Písmák
Registrovat

Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

RÁNO CHCÍPL ČÁP

29. 04. 2006
0
0
1163
Autor
m-a-j-a-k

budu tam mit asi dost chyb ale sem zacatecnik a pisu protoze me to bavi

Vždycky když píšu, poslouchám hudbu. Hraje. Střídají se tam slova, noty, slova, noty, slova, slova. Neuráží mě. Ani nějak na mě nepůsobí, ale je divný jen sedět a psát. Ticho. Nemám rád ticho.
Mám takový to období, kdy vám nic moc nevychází. Škola, práce, holky, pařby, kámoši, holky. Když chci zapomenout, jdu se opít. Už mě to nejde, tak jak dřív. Ráno je mi zase blbě a jsem v tom zase až po uši. Jsou to stavy podobné agónii. Přijde mi, že všem všechno kolem mě vychází. Nejsou lepší lidé, než Já. Ale asi mají v tomhle kurevským životě štěstí.
Nedávno jsem seděl na baru. Kámoši tam už nebyli. Byl jsem tam sám. Přišla za mnou holka. Začala mi říkat, něco o tom že ji znám. Asi chudák neví, že nikdy nikoho nepoznám. Mohl jsem vás potkat  včera večer a příští den jsem si vás nepamatoval. Kdyby mou babičku vykopali z hrobu, nevěděl bych o koho jde.
Mluvila. Já už měl něco vypito. Jen jsem kýval hlavou, abych nevypadal neslušně. Myslel jsem na něco jiného. Pořád mluvila, už mě to uráželo. Poslouchat její kecy. Trpěl jsem. Občas rád trpím. Už jsem ji nevnímal. Zahleděl jsem se na její obočí. Měla hezký obočí. Do očí jsem ji koukat nechtěl. Kdyby to zpozorovala a zahleděla se do mých žluto-zelených. Přišla by na to, že je mi u prdele. Tak hýbala rty a hýbala a Já pozoroval její značně vytrhaný a velmi pečlivě upravovaný obočí. Kdybych se do ní zamiloval, tak díky tomu obočí. Mluvila.
„Chceš něco k pití?“ zeptal jsem se.
„Ne“
„Dva panáky,“ řekl jsem barmanovi „něčeho dobrýho.“
„Dobře. Devadesát.“
Rád dávám víc, „sto“.
Poděkoval.
Slečně jsem podal skleničku. Nevím jméno, asi mi ho říkala, nezajímalo mě. Jsem sráč. Přiťukli jsme si. Její ruka sjela na moje koleno. Bez větších rozpaků, jsem ho do sebe otočil. Překvapila mě ta kurva sladká chuť. Nevydržel jsem to. Poblil jsem ji. Byla celá od zvratek. Byla nasraná. Odešla, už nikdy jsem ji asi neviděl. Utřel jsem si obličej. Na sobě sem žádny zvratky nezpozoroval. „Fajn,“ řekl jsem si. Vzal jsem si její nenačatou skleničku a dopil ji. Nebylo to zas tak špatný.
Barman nevěděl co dělat a tak se smál. Jak kriplík se smál. V tu chvíli mě začal srát. Byl to jeho imbecilní obličej, vlasy, postava, chůze, chlupy na ruce. Všechno. Nenáviděl jsem ho. A tak jsem se zvedl a šel.
Někam jsem odcházel a začal vzpomínat. Občas nás vážou vzpomínky. A není nůžek jež by ta pevná vlákna nebo lana přestřihla. A tak jsem vzpomínal. Na školku, základku, kámoše, na jedinou lásku v životě, na čubky co jsem potkal. Byly tlustý, hubený; blondýnky, brunety; měly větší zadky než já některý měly i menší. Ani jednu bych teď nepoznal. Nic sem k nim necítil a ani jsem nikdy nechtěl.
Šel jsem k zastávce. Seděl tam stařík. Jeho obličej byl povadlý, scvrklý jak staré ovoce a šedý, jeho vlasy byly řídké a šedé. Působil celý tak šedě. Nehýbal se. Možná, už byl mrtvý. Jestli ne, tak na tý zastávce na smrt čekal. Zastávky nás ubíjí. Čekání nás ubíjí. Většinou se na zastávce dočkáte dřív smrti, než autobusu. Proto radši po světě chodím pěšky. Nechci umřít na zastávce.
Jak jsem od toho dědy odcházel. Zazvonil mi telefon. Podíval jsem se jaká podivná existence mě to ruší. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Tak jsem to zvedl a řekl jsem, „Chcípni, nasrat,“ zavěsil jsem. Neuvědomil jsem si následky. Já si je nikdy neuvědomuji.
Po chvíli začal opět zvonit, kdybych  měl na nový, tak bych ten svůj ihned rozmlátil o nejbližší budovu. Jestli by byla žlutá, modrá, bílá, černá. Bylo by mě to fuk, hodil bych ho veškerou svou silou a on by se rozpadla na tisíce kousků. Nehodil jsem ho.
Zvedl jsem to.
„ …. “
„Haló,“ ozvalo se.
„ …“ řekl jsem.
„Jsi tam?“
„Ne“
„Co si ze mě děláš prdel ?!“
„Chcípni,“
„Kurva,..“
„Máš tam nějakou,“  vyrušil jsem ho.
„Možná.“
„Jo nebo Ne ?“
„Možná“
„Vyliž si“ zavěsil jsem.
Odplivl jsem si. Dřív než stačily moje sliny políbit zem, zazvonil znova.
„Budu mít dvě, když přijdeš. Jedna tě prý zná, ale když nepůjdeš ty. Nepůjde ani ona a ani kámoška.“
„Čubky“
„Přijdeš?“
„Ok, kde jsi?“
Odpověděl a já se vydal ten směr.
Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř. „Docela pajzl,“ pomyslel jsem si. Hledal jsem je, ale nikde jsem je neviděl. „ZASRANEJ KSINDL,“ zaklel jsem si pro sebe. Šel jsem k baru. Jedno už se mi začalo točit.
Vyšel ze záchodu. Šel ke stolu. Já se zvedl a přisedl jsem si.
„Kde jsou?“ ptám se
„Přijdou, neboj,“ řekl.
Bylo ticho. Nechtěl jsem mluvit.
Přišly, smály se na nás.
„Já je znám?,“ šeptnul jsem a rozpačitě se na něj podíval.
„No, prý ona zná tebe.“
„Aha, chudák“
Věděl jsem, že jsem v prdeli. Neznám ani jednu. Jejich smějící se ksichtíky mi nic neříkaly. Přišly, sedly si, smály se, chtěly koketovat. Hovno. Hovoru jsem se nezúčastnil. Nebavilo mě je ani poslouchat. Zvlášť ne poslouchat o tom jak melou o svých bývalých. Že „ Petr ho má velkýho, ale nic s ním neumí; že další dobře lízá,“ a takový debaty jsem se zúčastnit nechtěl.
Pak mluvily o přátelích. O klucích co se jim líbí. Ignoroval jsem je. Nechtěl jsem se bavit o konkurenci. Nerad poslouchám žvásty o úžasných chlapcích. Protože možná jsou úžasní, ale ne v zrcadle. Už mě ty kecy otrávili natolik, že se mi chtělo opět někoho pozvracet.
„Mám u sebe lízátko, pojď ukážu ti ho,“  to mě probralo. Odešli na záchod. Já tam zůstal s tou druhou, která mě prý zná.
Začala s dialogem o kterém jsem už předem věděl, že skončí v záhubě.
„Četla jsem tvé básničky,“ řekla
„Fajn“
„Jsou moc pěkný.“
„Vím“
„Myslím si, že máš talent.“
„Hm“
Koukala na moji tvář. Já koukal do blba. Mluvila k mé osobě….. Nezajímá mě !
„Máte doma kukátko ve dveřích?“ vyhrkl jsem na ni.
Nevěděla co říct. Začala mě hladit.
„Máte doma kukátko ve dveřích?“ naléhal jsem.
„NO, máme.“
„No my taky, ale ve dveřích,“ začal jsem se od srdce smát.
Nepochopila mě.
„Blbče“
„Krávo blbá.“
Dala mně facku. Šla se podívat na záchod. Nakonec jsem se dověděl, že skončili ve trojce.
Účet jsem jim tam nechal. A vydal se domů. Udělal jsem si to sám. Protože od pravačky to je vždycky z lásky. A tak to má být.
Ráno jsem se vzbudil. A zase mě všechno sralo. Světlo, zvuky, vzduch bez zápachu. Vše ! Nejvíc ale škola, práce, holky, kámoši, láska, holky. Radši jsem zase usnul, jako po uštknutí hadem. Doufal jsem, že navždy. Ale ještě mnohokrát se vzbudím. Venku chcípl čáp.
Přečíst později Dílo do oblíbených Autor do oblíbených Další dílo autora Nechci Avíza
Seznam tipů Seznam oblíbených
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru