Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Nebeská coura
datum / id30.04.2006 / 205914Vytisknout |
autorNicollette
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno4375x
počet tipů18
v oblíbených4x
Prolog
maják, světlo, buben - měsíc

děravá povídka

(věnováno těm lidem)

- - - -

napsaná 17. listopadu 2005 a teď přepsaná, předělaná, jinak uspořádaná slova, ale vše v podstatě zůstalo při starém... Chce mezi vás
Nebeská coura

 

 

Je to už docela dávno a když se to stalo, byla všude tma, ve které se náhodně rýsovaly osvětlené zdi domů a počmáraných paneláků. Ranní písně šeptaly příliš drobnými písmeny o vyšlapaných chodnících a děravých střechách, pohledy z okna těžkly pod nepatrnou tíhou utrhaných nočních křídel. Vždyť i stromy čekaly, až kdosi zruší jejich mimické divadlo, jejich komedii opadaných listů… Mělo přijít.

 

* *

 

  „No tak, Nebeská, vstávej.“

V trávě ležela flaška červeného a spousta utípaných vajglů. Nebeská ležela na boku s otevřenýma očima.

  „Dívá se na nás,“ řekla trochu s obavou Ta, která má dlouhé vlasy.

Ta, která má skloněnou hlavu vstala a tahala Nebeskou za ruku. Opíraly se o kmeny starých dubů, do vlasů jim sem tam spadlo listí. Začalo se ochlazovat, zima jim pomalu svazovala ruce, ale ona cítila, že nemůže vstát. Dotyky, kterými se jí snažily probrat, byly studené a cizí. Po několika pokusech se zvedla a chodila okolo malými prkennými kroky. Naprázdno otvírala pusu, než ze sebe vydala nějaký zvuk.

  „Moc jí nerozumím,“ řekla s obavou v hlase Ta, která má skloněnu hlavu.

Procházela se mezi stromy, dotýkala se hlíny, seděla nebo si prohlížela své ruce, všechno jí připadalo neskutečný a vymyšlený, kdo to sem dal a komu to patří. Zvuky dne jakoby se vtěsnaly do spadaných kaštanů, kdy stačilo k některému z nich přiložit ucho a bylo slyšet třeba houkání vlaku nebo klapnutí dveří. Tak se skláněla k zemi a přikládala si k uším kaštany.

A čas se na chvíli zastavil a pomalu po částech se přelil přes okraj večerního polosvětla.

Nebeská najednou prudce zvedla hlavu, podívala se na Tu, která má skloněnou hlavu a řekla jí, že slyší zvuk bubnu. Že se něco mění.

 

 

Přestala téměř mluvit. Začala víc sledovat pohyby a ne vždycky přitom měla otevřené oči. Strom, ten starý dub, jí něco vzal, něco z ní vytáhl. Někdy utíkala do lesů, běhala od stromu ke stromu, hledala. Chytala se kmenů a pokaždé prosila, aby jí vrátily duši, že ona na ní už věří. Neuměla se bez ní smát. A když úleva nepřicházela, vyběhla z lesa na zamrzlé pole, klečela v hlíně a nechala se okukovat tichými srnami.

  „Nebeská, co ti je. Proč se díváš skrze zdi?“ ptaly se jí hlasy.

Ona říkávala, že není ve svý kůži a byla to pravda. Schovávala se ve tmě a ryla do ní, do bledé kůže, svůj pláč.

Rukama chmatala po světle, protože očima ho neviděla. Někdy viděla v odrazu louže rozpité slunce, ale když zvedla hlavu…

Nebeská hledala, hledala to hrozně moc, ale pořád jen ztrácela.

 

 

* * *

 

  „Zajebanej systém,“ řekl Ten, který mlátí čelem do stolu, „měl bych ti nějak pomoct,“ olízl papírek a zapálil si.

Odtrhla oči od židle, ve dřevě se rýsoval obličej se zavřenýma očima. Trochu se usmála: „nech to bejt.“

  „Systém tě dostane do těhle nemocí a pak vraždíš doma malý dětičky. Chápeš,“ těkal pohledem po stole a nervózně odklepával cigaretu.

  „Na hovno. Ale majáky nás z toho možná dostanou. Lidi se o ně poperou.“

  „Majáky jo? Spíš pořádně silný hulení.“

  „Zdálo se mi, že lezu na strašně vysokej bílej maják, ta stěna měla aspoň metr šířku. A jak sem vylezla nahoru, aniž bych viděla nějaký okolí nebo něco, tak někdo zařval ‘skoč‘.“

  „Letěla si?“

  „Ne,“ pokrčila čelo, „protože mě někdo chyt za ruku a smál se, že z majáku spadnout nemůžu. Že velkej bílej maják je přece záchrana a ty můžeš vyšplhat buď ještě výš nebo zůstat tam, kde právě si.“

Ten, který mlátí čelem do stolu ohnul spodní ret jakože o tom bude někdy přemýšlet a objednal si absinta. Nebeská se rozloučila, ve dveřích do ní někdo vrazil.

Šla domu. Její město bylo prázdné, nezúčastněné věcí, kterými teď žila. Vždycky jej měla ráda, chodila ulicemi a dívala se lidem do oken. Teď byla všechna okna otočená zády a město tiché, jako by ho někdo ubil. U domu si ještě ubalila cigaretu a v tom začalo sněžit. Někdo jí říkal, že když padá první sníh, může si člověk něco přát.

  „Chtěla bych zase žít,“ zašeptala jen tak do dlaní.

 

Po čase si ho všimla. Často se nedívala dál než na své ruce nebo boty, ale jednou spatřila na lavičce před jejím domem sedět dítě. Zaujalo ji svým oblečením. Choulilo se zimou do tmavého hnědého kabátku, ze kterého dole vykukovaly jen hnědé okopané botky. Nebeská myslela, že dítě na někoho čeká a zašla do domu. A dítě taky čekalo…

Za pár dní jej potkala znovu na autobusové zastávce. Nastoupilo do stejného autobusu a sedlo si vedle ní. Nohy kmitaly ve vzduchu. Už se stmívalo a do upatlaného okna bil drobný déšť. Nebeská skrze odraz skla zjistila, že ji dítě pozoruje.

  „Kde máš maminku, hele,“ zeptala se.

Poupravilo si kabátek a pak k ní vzhlídlo. Všimla si jeho šedých očí, které zvýrazňovala umouněná tvář.

  „Jedu na konečnou,“ řeklo tichým hlasem – jeho hlas byl Ticho, když promluví. Ostatní zvuky byly najednou tak tenké až úplně zanikly. Mluví tichem, podivila se.

  „Jo tak,“ povytáhla obočí a sledovala mokrou silnici. Věděla, že kdyby na tu silnici sáhla, lepila by špínou a smogem, ale je to právě tahle silnice, která ji, až bude chtít, vynese v podobě bílých ptáků do nebe. Tam se bude chvíli rozhlížet, načež zjistí, že není o co stát a skočí..

  „Už někdo dobyl Měsíc? Už slezl z oblohy? Kdo ho seškrábal?“

Nebeská zachytila dětský hlas okamžitě. Otázka ji nepřekvapila. Unaveně otočila hlavu: „to nevím. Nevidím světlo.“

Potom vystoupila z autobusu a zimou trochu nahrbila záda. Šedé oči ji pozorovaly.

 

* * * *

 

Po čase potkala zapomenutou dívku. Dohodla se s Tou, která se usmívá na výletě za město, jen tak k velkým kamenům. Vyrazily ráno, chvíli stopovaly, chvíli šly pěšky. V kapse jedny cigarety a pár drobných. Nebeská poskakovala po silnici a trhala listí z asfaltových stromů. Potom se podívala na nebe, na kterém zářily paprsky, ale místo slunce zela v obloze díra. Ta, která se pořád usmívá, šla vedle ní a vychutnávala si okolí.

  „Nevěřím na lásku. Nevěřím nikomu, kdo by protrhl vlastní samotu,“ řekla jedna z nich a přikryla si oči březovým listím.

 Ze silnice odbočily na louku směrem k velkému kameni v lese. Když došly na místo, sedly si, pokouřily a chvíli malovaly listím na kameny. Vzkazy. Pak Nebeská objevila cestu.

