým mečem?
Koho hledáš v tomto paláci?
Den jeho, kdy zemře v šatu ze stříbra,
nenadešel ještě.

SALOME: Jochanaane!

JOCHANAAN: Kdož jsi, jež mluvíš ke mně?

SALOME: Do tvé osoby zamilována jsem, Jochanaane!

Tvé tělo bílé je jak sníh,
jenž leží v horách Judey,
a splývá dolů po úbočích
do všech jejích údolí.

Růže v zahradě královny Arábie
tak bílé nejsou
jako tvoje tělo bílé je.

Růže v zahradě královny Arábie,
či zahrada koření královny Arábie,
ani stopy úsvitu,
jež skrze listy doutnají
ani prsy Měsíce
jež na prsy moře léhají,

na celém světě nic tak bílého už není,
jako tvoje tělo bílé je.
Tvého těla dotknouti se dovol mi.

JOCHANAAN: Zpátky! Dcero Babylónu!
Ženou, ďáble, přišel's na svět! Nemluv ke mně.
Nedopřávám sluchu zvukům hadího to tvého sémě.
Naslouchám než hlasu Boha, Pána svého.

SALOME: To tělo jest ohavné.
Je jak tělo malomocných.
Je jak omítaná zeď,
kde zmije plazila se;

Jako omítaná zeď,
kde štíři dělali si hnízdo.
Je jak vybělená hrobka plná ohyzdností.
Je strašné, tvé tělo je strašné...

Jsou to tvoje vlasy,
jež moji lásku roznítily, Jochanaane.
Tvoje vlasy jsou jak trsy hroznového vína,
jak černých hroznů prsy rozhárané,
jež visí z vinných stromů země Edomu.

Tvé vlasy jsou jak statné cedry Libanonu,
jež nabízejí stín lvům a zlodějům,
kteří by se během dne v nich skryli.

Dlouhé černé noci,
ve kterých Měsíc tvář svou skrývá
a v nichž hvězdy bojí se,
tak černé nejsou,
jako tvoje vlasy černé jsou.

Tiché tůně v lesích,
tak černé nejsou,
jako tvoje vlasy černé jsou.

V celém světě nic tak černého už není,
jako tvoje vlasy černé jsou.

Tvých vlasů dotknouti se dovol mi.

JOCHANAAN: Zpátky, dcero Sodomy!
Odstup a mě netkni se.
Neznesvěcuj Pána Boha chrám!

SALOME: Tvé vlasy hrozné jsou.
Pokryty jsou blátem, prachem provívané.
Jsou jako klubko hadů kolem krku stočených.
Nemiluji vlasů tvých.

Však jsou to tvá ústa,
po nichž toužím, Jochanaane!

Jsou jak na slonové věži stuha nachová.
Jako granátový plod tříbený na dvě poloviny
nožem ze slonoviny.

Květy granátovníku,
jež v zahradách Týru kvetou
a nachové více než nach růže jsou,
nejsou nachové tak,
jak nachová tvá ústa jsou.

Nach tónů trumpet,
jež ohlašují blízký příchod králů
a budí v nepříteli strach,
není už takový,
jako nach tvých úst je nachový.

Rety úst tvých jsou nachové
ještě mnohem víc
než nohy holubic
jež obývají střechy chrámové
a krmeny jsou knězi.

Jsou nachové víc,
než nohy honce,
jenž přišel z lesa,
ve kterém lva zabíjel
a zlaté tygry spatřil.

Tvá ústa jsou jak korálový stvol,
jenž rybáři v přítmí moře našli
a schovávali pro krále hor.

Jsou jako rumělka,
kterou Moábští našli
v hloubi klínu Moábských štol,
rumělka, již králové si odtud brali.

Jsou jako luk perských králů
malovaných rumělkou
a zakončena hrotem korálu.

V celém světě není nic tak nachové,
jak nachová tvá ústa jsou.

Tvá ústa políbiti dovol mi.

JOCHANAAN. Nikdy! Dcero Babylónu!
Dcero Sodomy! Oslice připuštění!

SALOME. Políbím tvá ústa, Jochanaane.
Tvá ústa políbím!

MLADÝ SYŘAN. Princezno, princezno,
jsi jako zahrada myrty
která zná být holubicí všech holubic,
nedívej se na muže tohoto,
nedívej se na muže tohoto!
Neříkej mu slova taková.
Nemohu to snésti...
Neříkej již, Princezno,
tyto věci!

SALOME: Políbím tvá ústa, Jochanaane!

MLADÝ SYŘAN. Ach!
(Zabíjí sebe sama, padaje mezi SALOME a JOCHANAANA)

HERODIADIN SLUHA. Mladý Syřan se zabil! (Rap.)

Mladý kapitán
zabil se sám!
Zabil se nám
můj přítel!

Dal jsem jemu
lahvičku
parfému,
krabičku
ušních prstenů
ze stříbra,
a teď on sám
zabil se nám...

Ach, neříkal jsem jemu snad,
Že neštěstí mohlo by se stát?

Já opakoval jemu stále,
co prošlo vždycky kolem.

Dobře, já vím,
že měsíc si vybíral
pouhou smrt,
ale já nevěděl,
že myslel
na něho.

Ach!
Proč jsem ho
nechránil
před měsícem.

Kdybych jej
byl býval
v jeskyni
ukrýval,
Měsíc by
jej býval
neuviděl.

PRVNÍ VOJÁK: Princezno, mladý kapitán se zabil!

SALOME: Tvá ústa, Jochanaane, políbiti dovol mi!

JOCHANAAN: Dokážeš bez obavy být vždy,
dcero Herodiady?
Neříkal jsem ti snad,
že křídel smrti anděla
v paláci tlukot jsem slyšel,
že ještě neměl přijít ten anděl smrti?

SALOME: Tvá ústa, Jochanaane, políbiti dovol mi!

JOCHANAAN. Dcero cizoložství,
jediným, kdo smí tě chránit
je jenom Ten, od něhož jsem byl určen.
Běž za ním a najdeš jej
na lodi moře Galilejského i s učedníky jeho.
Na pobřeží mořském poklekni,
a volej jeho jménem. Až přijde k tobě
- a každého, kdo volal jej, vyslyšel -
pokloň se u jeho nohou
a žádej jej o odpuštění tvých poklesků.

SALOME: Tvá ústa, Jochanaane, políbiti dovol mi;
Políbím tvá ústa...

PRVNÍ VOJÁK: Musíme odnésti tělo jinam.
Tetrarcha nerad o mrtvoly pečuje,
chrání jen těla těch, které si zabil sám.

HERODIADIN SLUHA: Byl mi bratrem
více, než by mi byl bratr vlastní.

Krabičku parfémů
daroval jsem jemu
a prsten z achátu,
jež nosil stále.

Na večer jsme se často procházeli...
podél řeky mezi mandloněmi,
a on vyprávěl mi o své zemi.

Nenamluvil toho nikdy mnoho.
Zvuk hlasu jeho se mi zdál
znít hlasem flétny kohos,
kdo na flétnu si někdy hrál.

Také potěšení plynoucí řeky vyznával
A blízkosti své mi dopřával.

DRUHÝ VOJÁK: Pravdaže;
Musíme tělo skrýti hledět.
tetrarcha o tom nesmí zvědět!

PRVNÍ VOJÁK: Jinde tetrarcha sedává.
Sem na terasu nikdy nevkročí.
Příliš proroka se obává.

(Vstupují HERODES, HERODIADA a všichni DVOŘANÉ.)

HERODES: Kdež Salome jest? Kdež princezna?
Proč k banketu se nevrátila,
jak vzkázati jsem nechal? Ach! Zde jest!

HERODIADA: Nesmíš dívati se na ni! Vždycky na ni se díváš!

HERODES: Měsíc noci této podivně vyhlíží, není-liž pravda? Jako žena šílená jest, jež milence svého hledá všude. Jest pak ovšem též i úplně nahá.

Zcela nahá, jestliže...
oblaka ji před zloději
červánkovým negližé
snad malounko nepřiodějí.

Však ona neřesti se chopila
ukáže se nahá zcela
v nebesích tak jak to chtěla.
Skrze mraky motá se jak opilá.

Jsem si jist, že milence shání všude. Nemotá se jako opilá? Jako šílená jest, pravda-liž není?

HERODIADA: Nikolivěk; Měsíc jako Měsíc jest, toť vše. Jděme dovnitř již tedy... Nemáme zde co dělati.

HERODES: Zůstanu zde! Manasseh, polož koberec nám zde! Louče světelné i stůl ze slonoviny přines a též stoly z jaspisu. Povětří zde vlahé jest. Více vína píti budu s hosty mými. Veškerou čest musíme vzdát velvyslancům Césara.

HERODIADA: Ne kvůli nim zde stanete.

HERODES: Ovšem; Povětří zde velmi vlahé jest. Račte, Herodiado, očekávají nás hosté naši. Ach! Uklouzl jsem! V krvi uklouzl jsem! Tož znamení jest jakés neblahé. Kdež krev tu se vzala jest? A tělo to, což má co dělat zde to tělo? Cožpak myslíte, že jako král egyptský jsem já, kterýžto hosty své nehostí, však mrtvoly jim ukazuje? Kohož jest to vláčné tělo zde?

PRVNÍ VOJÁK: Nášeho kapitána jest to tělo, pane. Mladý syřan, jehož strážním kapitánem jmenoval jste, však sotva tří dnů uplynulých tomu.

HERODES. Nevydal jsem žádný příkaz, aby zabit byl.

DRUHÝ VOJÁK: To on sám zabil se nám. Pane.

HERODES: Z jakéhož pak důvodu?
Své gardy jmenoval jsem jej strážním kapitánem.

DRUHÝ VOJÁK: To nevíme, pane.
Víme jen, že vlastní rukou zabil se nad ránem.

HERODES: To zdá se mi podivné. Myslel jsem, že filosofové než římští pouze, kdož sami zabíjejí se, pravda-liž není, Tigelline, zda filosofové v Římě zabíjejí se sami?

TIGGELLINUS: Jsou někteří snad, kteří zabíjejí se sami. Jsou to stoici tak zvaní. Stoici jsou lidé nekultivovaní. Jsou to lidé směšní. Za bytosti dokonale směšné sám je považuji.

HERODES: Taktéž i já. Jest směšné sám sebe zabíti.

TIGGELLINUS: V Římě všichni smějí se jim. Sám Imperátor satiru proti nim napsal. Kdekdo si to recituje (v konci věty se již smíchy zajiká) všude.

HERODES: Co že? on satiru proti nim (smíchy zajiká se také) sám napsal? César je báječný. On může dělat cokoli... (náhle zvážní) Podivné, že se mladý Syřan zabil. Líto je mi, že sám zabil se. Líto velmi je mi. Proto on tak počestného vzhledu byl. Oči malátné on měl velmi. Vzpomínám si, že viděl jsem, jak malátně na Salome hledí. Vážně, myslel jsem si, že příliš dívá se na ni.
HERODIADA: Jsou i jiní... kteří příliš... dívají se na ni.

HERODES: Otec jeho králem byl. Z království jeho jsem unesl jej. A z matky jeho, jež královnou kdysi byla, tys otrokyni měla - Herodiado. Proto byl mým hostem zde, jak stalo se, a pro důvod ten já jmenoval ho svým kapitánem. Je mi líto, že mrtev jest. Ho! Proč opustil jsi tělo zde? Nebudu se na to dívat - pryč s tím! (Odnášejí tělo pryč.) Chladno zde jest. Vítr vane, nevane-li snad vítr zde?

HERODIADA: Nikoli; zde vítr není.

HERODES: Pravím ti, že vítr zde jest, který vane...
A v povětří já slyším cosi jako křídel tlukot, jako tlukot křídel nesmírných. Cožpak ty to neslyšíš?

HERODIADA: Neslyším nic.

HERODES: Neslyším to již více. Však věru slyšel jsem to. Větru vanutí to bylo. Ale už to přešlo. Ale ne, slyším to opět. Cožpak ty to neslyšíš? Právě jako tlukot křídel.

HERODIADA: Říkám ti, že nic to není. A ty jsi nemocný. Jděme dovnitř.

HERODES: Nemocný já nejsem. Tvá dcera však, kdo nemocný jest k smrti.
Dříve nikdy jsem ji tak bledou neviděl.

HERODIADA: Řekla jsem ti, ať nedíváš se na ni.

HERODES: Víno přineste mi. (Přinesou víno.) Salomé, pojď si se mnou sklenkou vína připít. Mám zde víno znamenité. Sám Cézar mi ho poslal. Smoč v něm nachové své drobné rtíky, ať mohu svou číš vyprázdnit.

SALOMÉ: Nemám žízeň, Tetrarcho.

HERODES: Zda-li pak víš, jak odpověděla mi tvá dcera?

HERODIADA: Má pravdu, proč zíráš vždycky na ni tak?

HERODES: Přineste čerstvé ovoce. (Přinášejí ovoce.) Salome, posluž si a zde ovoce se mnou jez. Na ovoce s otisky tvých zoubků malých miluji se dívat. Z ovoce toho jen sousto malé ponechej mi, ze kterého bych směl snísti, pouze co z něj zůstane.

SALOMÉ: Nemám hlad, Tetrarcho.

HERODES (k HERODIADĚ): Vidíš, jak dceru svou jsi vychovala!

HERODIADA: Má dcera a já pocházíme z královského rodu. Pokud jde o tvého otce, průvodcem byl velbloudů. K tomu ještě lhářem, zlodějem a vrahem.

HERODES: Ty lžeš!

HERODIADA: Víš dobře, že pravdu mám.

HERODES: Salome, pojď a vedle mne se posaď. Zasvětím tě do postavení matky tvé. Její trůn si ze mne udělej...

SALOMÉ: Unavena nejsem, Tetrarcho.

HERODIADA: Vidíš, jakou úctu k tobě chová.

HERODES: Připomeň mi - co jsem to chtěl. Zapomněl jsem. Aha, už si vzpomínám.

HLAS JOCHANAANŮV: Pohleďte, čas již pokročil! Co předpověděl jsem, již nadešlo. Den, o kterém mluvil jsem, je blízko.

HERODIADA: Zkroťte jej, ať zticha jest. Nehodlám víc hlasu jeho naslouchat. Tento muž vždy jen urážky své ku mně vrhá proti.

HERODES: Z toho, co on řekl právě, nebylo nic proti tobě. Kromě toho jest on prorok. Velmi slavný, odvěký.

HERODIADA: Já nevěřím v proroky. Cožpak člověk říci může, co státi se má? To přece neví nikdo. On mě tedy stále jenom uráží. Já si ale myslím, že obáváš se jej... Vím dobře, jak se ho bojíš!

HERODES: Neobávám se jej. Nebojím se nikoho.

HERODIADA: Říkám ti, že bojíš se jej. Pokud se ho neobáváš, proč nevydáš jej Židům, kteří o něj již šest měsíců žadoní?

ŽID: To pravda jest, můj pane, bylo lépe by do našich rukou jej vydati.

HERODES: Dosti k věci této. Řekl jsem vám už přece všechno. Nehodlám jej do rukou vašich vydati. On člověk svatý jest. Člověk, který Boha ráčil poznati.

PRVNÍ ŽID: To možné není. Od Eliáše zde nikoho, kdo na Boha patřil. On posledním byl, kdož tváří v tvář jemu hleděl. Ve dnech našich Bůh neukazuje se. Bůh skrývá se přede všemi. Pročež tedy zlo veliké jest přišlo na zemi.

DRUHÝ ŽID: Vpravdě nikdo neví, Eliáš prorok Boha vskutku viděl zda-li. Pohříchu než Božím stínem bylo, co on viděl.

TŘETÍ ŽID: Bůh v bezčasí skrytý jest. On zjevuje se v časech všech a na všech místech. Bůh ve zlém i dobrém jest.

ČTVRTÝ ŽID: Neměl bys to říkat. Doktrína jest to nebezpečná velmi. Ta doktrína má původ v Alexandrii, kde se lidé učí řecké filosofii. A Řekové jsou pohani. Dokonce neobřezaní.

PÁTÝ ŽID: Nikdo nezná vůli Páně. Jeho cesty velmi temné jsou. Možná věci, jež my zlem nazýváme, dobré jsou, a možná věci, které nazýváme dobrem, jsou zlé. Nemáme žádných znalostí. Můžeme se skloněnými hlavami než podrobit se Jeho vůli, Bohu, který velmi mocný jest. On silné společně se slabými na kousky drtí, pročež bez ohledů jest on ke komukoli.

PRVNÍ ŽID: Vpravdě pravíš. Bůh jest hrozný skutečně.
On silné se slabými drtí na kousky společně,
jako člověk, jenž zrno v moždíři roztlouká.
Nikdo na Boha nepatřil již více od Eliáše proroka.

HERODIADA: Zařiď, ať zmlknou. Unavují mě.

HERODES: Ale slyšel jsem já vpravdě zde, že Jochanaan jest skutečně sám váš prorok Eliáš.

ŽID: Nemůže být. Více tomu, než tři sta let ode dnů Eliáše proroka.

HERODES: Jsou tací, kteří říkají, že tento člověk jest Eliáš, ten prorok.

NAZARENSKÝ: Jsem si jistý, že jest to Eliáš, ten prorok.

ŽID: Nikoliv, on není prorok Eliáš.

HLAS JOCHANAANŮV: Pohleďte, den Páně jest přichází, ten den již blízko jest, na horách já slyšel kroky Jeho, kdož Spasitelem světa jest.

HERODES: Co znamená: Kdož Spasitelem světa jest?

TIGELLINUS: Titul, který César za svůj přijal.

HERODES: Však do Judey se César nechystá. Pouze včera jsem dopisy jen dostal z Říma. Však ohledně věci této nic neobsahují. A ty, zda-liž pak jsi během zimy, Tigelline, slyšel ohledně té věci něco?

TIGELLINUS: Pane, neslyšel jsem nic ohledně věci této. Jeden z Césarových titulů je to.

HERODES: Ale César přijít nemůže. Dnou stižený je příliš. Říká se, že jeho nohy jako nohy slona jsou. Tedy důvody zde pro status jsou na místě. Opustí-li kdo Řím, ztratí on Řím zajisté. On nepřijde. Ačkoli, César je pán, přijde, pokud se mu zlíbí. Nicméně, já myslím si, že nepřijde.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Netýkalo se Císaře, co prorok mínil slovy svými, pane.

HERODES: Jakže? - netýkalo se Císaře?

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Ne, můj pane.

HERODES: Koho tedy týkalo se, co svými slovy prorok mínil?

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Mesiáše, který jest přišel již.

ŽID: Mesiáš jest nepřišel.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: On jest přišel již a všude zázraky své koná.

HERODIADA: Ho! Ho! zázraky! Já nevěřím v zázraky. Poznala jsem již příliš mnoho. (K SLUHOVI:) Můj vějíř!

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Tento člověk činí opravdové zázraky. A tak při svatbě jedné, na níž od význačných malého města pozvání přijal, On vodu ve víno proměnil. Jisté osoby, jež přítomny tam byli, mými příbuznými jsou. Také jest uzdravil On dva leprou stižené, sedící před branou Kefarnaum, svým dotykem jen pouhým uzdravil je.

DRUHÝ NAZARENSKÝ: Nikoli; byl to člověk slepý, jehož uzdravil On v Kefarnaum.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Nikoli; Lidé leprou stižení to byli,
ale On uzdravil však slepce také,
a viděn On byl jest na hoře, kde mluvil s anděly.

SADUCEJ: Andělé nejsou.

FARIZEJ: Andělé jsou, ale já nevěřím, že člověk tento s nimi jest hovořil.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Byl spatřen velkým množstvím lidí, jak mluví s anděly.

HERODIADA: Jak mě ti lidé obtěžují! Jsou směšní! (K SLUHOVI:) Dobrá! můj vějíř!
(SLUHA ji podává vějíř) Snílkovský pohled máš; ty nesmíš snít (uhodí SLUHU svým vějířem).

DRUHÝ NAZARENSKÝ: Je tu také zázrak dcery Jairovy.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Ano, jistě. To nikdo popřít nemůže.

HERODIADA: Ti lidé blázni jsou. Příliš dlouho do úplňku Měsíce se dívali. Poruč jim, ať zticha jsou již. To pomůže mi.

HERODES: Co jest o zázraku dcery Jairovy?

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Jairova dcera zemřela.
Člověk tento ji ze smrti vzkřísil.

HERODES: Jakže? On může lidi z mrtvých křísiti?

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Baže, pane. On mrtvé křísí.

HERODES: Nedopřeji Jemu to dělati. Zakáži jemu takto činiti. Nepovolil nikomu jsem mrtvé křísiti. Člověk ten jest musí nalezen ihned býti a zpraven o tom, že zakázal jsem jemu mrtvé křísiti. Kdeže jest ten člověk nyní?

DRUHÝ NAZARENSKÝ: Na všech místech On jest, pane, ale jest nesnadné jej nalézti.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Říká se, že nyní On v Samaří přebývá.

