den

Červena hrouda plechu se dokodrcala do jeskyni připomínající haly, vyvalily se hromady lidi, jež doslova objali všechno neposkvrněné jsoucno co tam ještě zbylo. Vzduch se nasytil pachem potu, kily feromonů nadržených samců a zvratkami vyděděných bezdomovců. Asertivní ženy plné energie se začaly dobývat do poloplného vozu, který se již začal angažovaně zavírat. Má vůbec cenu se rvát o místo v tom pojízdném gulagu? Seru to, musím se nějak dostat do školy. Narvu se do posledního decimetru krychlového volného prostoru a snažím se nemyslet na tisíce sraček lítajících od tělesných otvorů mých bližních. V kapse jsem nahmatal krabičku cigaret… abyste věděli, mohou i zabíjet. A to je jedna z těch vlastností kterou na kouření miluji. Pomalé sebetrýznění, umírání zaživa. Nacpal bych se je úplně všude, zapálil, jednu, druhou, třetí…výdech. Vůz metra se pomaličku začíná plnit nitrobenzenem a já mám radost, radost, že jsem doma. Všichni kouří, holčičky v růžových sukýnkách, abstinenti, úředníci posedávající v nažehlených košilkách na svých rozplácnutých pozadích, kouří i ta maličká, přihrbená stařenka, její malý vnouček…a všichni pomaličku, úplně pomaličku mizí. Konečně jsem tu sám. Cítím se konečně čistý. „…dva druhy výběrů, pravděpodobnostní a nepravděpodobnostní…jestliže vybereme obvyklou n-tici, máme 95% šanci, že…“ že se z toho asi pobliju. Převlečený pokus o člověka se snaží přinutit dav ignorantů respektovat jeho legitimní ne-autoritu. Sedíme tady všichni zavelení naším pokrytectvím, každý se tady užírá nestravitelnou nudou a přitom jsme tady všichni proto aby si naše svědomí vzalo zaslouženou dovolenou. Vůbec nechápu, proč to vlastně ještě lidi dělají. Honí se za zbytečnými informacemi, ve snaze dosáhnou čím nejvyššího uznání. Všichni pomazaní intelektuálové tvrdí, že jsme na samém vrcholu evoluce, jsme ti nejlepší, už není koho porážet, není žádný další důvod kurvit svět kolem nás. „Co to kecáš, chasníku?“ „Si děláš prdel, jsme tady, protože se jdem nastřelit!“ „Ty vole já už dneska nejdu, včera jsem přišel až dneska.“ „Jo v klidu, chápu, tak dneska zajdem někam jinam…“ Jo, mimochodem, to byl můj nejlepší přítel. Strašně moudrý člověk, vždy ví člověku udělá dobře. Bolí tě hlava? Tak to bude zelená s pivem. Žaludeční potíže? Jedině prdík…je to člověk vytržený bohémstvím z náruče matky. Ví co to je, když si do něj kopne krajně pravicově založený fundamentalista. Mistr, zajisté zasloužilý, ale již doznívající, ukončil svou hodinku slávy. Tlupa kvazilidí mu svůj respekt vyjádřila odlepením zadnice od čerstvě nalakovaných sklápěcích sedadel a osud nás opět uvedl do sálů školního bufetu. Orgasmus. Spermie putující se z měšce močovou trubicí ven ke světlu, už ho vidím, světlo, krásně čirá obloha, která mi naznačuje, že už jsem pryč z té díry, plné mých bratří, kouřících bratří. A zase ráno.

---