  „Pojďme tudy,“ ukázala někam dozadu za kámen. Po pár minutách narazily na obydlí. Plot byl zarostlý divokými květinami, které pronikavě voněly.

  „Co teď,“ řekla Ta, která se usmívá, „vypadá to… opuštěně.“

  „Ale ne. To je přece ten maják,“ vydechla a šla blíž. V tu chvíli k plotu přiběhl malý jezevčík a za ním se kutálela březí fenka. Oba psi očuchávali Nebeskou, která cpala prsty přes dráty plotu. Když pak zvedla hlavu, spatřila starého bělovlasého pána, blížil se k nim.

  „Dobrý den, děvčata, hledáte někoho?“

Ta, která se usmívá mu řekla o výletě ke kamenům. Nebeská si pána prohlížela. Opíral se o hůl, oblečený do mnoha vrstev většinou už pěkně sešlých hadrů, ale nejvíc ji fascinovaly ty bílé vlasy a hustý bílý plnovous.

  „Jestli chcete, můžete si tu chvíli odpočinout,“ pozval je.

Koukly po sobě. Ta, která se usmívá přitakala a pán otevřel vrátka do své zahrady. K domu vedla udupaná cesta, posypaná drobným žlutým listím, zahrada byla neudržovaná, divoká. Vešli na zasklenou verandu.

  „Tomuhle místu říkám zimní zahrada. Posaďte se, děvčata.“

Skrz fialové tabule skel svítilo dovnitř příjemné tlumené světlo. Podél trámů se plazilo psí víno a tu a tam visel nějaký van Gogh nebo obraz rytíře Dona Quijota. Pán na ně mluvil opatrně, ale velmi mile. Nebeská se podívala přes fialová skla a spatřila slunce. Usmála se nad tou nádherou a trochu si oddychla. Všiml si toho.

  „Já jsem Mrtvý. Uli, tak mi říkali dřív, ale česky je to samozřejmě Oldřich.“

  „Nebeská.“ Podali si ruce a ona si všimla  jeho modrých očí, z kterých vyzařovala mladost a úsměv, ladící s vráskami okolo. Seděla tam a poslouchala.

 

Začaly ke kamenům jezdívat častěji. Když se na místo vracely, vzkazy z minula byly smazané, jakoby je z nich někdo vyškrabal. A odtud to pak nebylo daleko k panu Mrtvému. S každou další návštěvou byl zdravější a mohlo se mu lépe chodit. Potom už ani nepotřeboval hůl. Nebeská si vzpomněla na animovaný film o čtyřech malých klucích, kteří se báli zlého kocoura v kouzelné zahradě. V té zahradě žila moudrá velryba, obklopena knihami a časopisy. Tak byl i on taková velryba a žil tu docela sám. Občas mu jedna žena z vesnice donesla nákup. Pokoje byly zaprášené a neuklizené, ve dřezu se nahromadilo nádobí za několik měsíců, ne-li let. Nad postelí byla police s knihami. Nebeská jednu namátkou vybrala a do rukou se jí dostal originál Goetheho, vázaný v kůži. Sedávali všichni v zimní zahradě a Uli jim vyprávěl.

Za války ho převezli do Vídně, kde vařil jako vězeňský kuchař.

       „To voni, když dali někomu rozsudek smrti, odvedli ho do takový místnosti, kde byl špalek. Na tom špalku jsme porcovali maso. Chlap na něj položil hlavu, přistavili k němu velkej proutěnej koš a když hlavu usekli, padla do koše, aniž by ukápla kapička krve. Dělali to šikovně, no. A my kuchaři ten špalek ani nedrhli, ono toho masa taky nebylo moc, nejčastěji jsme vařili bramborovou kaši. Brambor měli Vídeňáci požehnaně.“

Pan Mrtvý se dokázal usmívat očima. Někdy se k němu tulila březí fenka, on měl ty svý psy hrozně rád a pořád si s nima povídal. Manželka ho opustila a dva synové taky. Ukázal nám fotku, kde jako čtyřicetiletý statný chlapík stojí před domem, ve kterém doposud bydlí a pábitelsky se usmívá. Zimní zahrada ještě nebyla přistavená a dům vypadal udržovaně.