ŽID: Nejsou to Samaritáni však, jež Mesiáš navštíví. Samaritáni jsou prokleti,
protože v Chrám Šalamounův nepřinesli obětí.

DRUHÝ NAZARENSKÝ: Odešel ze Samaří, pár dní jen tomu a myslím, že v tuto chvíli Jeruzalému jest v blízkém sousedství.

PRVNÍ NAZARENSKÝ: Ale kdepak, tam On není, vždyť právě z Jeruzaléma já přišel. Nemají tam o něm zprávy už celé dva měsíce.

HERODES: To podstatné již není! Ale ať najdou jej a řeknou mu, hle, to praví Herodes, ten král, “Já nepovolil ti mrtvé křísiti!” Měnit vodu ve víno, léčit leprou stižené a slepé... on může dělat tyto věci, prosím... pokud chce... Neříkám nic proti věcem těmto. Vpravdě, lepru léčit za skutky ušlechtilé mám a velkolepé. Ale mrtvé křísit nikdo nebude mi tady. Strašné jest by bylo, kdyby se nám mrtví navraceli.

HLAS JOCHANAANŮV: Ach, ty děvko jedna! Běhno! Dcero Babylónu, se zlatýma svýma očima pod víčky zlatem zdobenými. Tak Pán Bůh praví, ať zástup lidí proti ní vystoupí. Ať lidé kameny do rukou berou a ji kamenují...

HERODIADA: Nařiď mu, ať je zticha.

HLAS JOCHANAANŮV: Ať ji davů kapitáni ztečí
píchají jest svými meči,
ať drtí ji pod štíty svými.

ERODIADA: No tohle... už je skandální.

HLAS JOCHANAANŮV: Zničující ranou všechny špatnosti ze světa srazím, a všechny ženy učit se budou po tisíci stech neopičit se po ní v jejích ohavnostech.

HERODIADA: Slyšíš, co proti mě říká?

HERODES: Nejmenoval tvoje jméno.

HERODIADA: Jak souvisí to? Víš dobře že jsem to já, komu usiluje zlořečit. A já jsem tvoje žena, nebo ne?

HERODES: Pravda, Herodiato drahá a vznešená, jsi moje žena, ale dříve ženou bratra mého byla’s.

HERODIADA: Byl’s to ty, kdo z náruče jeho mne vyrval.

HERODES: To pravda jest, já silnějším, než on byl... Však nemluvme již o té věci. Nepřeji si mluvit o tom. Věc ta se týká strašných slov, které prorok vyslovil. Za takové dobrodružství kvůli tomu nakonec k nám ještě neštěstí se dostaví. O té věci nemluvme. Vznešená Herodiado, našich hostů pamětlivi nejsme. Naplň mou číš, má milovaná. Ho! Naplň vínem ten stříbrný pohár nádherný a velkou skleněnou číši též. Připiji na Caeasara. Jsou zde Římané; Jest třeba Caeasarovi připíti.

VŠICHNI: Caeasar! Caeasar!

HERODES: Zda-liž pak nevidíš, jak bledá tvoje dcera jest?

HERODIADA: Co jest ti po tom, zda bledá ona jest a nebo ne?

HERODES: Tak bledou nikdy ji nespatřil jsem ještě ani.

HERODIADA: Nesmíš dívati se na ni.

HLAS JOCHANAANŮV: Tého dne jako uzel vlasů slunce zčerná a Měsíc jako krev znachoví, a hvězdy nebeské padati k zemi budou jako z fíkovníku zralé fíky, a králové země báti se budou.

HERODIADA: Och! Och! Chtěla bych znáti ten den o kterém mluví, kdy Měsíc jako krev znachoví, a kdy hvězdy budou padat k zemi jako zralé fíky. Tento prorok mluví jako člověk opilý... a zvuk hlasu jeho nesnáším. Nenávidím jeho hlas. Býti zticha přikaž mu.

HERODES: To neudělám. Neporozuměl jsem, o čem mluvil, znamení mohlo by to býti.

HERODIADA: Nevěřím na znamení. Mluví jako člověk opilý.

HERODES: Vínem božím opilý může být.

HERODIADA: Co jest víno boží? Z kteréž to vinice sklizeno bylo jest? Z kterého lisu získáno?

HERODES (od tohoto okamžiku hledí po celou dobu jen na Salome): Tigelline, když nedávno byl jsi v Římě, hovořil s vámi císař ohledně té věci...?

TIGELLINUS: Ohledně jaké věci, Pane?

HEROD: Jaké věci? Och! Já ptal se Vás, a nebo snad ne? Již zapomněl jsem.

HERODIADA: Pozoruješ znovu moji dceru. Nesmíš se na ni dívat. Vždycky to musím říkat.

HERODES: Raději už nic neříkej.

HERODIADA: Říkám ti to znovu.

HERODES: A obnova Chrámu, o které hovořili tolik, co učiněno bude s tím? Říkali, že Opona chrámová ze Svatyně zmizela, neprohlédnou si to?

HERODIADA: Byl’s to ty, kdo zcizil ji. Mluvíš nesouvisle a bez důvtipu. Nezůstanu tady. Jděme dovnitř.

HERODES: Tanči pro mne jenom, Salome.

HERODIADA: Nechci, aby tančila.

SALOME: Nepřeji si tančit, tetrarcho.

HERODES: Salome, dcero Herodiady, tanči pro mne jen!

HERODIADA: Klid! Nechejme ji být!

HERODES: Tančit ti poroučím!

SALOME: Tančit nebudu, tetrarcho.

HERODIADA (smějíc se): Vidíš, jak tě poslouchá?

HERODES? Co je mi po tom, zda tančí nebo ne. Pro mne jest to bezvýznamné. Noc je mladá ještě a já jsem šťastný, mimořádně šťastný jsem. Tak šťastný jsem já nebyl ještě nikdy.

PRVNÍ VOJÁK: Tvář tetrarchova jest zasmušile opadlá, pravda-liž není?

DRUHÝ VOJÁK: Baže. Opadle zasmušilá jest.

HERODES: Proč bych šťastný nebyl? César, který pánem světa jest, César, kterýž pánem věcí všech, mne má rád. Nejvzácnější dary poslati mi nechal. Přislíbil mi též do Říma povolati krále kappadocského, jež mým nepřítelem jest. V Římě možná ukřižovat ho nechá, neboť udělat je schopen vše, co jemu se jen namane. Skutečně, César je pán. Protož mám dobrý důvod šťastným býti.

HLAS JOCHANAANUV: Usedne na trůn svůj. V šarlat a purpur oděn bude. Ve své ruce zlatý pohár naplněný rouháním ponese. A anděl Boží smete jej. Červy sežrán bude.

HERODIADA: Slyšíš, co o tobě říká. Říká, že tě červi sežerou.

HERODES: To není o mne, co říká. Nikdy proti mně nemluví. Proti kappadocskému králi jest to, co říká; králi kappadocskému, který mým nepřítelem jest. Jeho červi sežerou. To nejsem já. Nikdy slova proti mně neřekl ten prorok, s výjimkou, že hříšník jsem, který za manželku ženu bratra pojal svého. To může být. Protož vpravdě neplodná jsi.

HERODIADA: Já neplodná jsem? To říkáš ty, kterýž po mé dceři neustále se ohlíží, ty, který z prostopášnosti své a pro potěchu chlípnou svoji k tanci hříšnému ji přikázal? Jako šašek mluvíš a ne jako král. Já dítě na svět přivedla. A proto, vpravdě ty neplodný jsi, a nikoli já.

HERODES: Klid, ženo! Říkám, že jsi neplodná. Nepřivedla’s na svět moje dítě, a prorok řekl, že náš sňatek není sňatek pravý. Řekl, že sňatkem smilstva jest, sňatek, který zlo přinese... Obávám se, že pravdu má. Jsem si jist, že pravdu má. Mohl bych tím šťastný býti. Vpravdě šťastný jsem. Není nic, co ve štěstí by bránilo mi.

HERODIADA: Těší mě, že’s o noci této spravedlivý tak a vtipný rétor. Nemíváš to ve zvyku. Však již se připozdívá. Jděme dovnitř beze všech cavyků. Nezapomeň, že čeká nás hon za svítání. Veškerá čest musí býti vzdána Césarovým vyslancům a jejich paním.

PRVNÍ VOJÁK: Tvář tetrarchova jest zasmušile opadlá, pravda-liž není?

DRUHÝ VOJÁK: Baže. Opadle zasmušilá jest.

HERODES: Salome, Salome, tanči pro mne, prosím, tanči pro mne jen. Jsem smutný. Ano. Zrovna o této noci smutný jsem. Když dříve přišel jsem, v krvi uklouzl jsem, což znamení zlé jest; také slyšel v povětří jsem křídel tlukot, tlukot křídel nesmírných. Co znamenají říci nemohu... Smutný jsem o noci této. Proto tanči pro mne jen. Tanči pro mne jenom, Salome, zapřísahám tě. Pokud tančit jen pro mne budeš, požádat o cokoli mě můžeš... a já daruji ti dokonce... i půl království.

SALOME (zvedajíc hlavu): Skutečně daruješ mi, o cokoli tě požádám, tetrarcho?

HERODIADA: Netanči, mé dítě.

HERODES: Přísahám ti, Salome.

HERODIADA: Netanči, mé dítě.

SALOME: A na co přísaháš, tetrarcho?

HERODES: Na život svůj, i korunu, na bohy své. Cokoli přáti si budeš, já daruji ti, dokonce půl království, když tančit budeš pro mne jen. Ó Salome, Salome, tanči pro mne jen!

SALOME: Složil jsi přísahu, tetrarcho.

HERODES: Přísahu složil jsem, Salome.

HERODIADA: Netanči, dcero má.

HERODES: Dokonce království půl. Jako královna krásná budeš, Salome, pokud potěšením bude ti požádat o polovinu z království mého. Zdaliž pak krásná jako královna býti nechceš? Ach, je chladno zde! Povětří jest ledové, a já slyším... proč slyším v povětří ten tlukot křídel jen? Ach, někdo velikého černého ptáka vznášejícího se nad terasou mohl by si představit. Proč ptáka tohoto já nemohu spatřit? Tlukot křídel jeho strašný jest. Dech povětří z křídel jeho strašný jest. Vítr mrazivý. Ne, chladný není, ale horký jest. Rozechvělý se dusím. Nalijte vody na ruce mé. Dejte mi sněhu jísti. Uvolněte mi můj plášť. Rychle, hned! Plášť můj mi uvolněte. Ale ne, nechejte toho. To je můj věnec růží, jež zraňuje mne, má girlanda růží. Ty růže jako oheň jsou. Spálily mi čelo. (Strhává věnec z hlavy a odhazuje jej na stůl.) Ach, teď dýchati mohu. Jak šarlatové okvětní plátky jsou. Jak na šatech skvrny krvavé. Na tom nezáleží. Není moudré hledat symboly ve všem, co člověk vidí. Život je pak plný hrůz. Bylo by lépe říci, že krvavé skvrny nádherné jsou jako okvětní plátky růží. Mnohem lépe by to vypadalo... ale nebudeme o tom již více mluvit. Nyní jsem šťastný. Náhodou jsem šťastný. Nemám právo šťastným být? Tvoje dcera tančit jenom pro mne bude. Tančit jen pro mne nechceš, Salome? Slíbila’s mi to.

HERODIADA: Nechci, aby tančila.

SALOME: Tančit budu pro tebe jen, tetrarcho.

HERODES: Slyšíš, co tvá dcera říká. Tančit jenom pro mne bude. Dobře uděláš, když tančit pro mne budeš, Salome. Až zatančíš mi, požádat mě nezapomeň o cokoli přeješ si a já dám ti, dokonce i království půl. Přísahal jsem, nebo ne?

SALOME: Přísahal jsi, tetrarcho.

HERODES: Nikdy jsem své slovo neporušil. Nejsem jeden z těch, co přísahali křivě. Neumím já lháti. Jsem otrokem svého světa a svět můj světem krále jest. Král kappadocský dokonce i lživý jazyk měl, protož není opravdovým králem. On zbabělcem jest. Také peníze jest mi dluží, které vrátit nechce mi. Dokonce i velvyslance mé napadl. Slova jeho zapáchala. Však vím, že César jej ukřižuje, až do Říma přileze. A jestli neukřižuje ho, on zemře červy sežrán jest. Prorok prorokoval jemu skvěle. Dobře! Pročpak učiniti ještě meškáš, Salome?

SALOME: Čekám jen otroka svého s parfémy a sedmi závoji, aby zul mi sandály. (Otrok přináší parfémy, sedm závojů a vyzouvá SALOME ze sandálů.)

HERODES: Ach. Umíš tančit i naboso. Nu dobrá, dobrá. Dvé malých nožek tvých bílých bude jako pár holubiček sivých. Jako malé bílé květinky, které v korunách stromů tančí... Ne, ne, chystají se tančit v kalužích krve. Krev rozlita jest na zemi zde. Nesmí v kaluži krve tančit. To by zlé bylo znamení.

HERODIADA: Co ti po tom, zda v kaluži krve tančit bude? Tys brodil se v ní sám již dost hluboko...

HERODES: Co mi po tom? Ach, jen pohleď na úplňku tvář Měsíce! Znachověla. Teď šarlatová jako krev. Ach. Prorok prorokoval vpravdě jest. Prorokoval, že Měsíc jest krví znachoví. A nebo ne? Všichni jste slyšeli prorokovat jej. A teď Měsíc znachověl, jako krev znachověl jest. Zda-liž pak nevidíte?

HERODIADA: Ano, ovšem, velmi dobře vidím; a hvězdy padají jak fíky nezralé, pravda-liž není? A slunce zčernalo jak uzel vlasů; a králové země začali se bát. To přinejmenším člověk vidět může. Proroka ospravedlňují slova jeho přinejmenším, protože všichni králové světa se bojí... Pojďme dovnitř. Jsi nemocný. V Římě řeknou, že ti přeskočilo. Pojďme dovnitř, říkám ti.

HLAS JOCHANAANŮV: Kdož jest ten, jenž z Edomu přichází, kdož přichází z Bozry, jehož roucho barvy jest šarlatové, kdož oslňuje v nádheře svých šatů, kdož kráčí mocně ve své velikosti? Proč roucho tvé zbarveno jest do ruda?

HERODIADA: Pojďme dovnitř, hlas člověka tohoto mě smyslů zbavuje. Nepřeji si, aby má dcera tančila, zatímco on křičel by jen neustále. Nechci, aby tančila, zatímco bys na ni hleděl tímto způsobem. Ani za svět nechci, aby tančila.

HERODES: Nebuď podrážděná, ženo, královno má, vůbec neprospívá ti to. Trvám na tom, dokud tančit nebude, Salome, pro mne tanči jen.

HERODIADA: Netanči, mé dítě.

SALOME: Připravena jsem, tetrarcho. (SALOME tančí tanec sedmi závojů.)

HERODES: Ach! Báječné! Báječné! Vidíš, jak pro mne tvá dcera tancuje, Pojď blíž, Salome, pojď jen blíž, ať mohu výplatu ti dát. Ó, já platím královskou mzdu těm, kteří tancují pro potěšení mé. Zaplatím královsky. Dám ti cokoli si z duše přáti budeš. Co chtěla bys míti? Mluv!

SALOME (klečíc): Chtěla bych, aby na podnose stříbrném hned přinesli mi...

HERODES (směje se): Na stříbrném podnose? Ovšem, ano, na stříbrném podnose. Je okouzlující, pravdaliž není? Co bys chtěla míti na stříbrném podnose, ó sladká, pěkná Salome, jež dokážeš krásnější býti než všechny dcery Judey? Co chceš, aby přinesli ti na stříbrném podnose? Jen pověz mi. Cokoli to může být, co vybereš si. Mé poklady náleží tobě. Co jest to, co míti chceš, Salome?

SALOME (hlavu zvedajíc): Hlavu Jochanaanovu.

HERODIADA: Ach, dobře žádáš, mé dítě.

HERODES: Ne, ne!

HERODIADA: Dobře žádáš, mé dítě!

HERODES. Ne, ne, Salome. To není, co přeješ si. Neposlouchej své matky hlas. Ta vždycky dá jen ďáblovy ti rady. Nedbej na ně!

SALOME: To není mojí matky hlas, kterého já dbám. Je to jen pro potěšení
mé vlastní, když o Jochanaana hlavu na podnose ze stříbra požádám. Přísahu, Herode, složil's! Nezapomeň, že jsi složil přísahu!

HERODES: Však vím. Na bohy své jsem přísahal. Já dobře vím to, však prosím, něco jiného si přej. Požádej o půl království mého, a já dám ti jej. Však ne to, co ode mne tvé rty žádaly.

SALOME: Žádám hlavu Johanaanovu.

HERODES: Ne, ne, tu já ti nedám.

SALOME: Přísahu složil jsi, Herode.

HERODIADA: Ano, přísahu jsi složil. Každý slyšel. Ty’s přede všemi přísahu svou složil.

HERODES: Klid, ženo! Ne k tobě hovořím.

HERODIADA: Má dcera činí dobře, když hlavu Jokanaanovu žádá. On zahrnul mě urážkami. Proti mně vyřkl věci nevýslovné. Je vidět, že dcera matku svou ctí dobře. Neustupuj, dcero má. Složil přísahu svou. Svou přísahu složil.

HERODES: Klid! Nemluv ke mně!... Salome, prosím, nebuď zatvrzelá. Já vždycky k tobě laskavý byl. Vždycky miloval jsem tě. Možná, že miloval jsem tě příliš. Proto nežádej tu věc ode mne. Strašnou to věc, věc děsnou ode mne žádáš. Jistě, myslím, že dokážeš být šprýmovná. Lidská hlava od těla oddělená - skýtá pohled z něhož zle jest, pravda-liž není. Není vhodné, aby oči panny na takovou věc hleděly. Jaké potěšení z toho mít bys mohla? Ne, ne, to není, co přeješ si. Pozornost mi věnuj. Mám smaragd, velký smaragd, můžeš se přesvědčit, že pochází z daleka. Sám César takový smaragd na své ruce měl, když do cirkusu šel. Můj smaragd však jest větší. Vím dobře, že ještě větší jest. Největší smaragd na celém světě jest. Chceš vzít si jej, nechceš? Požádej mě a já dám ho tobě.

SALOME: Žádám hlavu Jochannanovu.

HERODES: Neposloucháš mě. Neslyšíš. Dovol mi o tom promluvit.

SALOME: Hlavu Jochannanovu.

HERODES: Ne, ne, to míti nechceš. To říkáš jen, bys trápila mě, proto, že na tebe jen celý večer díval jsem se a nepřestal. Pravda jest, dnes večer díval jsem se na tebe. Tvá krása mě mučila. Tvá krása mučila mě hrozně, a já na tebe díval se přemnoho, snad víc než měl jsem. Ne, už nepodívám se na tebe více. Jeden by se nepodíval už na nikoho. Vůbec na žádné věci, ani lidem věnovat by neměl pohled. Jenom do zrcadel jest dobré dívati se, protože zrcadla nám ukazují jenom naše masky. Ó, ó, přineste víno! Žíznivý jsem... Salome, Salome, buďme jako přátelé. Rozmysli si... Ach... co bych jen řekl? O čem to bylo? Ach! Už si zpomínám... Salome - ne, jen pojď ke mně blíže; Mám strach, že má slova slyšet nechceš - Salome, ty znáš mé bílé kohoutky hráškové, mé znamenité bílé krásné kohoutky hráškové, kteří v zahradě se procházejí mezi myrtou a vysokými stromy cypřiše. Zobáčky jejich jsou zlatem pozlaceny a zrnka která jedí, pomazána zlatem jsou a jejich nohy barvu mají nachovou. Když křičí, spustí se déšť a měsíc na nebesích ukáže se, když fráčky svoje rozprostřou. Po dvou procházejí se mezi cypřišovými stromy a černou myrtou a každý otroka má k posluze. Občas létají nad korunami stromů, hned v trávě krčí se a hned pospíchají kolem vodních jezírek. Na světě není ptáčků tak nádherných. Vím že sám César ptáky pěkné tak nemá, jako ptáci moji jsou. Dám ti padesát z mých ptáků těchto. Provázet budou tě, ať už půjdeš kamkoli a uprostřed nich jako Měsíc budeš uprostřed velikého mraku bílého... Daruji ti je všechny. Mám jich než sto a v celém světě není král, jenž s kohoutky svými hráškovými by kráse kohoutků mých hráškových se vyrovnal. Ale já dám ti všechny. Jenom mě musíš zprostit slibu mého. (Vyprazdňuje svou číši vína.)

SALOME: Dej mi hlavu Jochanaanovu.

HERODIADA: Dobře jsi řekla, dcero má! A pokud se, Herode, tebe týče, i s bílými kohoutky svými jsi směšný... s hráškovými.

HERODES: Ach! zase mě neposloucháš! Uklidni se. Pokud mne se týče, nejsem snad klidný? Jsem úplně klidný! Poslouchej. Mám vzácné kameny v paláci tomto ukryté, jež matka tvá nespatřila nikdy; kameny zázračné, jež na pohled jsou úžasné. Mám náhrdelník z perel vsazených do řad čtyřech. Jsou jako měsíců úplňky sřetězené paprsky stříbrnými. Dokonce jsou jak půl a sto úplňků měsíčních do zlatých sítí chycených. Na slonovinových ňadrech královniných odpočívají. Jako královna krásná budeš, až s nimi někam půjdeš. Mám ametysty dvou druhů, první je černý jako víno a druhý nachové jest jako víno vodou prosvícené. Mám topasy žluté jako oči tygrů, a topasy které růžové jsou jako oči hřivnáčů holubích, a topasy zelené, které jako oči koček jsou. Mám opály, které hoří vždy plamenem chladným jako led, přinášejí stesk do lidské mysli a stínů se obávají. Mám onyxy jako bělma mrtvých žen, mám měsíční kameny, které odstíny své mění podle fází měsíčních znamení a do ztracena zblednou, když slunce na ně hledí. Mám safíry jako vejce veliké a tak modré jako modré květy jsou. Moře se jimi toulá uvnitř ukryto a měsíc nikdy nepřichází budit jeho blankytných vln lítost. Mám chrysolity a beryly a chrysoprasy a rubíny. Mám sardonyxů a hyacinthů kameny, a kameny chalcedonů a všechny ti je dám, a věci ostatní k nim přidám. Dokonce i král indický mi právě čtyři vějíře z per papoušků poslal, a král númidijský korzet z pštrosího peří mi dal. Mám krystal, do něhož je nezákonný pohled pro ženy, ale i pro mladé muže až do doby, než zbiti jsou holemi. V perleťovém kufru mám tři zázračné tyrkysy. Ten, kdo na čele svém je nosí, dokáže si představit nepředstavitelné, a ten, který je na ruce nosí, může plodnost vrátit ženě neplodné. To vše poklady veliké jsou, nevyčíslitelné ceny. Ale to není ještě vše. V ebenovém kufru tři poháry mám z jantaru, jež jako jablka z čistého zlata jsou. Když nepřítel nějaký poháry tyto jedem naplní, v jablka jak ze stříbra se promění. V kufru jantarem vykládaném mám sandály sklem tvrzené. Mám pláště přinesené až ze země Seres a ledvincem náramky zdobenéné z města poblíž Eufratu... Co více přáti si můžeš víc, Salomé! Pověz mi o věci, kterou přeješ si, a dám ti ji. Vše, oč požádáš mě, já dám ti, pouze jedné věci šetři. Dám ti všeho, což jest mého, kromě hlavy svatého. Dám ti roucho kněze vysokého. Dám ti chrámovou ze svatyně oponu!

ŽIDÉ: Ó! Ó!

SALOME: Dej mi hlavu Jochanaanovu.

HERODES (hroutící se zpět do svého křesla). Ať dostane, oč žádá! Vpravdě své matky dcera jest.

(PRVNÍ VOJÁK se blíží. HERODIADA stahuje prsten smrti z Herodovy ruky a podává jej Vojákovi, který jej odnáší popravčímu. Popravčí vypadá vystrašeně.)

HERODES: Kdo smrti prsten z ruky sňal mi? Byl to prsten z pravé ruky mojí. Kdo moje víno vypil mi? V mém poháru zde víno bylo. Pohár můj byl plný vína. Někdo přec vypíti jej musel! Och. Jistě cosi zlého někomu se stane. (Popravčí jde dolů do cisterny.) Ach! Proč přísahal jsem? Příště žádný král ať přísahu již více žádnou neskládá. Když poruší ji, strašné jest to, když dodrží, jest ještě strašlivější!

SALOME: Má dcera dobře učinila jest.

HERODES: Jsem si jist, že neštěstí se stane.

SALOME: (naklání se nad cisternou a naslouchá). Žádný zvuk se neozývá. Neslyším nic. Proč nekřičí již člověk ten? Ach, kdyby mne však člověk nějaký snad zabít chtěl, křičela bych velice! Bojovala, nedovolila bych... Buch, buch, Naamane, buch, říkám ti... Ne, neslyším nic. Je tam ticho, strašné ticho. Ach! Něco upadlo jest na zem. Cosi upadnout jsem slyšela. Obával se jest ten otrok, přece. Zbabělcem jest otrok ten. Ať vojáci vysláni jsou. Pojď sem, kterýs zemřelého přítelem byl, pravda-liž není? Dobře, něco povím ti, mrtvých není nikdy dost. Běž k vojákům a poruč jim přinést mi věc, o kterou žádám, věc, kterou tetrarcha mi slíbil, věc která náleží mi. (SLUHA strne. SALOME se tedy obrací na vojáky.) Sem ke mně! Vy, vojáci! Sejděte do cisterny této a hlavu toho člověka mi přineste. Tetrarcho, tetrarcho, přikaž vojákům svým přece, aby Jochanaanovu hlavu mi přinesli. (Obrovská černá natažená paže POPRAVČÍHO, který se vynořil z cisterny ven, nese na stříbrném podnose hlavu Jochanaanovu, přímo směrem k princezně. SALOME ji uchopí. HERODES si schová tvář pod svůj plášť. HERODIADA se usmívá ovívaje se vějířem. NAZARENŠTÍ padají na kolena a začínají se modlit.) Ach! nedovolil’s mi tvá ústa políbit, Jochanaane. Dobře, políbím je tedy nyní. Svými zoubky kousnu do nich jako do zralého jablka. Tvá ústa políbím, Jochanaane. Říkala jsem ti přece; a nebo ne? Přece říkala jsem ti. Ach! Políbím je nyní... Ale proč na mne se nedíváš, Jochanaane? Tvé oči, které hrozivé tak byly, plné vzteku, vzdoru a opovržení, jsou nyní uzamčeny. Proč zavřeny jsou? Otevři oči své! Zvedni zrak svůj, Jochanaane! Proč nepodíváš se na mne? Nebo máš snad ze mne strach, že na mne se nedíváš? ...A jazyk tvůj, jenž byl jako červený had jed sršící, nepohne se více, neřekne již ani slova, Jochannane, červený had, jenž plival svůj jed na mne. To divné jest, a nebo ne? Jak to přijde, že červený had se již více nepohne? ... Nic ze mne bys neměl. Odmítl’s mě. Zlá slova říkal’s proti mně. Jako k děvce stavěl jsi se ke mně, však jako k ženě bylo velmi bezohledné. Vůči Salome, královské dceři Herodiadiny, Princezny Judey! Dobře, já doposud žiji, ale ty mrtev jsi a tvá hlava náleží mi. Cokoliv s ní dělati si mohu. Mohu ji psům na zem hodit či ptákům zavěsiti v povětří. Tu, kterou psi ležet nechají a ptáci ožerou. Ach, Jochanaane, ty's muž, kterého jsem ze všech lidí jediného milovala. Ostatní všichni stali se mi odpornými. Ale ty krásný jsi!

SALOME ( zpívá):
Tvé tělo bylo zahradou
plnou bílých holubic,
liliemi stříbřenou.

Bylo věží stříbrnou,
slonovinou tříbenou.
V celém světě nebylo nic tak bílého,
jako bílé tvoje tělo jest bylo.

V celém světě už nic tak nádherné,
jako tvoje byly vlasy černé...
Tvůj hlas byl kadidelnicí
vůní podivně rozptylujících
a když na tebe jsem se dívala
zvláštní hudbu jsem slýchala.

Ach! Proč nepohlédl's na mne také, Jochanaane?
Pod rouchem rukou svých
a pod rouchem rouhání svých
dobře tvář svou jsi schovával.

Své oči přikryl’s rouchem slova
kohos, kdož patřil na svého Boha.
Dobře, svého Boha viděl's, Jochanaane,
ale mne’s, neviděl nikdy, ba ne.

Kdybys byl pod roucha svá se neschoval,
tak bys byl býval jest mě pilně miloval.
Já na tebe se podívala a také jsem tě milovala.
Ó, jak já tě milovala! Já miluji tě ještě, Jochanaane!

Miluji jen tebe... jsem zajatkyní krásy tvé;
Trpím hladem po tvém těle planém;
a žádné víno, nejvzácnější plody ani
neuspokojí má přání.

Co počnu si teď, Jochanaane?
Ani žádné záplavy, ani žádná velká voda
neuhasí moji žízeň, a to je škoda.

Jsem princezna a tys mnou pohrdal.
Pannou byla jsem a tys panenství mi vzal.
Cudná byla jsem a tys v žilách požár mi rozpoutal.
Ach! ach! Proč tenkrát na mne ses nepodíval?

Kdybys byl z pod roucha svého na mne se jen podíval,
tak bys byl býval jest pilně za mnou chodíval.
Dobře vím, že bys mě s velikou miloval chutí
a tajemství lásky větší jsou, než mystéria smrti.

HERODES: Obludná jest má dcera. Říkám ti, jest obludná. Vpravdě zločin veliký spáchala. Jsem si jistý, že ano. Zločin proti neznámému Bohu.

HERODIADA: Dcerou svojí potěšena jsem velmi. Dobře učinila. A já zůstala bych zde.

HERODES (zvedaje se) Ah! Tak mluví žena bratra mého! Pojď! Nezůstanu na takovémto místě. Říkám ti, pojď. Sic strašná to věc nějaká přihodí se ještě. Manassehu, Issadare, Ziasi, sejměte louče. Nechci se dívat na věci tyto a nedovolím, aby ony dívaly se na mne. Sejměte louče světelné. Zakryjte Měsíc! Zakryjte hvězdy! Ať v našem paláci, Herodiado, můžeme se skrýt. Začínám jakési zlé obavy míti. (Otroci snímají světelné louče. Hvězdy mizí. Veliký mrak zahalí Měsíc a úkryt je dokonalý. Jeviště se zvolna pohrouží do tmy. Tetrarcha vystupuje schodišťovým traktem vzhůru.)

HLAS SALOME:

Ach, tvou tvář jsem políbila...
Políbila jsem tvou tvář, Jochanaane.
Hořká chuť na mých rtech po tobě zbyla...
Byla to chuť krve... a nebo... ne?

Možná chuť lásky.
Říká se, že láska hořká je.
Ale co na tom... Co má být?
Tvá ústa políbila jsem...

Herodes (chodí kolem a dívá se na SALOME) Zabijte tu ženu! (Vojáci vyrazí vpřed a srazí mezi štíty na zem SALOME, dceru HERODIADY, princeznu Judey.

OPONA



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.01.2009 21:13:38dát kritice tipHoravin
lag-n.lol: Promiň, zapomněl jsem vymodřit. V kerý knihovně?
16.01.2009 21:11:12dát kritice tipHoravin
To je síla :o) a v kerý knihovně???
16.01.2009 20:37:10dát kritice tipjH
čéče nebudeš tomu věřit, ale v tý knížce, kterou tady u sebe mám, nejni uvedenej překladatel, je to vydaný 1921, královské vinohrady
16.01.2009 20:01:01dát kritice tipHoravin
Ahoj Hani, jsi mi teda vzala dech svým tipem za překlad Salomé. Znamená to, že jsi přečetla celej ten dlouhej text? Díky za Tvůj tip, ale taky za ten čas, kerej si tomu věnovala. :o) Tvůj názor by mě strašně zajímal, pro mně jsi veliká autorita, i když vím, že jak taktní a přívětivá jsi při hodnocení práce ostatních. Na mne bys mohla bejt přísnější. Vím, že angličtinou vládneš mnohem líp než já. Něco bych se konečně dověděl, zda a jaký ten můj překlad má silný nebo slabý stránky a tak... jupííííííííí :-DDD
16.01.2009 19:41:45dát kritice tipHoravin
Jéjda :o) díky moc za pochvalu a hlavně za trpělivou práci to číst - málokdo může věnovat svůj čas, ale jestli to stálo za to, pak mám velikou radost.

Strašně by mě zajímal ještě jinej českej překlad, záměrně jsem o žádný doposud ani okem nezavadil, abych se nenechával ovlivnit. Teď bych si to mohl snad už dovolit. Mohl bys mi prozradit, co to bylo za publikaci, kterou jsi včera četl v knihovné a čí překlad? Díky :o)
16.01.2009 19:28:16dát kritice tipjH
Ty blázne! Na písmáku tohle nepublikuj, to je děsná škoda :)

škoda, že sem si tohohle nevšim včera, ještě než sem si to čet v knihovně :)
28.04.2006 08:45:52dát kritice tipChajim
Jakmile budu mít chvilku, tak se na to vrhnu,četl jsem část a je to úžasný, jsi démon:).
25.04.2006 20:32:48dát kritice tipHoravin
Opravdu moc děkuji za velkou trpělivost. Já se fakt bál, že to nikoho nebude zajímat. Kdo by se dnes namáhal se čtením romantických secesně stylizovaných textů a ktomu ještě si dal práci s četbou divadelní hry. Myslel jsem, že jsem na světě asi úplně osamocený člověk, který se nad těmito texty dojímá. Ale zároveň si dovedu představit i dobré téma pro muzikál na tento scénář. S určitým záměrem jsem stylizoval rap.
25.04.2006 19:51:11dát kritice tipNicollette
jako fakt je to úžasný

hl. si mě potěšil "netančiů, jiní by napsali netancuj... ale netanči je dokonalý! :o)
24.04.2006 14:53:41dát kritice tipHoravin
Díky za krásný povzbuzení. Fakt jsem to přeložil já sám, už v létě 2003. Záměrně jsem nečetl žádný z českých překladů Salomé, které doposud vyšly tiskem. Teprve včera a dnes jsem si dal práci s posledními vychytávkami a myslím, že je to hotový. Mám ještě další překlady, které sem chci umístit. Horavin.
23.04.2006 21:40:34dát kritice tipNicollette


hele a to si překládal fakt ty?
páč jako překlad je výbornej
23.04.2006 10:22:24dát kritice tipNicollette
no, tak k tomuhle si někdy sednu.... ale bude to pár chvil trvat


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor