Blýskání na časy

tak rád bych ti jednou řekl :
jak já tě nenávidím
abych se nemusel vyznávat
z čehosi potměšilého za noci
co pálí jako nebe
a studí jako peklo
jenže polibky tvého smíchu
ty stříbrné jehličky
ve spaní se mi zabodly
pod nehty; jsi
VZDÁLENÁ
pětadvacet světelných let - a já
chci po tobě hořkosladce toužit
(a možná, že víc než tě mít
a jenom občas, pouhým
mávnutím
náznakem, letmým pohlazením 
a pusou na rozloučenou
zatavit do skály svou
horečnatou
nekonečnou samotu)
- ne, tak to není;
dál si krásně hraj
se svými životy
a buď mi vším :
mořskou pannou
pařížskou děvkou
Popelkou i vílou
protože takovou tě chci
(a možná právě takovou tě i miluju
ale jenom docela maličko
aby se neřeklo

ale nikdy ti to nepovím nahlas)