jinak

je docela evidentní... žádná tajemství, žádná neurčitost... co se týče mysli, všechno, co se v ní děje, je pro ni absolutní... a nemáme nic jiného... je tu sice cos jiného, ale o tom nic nevíme... každá připomínka toho se hned mění ve fotografii... v slovo, pojem... cokoli o tom řekneme už je naše... už je absolutní... už je to absolutní naše... absolutně skutečné ale.... jen v naší mysli... ledaže by naše mysl byla celým světem.... to není třeba si myslet... naše mysl je celým naším světem ale vůbec ne docela celým světem... kdyby mezi naším světem a tím, co není naše, nebyl žádný kanál, žádný kontakt... byla by naše mysl celým světem... ale tak to není... ona se ze světa narodila ale tím světem není... možná je tím nejbizardnějším útvarem, který svět porodil... alespoň pokud náš rozhled sahá... ale není celým světem... z toho co známe .... svět do ní může vstupovat... předchází její termíny a jí se jeví v jejích termínech, v jejích pocitech ale ty nejsou hotové, nemohou být hotové, mění se podle toho, jak na ni naléhá... to je volání... to je vzdálená vazba mezi naším a ne naším... dostat se do krajů své mysli, kde jsme ještě nikdy nebyli... dostat se do nesvého ... nechat svět na sebe působit... nechat svět v sobě působit... nesvé není to, co si dokážeme představit je to tu jemné... drobná struktura... přináší radost pohybovat se pomalu... nikdy se přesně neví, co to je... nebývá to mlhavé, je to docela přesně myslí viditelné a ví se... ví se o tom, že to je mysl, že to je předmět ... většinou se objeví a neví se, kde se vzal... ví se, že je to předmět mysli... a nechá se pozorovat... má chuť uchvátit celou pozornost... když ji uchvátí, je v ní... docela na sebe zapomenula... a pak najednou je tam něco jiného... a cyklí se to... nebo to jde dopředu... mají na to vliv zvuky, nejvíce zvuky, když jsou zavřené oči... ne to je neadekvátní, naopak... ví se odkud se vzal ... je to rozdíl mezi zachycením a nezachycením... nezachycené není, zachycené je... nejasný je proces zachycování ... je moc mnohočetný.... na křižovatku přijíždějí auta ze všech směrů... ne, přijíždí auto jen z toho směru, do kterého se podíváš... to je to zvláštní, auto přijíždí právě a jen z toho směru, do kterého se podíváš... v tom je to základní... základní kámen naší mysli...ale co způsobuje, že se do toho směru podíváš?... nějaký hluk, hlasitější než jiné zvuky... podnět, ke kterému máš sklony k zachycení... na který reaguješ... tak se objevuje naše jest... jsme reakcí na podněty, rekcí která je dána minulostí toho individua.... a můžeme to pozorovat.... své pak není naše... zkracují to a říkají "nejsme"... když je viditelné, jak vniká dojem, že jsme, co jsme pak? ... co jsme pak s tím náhledem, že se sobě jako zdáme... je to všechno měkčí, nezáleží jak to vypadá jinde... odjinud... nejen že nezáleží, to jen říkám ... nezáleží protože není... jsme... jsme ale mnohem jiní, než jsme mysleli... těla jsou prostupná... pevnosti jsou prostupné... ale to jen, že se píše... nejsou pevnosti ani prostupnost... není logika, která by znala pevnost a prostupnost.... a přesto tu stále něco je... neznámé, nemy... říkají, jiné světy, ale to nejsou jiné světy, to jen říkají... vždycky nakonec říkají... i předtím říkají... říkají svůj průhledný závoj

---