  „Vy na tý fotce vypadáte jako Joseph Heller, pane Mrtvý,“ řekla mu Nebeská, připadalo jí, jakoby vůbec nezestárnul, jakoby mu jenom zbělely vlasy.

  „To vy mi, slečno, taky někoho připomínáte.“ S údivem se na něj podívala a jejich oči si hrály. Na chvíli cítila, že ho zná celá léta, že je teď nějakou jinou ženou.

„To víte, že jsem tam měl i nějakou tu slečnu. Tuhle mi jedna, taková rusovlasá, povídá ‘Uli, pojďme se někam projít‘ a já ji vzal na procházku lesem, jako se to tenkrát dělávalo. To my kuchaři jsme dostávali volno, to zas jo. Špatný tam na nás taky nebyli. Dostali jsme se až k obrovskému lánu obilí, uprostřed vedla cesta a my se po ní vydali. Najednou z obilí vyskočili dva vojáci, mě popadl jeden, dal mi pořádnou ránu a druhej ji vlekl dál a chtěl z ní strhat šaty, že jo. No, už jsem tehdá myslel, že to bude muj konec, ale okolo šel pruský důstojník. Popadl ty dva za šle a srovnal je do latě. Já mu poděkoval, byl to rovnej chlap, to jo, on se jen usmál a šel dál. To víte, důstojník. Ve Vídni bývalo někdy opravdu krásně…“

A Nebeská i Ta, která se směje poslouchaly příběhy o válečné Vídni, pily přitom čaje a kouřily jedinou krabičku cigaret, kterou sebou vždy nosily. Někdy chodily do skleníku zalévat zeleninu. Vedly k němu rozbité schůdky, které byly dost z kopce, protože tam, co stál skleník, byla spíš taková strán do údolí. Naproti dýchal ve svém rytmu les a ten nebyl nikdy cizí, protože lesy jsou tu odjakživa a žádné kvádry betonu je nepřemůžou. On tu tak stál a přijal každého, kdo přišel. Zdálo se, že jsou s panem Mrtvým přátelé.

  „A pak přišel konec. Na Vídeň padaly bomby, na mou krásnou Vídeň… My jsme tenkrát stáli přilepení u mřížových oken a dívali se na tu hrůzu. Naproti byla radnice a na ní stála obrovská socha smrtky s kosou. Jak ty bomby poblíž vybuchovaly a zem se otřásala, smrtka se uvolnila z podstavce a s každým otřesem se otáčela k nám. Nejprve jsme ji viděli bokem, ale ona se pomaličku posouvala a to její šklebení mi nahánělo hrůzu. Stál jsem tenkrát uplně vepředu, křečovitě svíral  ty mříže a čekal, co se stane. Jestli, až se dotočí celá a podívá se na mě těma očima… Válka skončila, vrátil jsem se do Čech a našel si tady ženu. Tady vidíte, jak jsem skončil.“

Taková to byla doba. Pan Mrtvý se uzdravoval a Nebeská zase začala věřit na svojí duši. Že snad tam někde v lesích, že ji snad starý pán vídá a už brzo jí Nebeský vrátí…

 

 

* * * * *

 

Ta, která se usmívá jednoho dne zmizela a Nebeská se nehla z domu, začala zapomínat. Vzpomněla si jen, když zase začalo padat listí, vzpomněla si, jak ho měl ve vlasech. Ve dne se bála vyjít a v noci se toulala. Volala do oken a do spících sídišť. Jako by neslyšeli. Jednou se takhle vracela k ránu domů a na lavičce opět sedělo dítě. Jen se na ni tak lehce pousmálo a když zavřela dveře bytu, zády se po nich sesunula k zemi, položila hlavu na kolena a začala tiše štkát.

Dny se zúžily na doteky a tlukot prázdného nebe, když Nebeská potkala Chlapce s bubínkem.  Někdy si až do svítání kradli srdce a potom vyčerpaně usínali. Ona mluvila většinou když spal a on někdy nevěděl, proč je radši zticha. Cítila, že dny jsou umělý a vykonstruovaný, že láska nikdy nebyla, ale přesto slábla a zapomněla, co hledá. Ještě někdy potkávala dítě, ale už ji neděsilo.  Měla ráda, když mohla na balkóně prokouřit noc a pak Chlapce obejmout a usnout. Trvalo to jen chvíli a jeden z nich pak příliš brzy zapomněl. Po čase už se nesnažila pochopit, ale přijmout, že se stalo…  Odteď věděla, že ji bubny mohou zranit a roztrhat na cáry, kdykoliv se jim bude chtít. Uviděla znamení stébla a utíkala pryč. Už nehledala duši, ale dítě, protože věděla. Chtěla jej najít dřív, než celá zprůhlední a bude chodit ledovými chodbami s kvílejícími lidmi. Komické, že dítě našla až když stála už téměř shrbená k zemi.

  „Běž pryč, běž už teď pryč!“ vykřikla unaveně.

Dítě si před ní stouplo a spusilo tichem: „ale já vidělo měsíc, dnes v noci! Oběhl nebe závratnou rychlostí. Říkám závratnou rychlostí!“

  „Je mokro, klouže to. Kolena mam už uplně sedřený, nech mě jít, prosim. Ještě noc.“

  „Já to nejsem! Nejsem to! Couro vykřičená, já to nejsem…“ začalo zuřivě plakat.

  „Dobrá.“ V šedých očích tancoval zmatek a úsměv zároveň. Pralo se samo se sebou.

 

Když tu noc usnula, zdál se jí sen. Stála na cestě posypané žlutým listím a kdosi zezadu jí postrkoval, ať vejde do zimní zahrady. Dveře se před ní otvíraly samy. Vstoupila po schůdkách do domu a najednou měla pocit, že najde starého pána mrtvého. A mnohem víc se bála, že bude ještě živý, ale s posledními slovy, která má slyšet právě ona. procházela všechny místnosti, to samovolné otvírání dveří bylo magické, ale tělo pana Mrtvého nenašla.

 

Té, která má skloněnou hlavu podarovala všechen zbývající tabák. Bylo to namísto obejmutí.

  „Cejtim zuby, zakouslý v páteři,“ řekl Ten, který mlátí čelem do stolu, „neusínej, sestřenice bez hlavy...“

   „Z toho majáku nespadneš, chlape, neboj. A pomáhej Té, která má skloněnou hlavu. Ona občas zapomíná otevírat oči, když vychází ráno z domu.“

Město se na ni najednou usmívalo, byla ráda, že mu může ten úsměv pošlapat. Namísto obejmutí.

Dítě už čekalo u domu. Oblečeno do toho dlouhého kabátku a okopaných bot. Vedlě něj stál černý omlácený kufřík se žlutou nálepkou.

  „Před chvílí tě tu někdo hledal, něja..“

  „Nechci to slyšet,“ skočila mu do řeči. „Ještě pořád to nechceš udělat?“ řekla jedovatě i soucitně najednou.

  „Ale ano. Neodmítám pomoc těm, kteří ji potřebují. Budeš šťastná, uvidíš. Měsíc tě ochrání, je tam taky.“

Nebeská se opřela o zeď domu a začala plakat. Tak moc, jako by to ze sebe chtěla všechno dostat, na poslední chvíli. Utlumené skřeky, které vydávala, dítě přímo hltalo. Sedělo na kufříku a už jen čekalo. Plakala tiše, chvílemi smířeně, chvílemi skoro zbědovaně.

  „No tak, Nebeská, vstávej,“ slyšela, „naposledy, slibuju.“ Svět okolo nebyl skutečný, z oken dokonce začali vykukovat lidi. Jak dlouho ještě…

  „Podívej, svítí měsíc.“

 

  

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.10.2009 14:49:55dát kritice tipNicollette
je to o někom, kdo ví, že umře a o průvodci, který si pro tebe přijde, když to zjistíš... ten zbytek je taková omáčka..
10.10.2009 01:02:01dát kritice tiparkp
„Ale ano. Neodmítám pomoc těm, kteří ji potřebují. Budeš šťastná, uvidíš. Měsíc tě ochrání, je tam taky.“
..nějak jsem se ocitla mimo prostor..jak romale..líbí na pohled...nemůžu to sice pochopit jako celek...přemýšlím u jednotlivých úseků...T
21.01.2008 01:19:20dát kritice tipthe_M_
uf uf uf__Bojim se za tebe__je to dobrý! Fakt dost! Ty jo, když sem začal mít pocit že to je deník přišlo slovo a byla to haluzivní psychoterapie, potom přišla věta a byl to experimentální myšlenkovej průjem noó....

Ranní písně šeptaly příliš drobnými písmeny o vyšlapaných chodnících a děravých střechách...

Tahle věta a jí podobný trochu ukazujou že...
Myslim že to je někdy jakoby moc překonbinovaný ale mám to rád a vlastně! Mi to vůbec neva! Jenom, prostě vim, že je to strašně překombinovaný a řekli by to všichni "normální lidi, se svim normálnim úhlem pohledu... A nerozuměli by tomu možná

Teď byla všechna okna otočená zády... To je super věc okno otočený zády__Jestli si to neukradla, tak je to slušnej paradox kterej se nedá jen tak zapomenout__a možná si misionář a první kdo to napsal!

Dneska byl na hovno den du spát a snad se mi bude zdát o něčem takovim nenormálně všednim prostě *
29.04.2007 16:05:28dát kritice tipsatannáš
pěkné počtení T
02.01.2007 12:47:19dát kritice tipNicollette
díky ..... setkání s panem Mrtvým bylo jako pohádka.... doufám, že je mu dobře tam kde je

diks*
01.01.2007 21:23:31dát kritice tipbrubarbucha
Nevěřím na lásku. Nevěřím nikomu, kdo by protrhl vlastní samotu,“ řekla jedna z nich a přikryla si oči březovým listím.***


Mluví tichem, podivila se.*
- tyhle věty mě zaujaly moooooc
-to setkání s Oldřichem je srandovní, tajemný je to a má to hrabalovskej nádech, to se odvíjí od slova pabitelského, vliv jednoho slova má celkově vliv na jazyk, asi záměr...
no a je až takový idylický, to setkání s panem Mrtvým, moc hezký, ten začátek povídky je mi ale asi bližší, taková meditace rozrytá***

Dny se zúžily na doteky a tlukot prázdného nebe***
- úžasný, kousky tvé povídky, začátek a kusanec konce jsou

prostě verše v próze


Cítila, že dny jsou umělý a vykonstruovaný, že láska nikdy nebyla, ale přesto slábla a zapomněla, co hledá. aaaaaaaaaaaaaaaaaaaa*


byla ráda, že mu může ten úsměv pošlapat - to je něco

omlouvám se mám s tím čtením takový zpoždění

ta povídka se mi moc líbí*



28.12.2006 20:25:25dát kritice tipSorrowfulGirl
"Nebeská".....
27.10.2006 20:50:42dát kritice tipbrubarbucha
zatim sem přečetla jen kousek, zítra to dočtu a popřemýšlím víc, no prostě se mi to zdá zatim malebný
03.09.2006 07:51:04dát kritice tipdj_salinger
Dočetl jsem to. A nestěžuju si. :o)
27.05.2006 15:23:55dát kritice tipMarkel
Je to zvláštní, že určitá zmatenost dodává ději pohyb a to se mi líbí, dílko celé zvláštní, místy nesourodé a přece líbí, dotajemna - T
04.05.2006 15:30:43dát kritice tipsidonia
viz guy-----slovo od slova
03.05.2006 14:54:51dát kritice tipguy
souhlasím se Stanislavem ... rád jsem si to zopákl, bo detaily jsem stejně zapomněl ..
mi přijde, že je takový divný období ... na písmáku a tak vůbec .. u tebe se to ale dá omluvit maturitou, u sebe nevím čím .. *
02.05.2006 13:39:56dát kritice tipstanislav
je to bezva věc.
02.05.2006 10:42:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Chce mezi nás? Teda...! A tu taky. Dál už si dovolím jen fotky z rychlíku. Něco(`s) mi vzala, něco dala.

> 'Jedu na konečnou...'
Tak, jako všichni.

Mozaika snů. Baví(š) mě. TiP nevím za co. Vrátím se, až budu moudřejší. Budu-li... Dík.
30.04.2006 19:41:29dát kritice tipromále
Tak teda ahoj!
;-)



Jo, je to ona, líbí se mi trochu víc, prostě jen tak na pohled...






###


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor