Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDreaming
20. 05. 2006
14
3
2409
Autor
člověk_který_není
(tohle dílo ještě není úplně hotové, ale už jsem sem nic dlouho nedala... mám pocit, že tohle dílo je odporně sentimentální...mam strašnou depresi, fakt je mi děsně smutno, tak mě nezabíjejte, zas tak strašný to dílo snad neni...) Evanescence - I must be dreaming How can I pretend that I don't see What you hide so carelessly I saw her bleed You heard me breathe And I froze inside myself and turned away I must be dreaming We all live, we all die That does not begin to justify you It's not what it seems Not what you think No, I must be dreaming It's only in my mind Not real life No, I must be dreaming Help, I know I've got to tell someone Tell them what I know you've done I fear you, but spoken fears can come true We all live, we all die That does not begin to justify you It's not what it seems Not what you think No, I must be dreaming It's only in my mind Not real life No, I must be dreaming We all live, we all die That does not begin to justify you It's not what it seems Not what you think No, I must be dreaming It's only in my mind Not real life No, I must be dreaming Not what it seems Not what you think I must be dreaming Just in my mind Not real life I must be dreaming
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po ulicích se potáceli šedí lidé, z nebe se snášel studený déšť. Svalila jsem se na zem a nastavila rozpálenou tvář vlahým kapkám. Jen tak jsem ležela uprostřed prázdné silnice, popíjela jsem levné víno a bylo mi docela dobře. Trošku jsem si připadala jako mrtvola, ležící v márnici na ledovém kovovém vozíku, s chladným ztuhlým tělem.
Najednou mě oslnilo nažloutlé světlo a já zaslechla skřípot brzd. Děda v autě vztekle mačkal klakson. To troubení mi rvalo uši. Přesto jsem se nepohnula, jen se dala do smíchu. Smála jsem se jako blázen, až jsem se málem udusila vínem, kterého jsem si přihnula. Dědek vystoupil a šel se mě zeptat, co mi je. Pronesl to takovým tím chlípným tónem. Něco, jako:
„Copak ti je, kočičko…?“
Díval se na mě těma jeho vyhaslýma očima a když poznal, že jsem úplně namol, vzdal to a otočil se k odchodu. Mrskla jsem po něm prázdnou láhev od vína. Starý muž zakroutil hlavou, nastoupil do své staré Volhy a odjel. Konečně.
Roztřeseně jsem vstala z mokré silnice a potácela se ke svému bytu. Ležel v jedné části polorozpadlého sídliště, kde bydlely už jen staré vdovy bez peněz, alkoholici, feťáci a další lidé, kteří odmítli dělat pro stát jakoukoli práci. Taky jsem tu bydlela já. Nejsem ani feťák, ani alkoholik, ani nic jiného. Jsem to prostě já. Nezaměstnaná umělkyně.
Vlekla jsem se ztemnělým bludištěm vysokých domů. V žádném okně se nesvítilo. Už dávno nám odpojili elektřinu, voda ještě tekla, ale jen nedopatřením. Na úřadech na nás radši zapomněli.
Zakopla jsem a při pádu si odřela kolena o betonový blok, ze kterého čouhaly rezavé dráty. Tak tak jsem se dopotácela domů, odemkla dveře do svého bytu a vklouzla dovnitř. Dveře mi kdysi opravil nějaký můj známý. Trochu jsem se bála, abych nepřišla o svůj jediný majetek.
Zapálila jsem oheň v rezavých kamínkách a hodila sebou do navlhlé matrace, položené blízko ohně, uprostřed hradby z knih. Byla jsem strašně unavená, ale přesto jsem nemohla usnout. Měla jsem žízeň. Jenže jsem neměla ani floka a nechtěla jsem se přidružovat k ostatním lidem v domě. Stále ještě jsem v sobě měla hluboko zakořeněné předsudky, které do nás všech vtlouká tato zabedněná, konzervativní, slepá společnost. Vstala jsem z matrace, přešla ke špinavému oknu a zapálila si cigaretu.
To všechno tady bylo mé dětství, celý můj život, vzpomínky na rodiče… Jen na pár let jsem se s rodiči přestěhovala jinam, do jiného bezejmenného města. To bylo tehdy, když nad mým domovem létala letadla a shazovala bomby na domy.
V novém bytě se mi docela líbilo, až do jednoho dne. Bylo ráno, venku svítilo slunce a já se těšila, že zase s rodiči půjdu na procházku malým parčíkem, který obklopovalo naše sídliště. Někdo však zazvonil na zvonek u dveří. Tatínek sebou trhl, pohlédl na maminku a šel otevřít. Dovnitř vstoupilo pět velkých mužů v tmavých uniformách. Maminka mě políbila na čelo a řekla, že se brzy vrátí. V očích měla slzy. Pohladila mě po tváři a já zašeptala, že tu na ně počkám, že půjdu včas spát a umyji nádobí. Maminka se smutně usmála. Tatínek jí pomohl do kabátu a pak oba, v doprovodu těch strašných mužů, odešli. Tehdy mi bylo sedm, své rodiče jsem potom už nikdy nespatřila.
Za pár dní po té si pro mě přijela teta. Nikdy jsem se s ní ještě nesetkala, ale něčím mi byla povědomá. Říkala, jsem si, že to bude maminčina sestra. Ta, o které se nikdy nemluvilo a přesto všichni věděli, že kdesi žije. Vyzařoval z ní úžasný klid. Byla to starší bledá žena s hebkou kůží na rukou a tvářích. Neměla žádné děti a nikdy nebyla vdaná. Byla na mě moc hodná měla mě ráda a já ji taky. Čas, který jsem s ní strávila, byla však příliš krátký.
Přesně za tři roky po zmizení mých rodičů náhle teta přestala mluvit, celá jakoby zešedla a její teplé ruce, kterými mě často hladila po vlasech, byly najednou studené jako led. Odmítala vycházet ven, jakoby se snad něčeho až k smrti bála… Stále jen hleděla z okna a něco si pro sebe šeptala.
Když jsem se jednou vrátila ze školy, nikdo mě nevítal. Chvíli jsem na ni čekala v obývacím pokoji, ale když nepřicházela, vydala jsem se ji hledat. Hledala jsem všude. Měla jsem o ni strach. Nakonec jsem stanula pod dlouhými starými schody na půdu. Odjakživa jsem se sem bála vstoupit. Položila jsem nohu na první schod. Děsivě zavrzal. Pomalu jsem postupovala vzhůru. Konečně se přede mnou ze tmy vynořila chatrná dvířka. Otevřela jsem je a vstoupila na půdu. V nánosu prachu na podlaze byly jasně patrné něčí kroky. Zadržela jsem dech. Sledovala jsem stopy až k povalené židli. Se zlou předtuchou jsem vzhlédla ke stropu. Přímo nade mnou se na konopném provazu houpala má milovaná teta. Vykřikla jsem a omdlela.
To, co následovalo si vůbec nepamatuji, vše se odehrávalo v husté mlze. Chvíli jsem ležela v nemocnici, obskakovali mě doktoři a psychiatři, pak jsem se dostala na pár měsíců do dětského domova. Potom si pro mě přijeli další příbuzní. Nelíbilo se mi u nich. Byla to taková podivná rodina. Jejich tváře byly šedé, z jejich očí šel strach. Oni mě také neměli rádi, tvrdili, že mé kroky provází smrt. Všem vyprávěli, jak podivně mé oči září, jak je probodávají, jak odhalují jejich nejskrytější tajemství.
Proto jsem se do svého nového domova vracela čím dál tím méně. Toulala jsem se městem, které jsem ihned poznala jako město, kde jsem dřív bydlela s rodiči. Hned, jak mě přivezli, rozběhla jsem se k sídlišti, kde jsem vyrůstala. Nepředstavovala jsem si nic úžasného, ale to, co jsem spatřila, bylo příšerné! Některé domy ještě stály, ale ty ostatní byly polorozpadlé, opuštěné, vypovídaly o strašných věcech, které se zde staly. Najednou jsem viděla bomby dopadající všude kolem, lidi křičící bolestí a hrůzou… Zavřela jsem oči a rozběhla se pryč. Druhý den jsem se sem však musela vrátit, cítila jsem, že jsem tu doma.
Povzdechla jsem si a odstoupila od okna. Zapálila jsem si další cigaretu a posadila se do rohu pokoje. Náhle jsem se cítila zase jako malé ztracené děvčátko. Bez přátel, bez pořádného života. Byla mi zima. Posunula jsem se ke kamínkům a přiložila na oheň. Venku už pomalu svítalo. Cítila jsem v ústech odpornou pachuť kocoviny, hladu a samoty.
Chtěla jsem se stát malířkou, vystavovat obrazy, být slavná a obdivovaná. Všichni ve škole říkali, že maluji opravdu krásně. Věděla jsem, že mám talent. Zdědila jsem ho po své mamince. Přestoupila jsem na uměleckou školu. Líbilo se mi tu. Všichni byli takoví nezávislí, plni života. Pomalu jsem propadala kouzlu stylu jejich života. Se svými spolužáky jsem se brzy spřátelila. Zaujal je a zároveň dojal můj příběh. Přesto mě nelitovali, a to bylo dobře, protože já nenáviděla ten předstíraný soucit.
Začali jsem chodit do různých undergroundových klubů, posedávali jsme v metru na zemi, pili levná vína, kouřili trávu… Bylo mi s nimi dobře. Jenže poměry ve státě se náhle změnily. Změnily se i mí přátelé. Vše mi připomínalo smrt mé tety. Tváře mých přátel přestaly zářit veselím, úsměvy zmizely. Stahovali se do tmavých koutů, kde se s vážnými výrazy a tichými hlasy bavili o revoluci, o prvních obětech. Nedokázala jsem to pochopit. Neměla jsem žádný přehled, o tom, co se kolem mě děje, a tak mě moji přátelé zavrhli.
Do školy jsem nyní chodila jen s největším sebezapřením. Neměla jsem sílu hledět na ty chladné tváře. Utekla jsem od pěstounů a přestěhovala se do bytu, kde jsem dříve bydlela s rodiči a kde bydlím i dnes.
Roztřásla jsem se. Najednou mě ovládl neznámý strach. Třesoucí se rukou jsem si ubalila jointa. Už mi to ani nepomáhalo. Propadala jsem se čím dál tím více té strašné melancholii. Byla jsem sama. Všechny mé přátele si odvedl stát. odmítala jsem uvěřit tomu, co se kolem mě děje. Pořád jsem si připadala tak nějak mrtvá. Začala jsem znovu malovat. Ukradla jsem si vše, co jsem potřebovala a téměř bez přestání jsem malovala. Malovala jsem jako šílená. K tomu jsem pila víno a v hlavě jsem slyšela hudbu. Šílenou hudbu, hudbu, která mě činila něčím nadpozemským, jakousi spojkou mezi peklem, nebem a zemí. Tak jsem se cítila. Když jsem šla po ulici, lidé se ode mě odvraceli, báli se mých očí. Stejně jako před tím moji pěstouni, nyní i oni tvrdili, že v mých očích vidí smrt. Zešílela jsem a moc dobře jsem to věděla. Snad jsem na to byla dokonce i hrdá.
Jednoho dne jsem jela metrem, seděla jsem na zemi, protože všechny sedačky byly obsazené. Lidi na mě hleděli zase jako na vyvrhele. Usmívala jsem se pro sebe, pohled jsem upírala na tvář, která mi byla nejblíže. Byla tak nevýrazná! Děsilo mě to. Hleděla jsem na toho muže a on se po chvíli začal ošívat. Nakonec vystoupil. Měla jsem z toho zvrácenou radost. Vystoupila jsem na další stanici a šla prodat svá plátna. Mé obrazy se prodávaly rychle, docela mi to vynášelo. Za ty peníze jsem si koupila další malířské potřeby a chlast. A tak to šlo dál a dál, až jednoho dne u mě někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem a spatřila čistého upraveného muže s koženým kufříkem a v drahém obleku. Opatrně jsem se ho zeptala, co tu chce. Byla jsem zrovna zase dost opilá, tak si ani nepamatuji, co mi odpověděl. Prý se jde podívat na mé obrazy. Pustila jsem ho dovnitř a sama ztěžka dosedla na matraci. On chodil po mém bytě a prohlížel si plátna. Ležely všude po zemi, tam kam jsem je zrovna odhodila. Muž si sedl mezi ně na špinavou zem a jal se na ně upřeně koukat. Nabídla jsem mu svou jedinou židli, odmítl. Vypila jsem zbytek vína a pak jsem se ho zeptala, co tomu všemu říká. Líbilo se mu tady. Líbila se mu má díla. Řekl, že prý musím mít výstavu. A tak jsem tedy měla výstavu. Měla úspěch. Spousta mých obrazů se prodala za neuvěřitelné ceny. Po výstavě se konal večírek na oslavu mého úspěchu. Všichni měli drahé šaty a já tam přišla v roztrhaných kalhotách špinavých od barvy a kdovíčeho ještě. Dívali se na mě jako na blázna. Zase. Smála jsem se tomu. Co je komu do toho, co nosím na sobě.
Vzpomněla jsem si, jaké to bylo, když mě pěstouni na prázdniny odvezli k mé babičce. Odjakživa jsem ji neměla ráda. Měla bych u ní strávit celé volno, ale všechno dopadlo trochu jinak.
Ráno jsme všichni nasedli do starého rezavějícího auta. Strýc dupl na plyn a už se jelo. Celou cestu vůz neuvěřitelně skřípal. Dítě pěstounů vedle mě vřískalo a dožadovalo se pozornosti. Umlčela jsem ho pytlíkem bonbónů.
Vesnice, kde bydlela babička, byla neuvěřitelně odporná. Všude to páchlo kanalizací, hnojem a mrtvými rybami. Babiččin dům byl malý, stál na kopci a nakláněl se k jedné straně. Tam to páchlo nejvíc. Strýc mě i se zavazadly vyhodil před chalupou, řekl, že se na konci prázdnin pro mě vrátí a odjel. Popadla jsem svou vybledlou modrou tašku a vlekla se do stavení. Babička stála u plotny a něco kuchtila. Mělo to hnusnou šedou barvu a tejně strašně to smrdělo. Po jídle do mě začala hustit její zpátečnické názory a zahrnovala mě svým fanatismem. Bylo to děsivé.
Takhle to pokračovalo další dva týdny. Nemohla jsem to vydržet. Nepřála jsem jí nic dobrého. A tak jednoho dne má drahá babička spadla ze schodů a zlomila si vaz. Tehdy mi bylo třináct, velice to na mě zapůsobilo, myslím, že to byl ten okamžik kdy se v mé hlavě něco přepnulo a já se zbláznila.
Pěstouni si pro mě přijeli hned druhý den, celou cestu domů mlčeli. Vyhovovalo mi to. Počínala jsem si uvědomovat, že se mnou opravdu není něco v pořádku. Na chvíli mě zavřeli do blázince, ale tam nic nezjistili. Snad jen to, že na mě doléhá smrt mých blízkých a že si potřebuji odpočinout. Tak jsem tedy odpočívala. Ve svěrací kazajce nebo v kleci. Ani mi to moc nevadilo.
Když jsem se vrátila domů, pěstouni pro mě měli překvapení, zapsali mě na uměleckou školu. To bylo poprvé a naposled, kdy jsem je měla na chvíli ráda. Věděli, že se mě tak zbaví.
Na večírku bylo horko a já cítila, jak mi alkohol leze do hlavy. Začala jsem se motat mezi lidmi a ptát se je na samé úchylné věci. Bavil mě ten jejich vyděšený pohled. Přestala jsem se ovládat. Vím, že jsem se na chvíli někam uklidila s jakousi mladou dívkou, pak jsem skončila v náručí nějakého muže. Vůbec nevím, co se tam dělo dál. Dopoledne jsem se probudila ve svém bytě v nové posteli a vedle mě na zádech ležel nějaký chlap. Protáhla jsem se a pohlédla na něj. Byl zvláštní, podivně hezký. Měl pěkně vykrojené rty, světlou tvář rámovaly vlnící se blonďaté vlasy. Pohladila jsem ho po těch divokých kadeřích. Otevřel temné oči a pohlédl na mě. Usmál se. Roztřeseným hlasem jsem ho pozdravila. Kývl hlavou a vzápětí se za ní chytil. Ta kocovina! Uvařila jsem nám kávu na svých kamnech a dál jsem si ho prohlížela. Fascinoval mě. Nemluvili jsme, ani jeden jsme neřekli ani slovo. Byt obestřelo ticho.
A takhle to pokračovalo dál a dál. On se ke mně nastěhoval, chodili jsme spolu na večírky, milovali jsme se na všech možných místech, nemohli jsme se jeden bez druhého obejít. Bylo mi krásně, ale zároveň jsem měla strach, jak to vše dopadne. Věděla jsem o prokletí, které mě doprovázelo. Často jsem hleděla z okna, po tvářích mi stékaly slzy, aniž by se něco stalo. najednou mě chyběli všichni ti, co zemřeli. Moji rodiče, má teta, spousta přátel…i přesto, že jsem byla tak šťastná, cítila jsem se občas tak…bez života…Jako v kleci. Uvězněná, nesvobodná. Utíkala jsem do světa drog a alkoholu víc než dřív. A při tom všem jsem malovala svá nejúspěšnější díla. Připadalo mi, že jakmile obraz domaluji, hned je prodán za neuvěřitelnou cenu. Byla jsem bohatá, ale bylo mi to úplně jedno. Stále jsem žila ve svém domě. Je to celý můj život.
A on? Pořád jsme žili spolu a já cítila, že ho každým okamžikem miluji víc a víc. Pokaždé, když jsem na něj pohlédla, přeběhl mi mráz po zádech. Byl tak nádherný! Byl… Pořád jsme se milovali, snad bez přestání. Nebo jsme se vznášeli ve světě omamných látek, unášeni psychedelickými obrazy LSD. Byla jsem si jistá, že to jednou musí skončit. Bála jsem se toho. Neopouštěla jsem jej ani na okamžik. A on byl také se mnou, i přes to, že věděl, jaká pověst, jaký osud mě provází. I přes to, že viděl smrt v mých očích.
Byl chladný večer, snad podzim, nevím. Procházeli jsme ztemnělým městem, bylo nám krásně. Smáli jsme se, líbali se a popíjeli drahé víno. Slavili jsme naši svatbu. Byla malá, jen pro nás dva. Najednou jsem zaslechla zvuk běžících nohou. Nervózně jsem se ohlédla a spatřila několik mužů, kteří se hnali za námi. Měli na sobě tmavé uniformy. Připadalo mi, že jsou to ti lidé, kteří odvedli mé rodiče. Rychle jsme se otočili a hledali nějaký úkryt. Schovali jsme se v průchodu jednoho domu. Přeběhli kolem nás. Roztřásla jsem se a přitiskla se ke svému milenci. Hladil mě po vlasech a šeptal mi, že už jsou pryč, že je všechno v pořádku. Vyšli jsme z průchodu. Obloha úplně zrudla. Chtěla jsem se otočit a někam utéct, ale bylo už pozdě. Čekali tam na nás. Červené mraky se hnaly po nebi. Uslyšela jsem výstřel. Ucítila jsem, jak mi krev vytéká z těla. Cítila jsem, jak padám na mokrou silnici. On se sehnul ke mně, spatřila jsem v jeho očích slzy. Pak jsem zaslechla další výstřel. Pomalu dopadl vedle mě. Věřila jsem, že je konec. Chlad pomalu obestíral mé tělo. Mé smysly odumíraly. Chytla jsem jej za ruku. Ztratila jsem vědomí.
Otevřela jsem oči a spatřila jakýsi šedý strop. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nejsem mrtvá. Nejdříve jsem byla šťastná, ale po chvíli mě zasáhla děsivá předtucha. Chtěla jsem vstát a najít ho. Neměla jsem však sílu. Po chvíli přišla sestra, aby mě zkontrolovala. Zeptala jsem se jí, kde je. Neodpověděla mi. Vykřikla jsem a zaryla jí nehty do ruky. Teprve potom mi odpověděla. Zběsile jsem ji odstrčila od sebe a vyskočila z nemocničního lůžka. Bolelo to, ale já ho prostě musela najít. Odpotácela jsem se k vedlejšímu lůžku. Tam ležel můj milovaný. Tak bledý, tak chladný, tak…ne, nemohla jsem to slovo vyslovit. Položila jsem si hlavu na krví nasáklý obvaz na jeho hrudi. Zdálo se mi, že se nadechl, že se jeho víčka zachvěla jako motýli. Jen iluze. Otočila jsem se k vyděšené sestře a povalila ji na zem. Z vozíku jsem sebrala ostrý nůž. Lehla jsem si vedle svého muže a pomalu, snad až obřadně si podřezala žíly. Svět zčernal.
Otevřela jsem oči a spatřila zase tamten šedý strop. Vykřikla jsem. Pak jsem omdlela. Když jsem se znovu probrala, on už tam nebyl, odvezli ho pryč. Chtěla jsem se ho vydat hledat, ale zjistila jsem, že mi ruce přivázali k posteli. Zazmítala jsem se a kopla do tyče s kapačkou. S třeskotem dopadla na zem. Okamžitě přiběhly sestry a doktor. Měl velkou jehlu. Nastavila jsem mu ruku, doufala jsem ve smrt.
Po pár dnech mě z nemocnice propustili. Okamžitě jsem běžela domů a začala malovat. Malovala jsem až do noci, kdy jsem se vyčerpaná svalila na postel. Začala jsem hledat lžičku, zapalovač a trochu onoho bílého prášku. Našla jsem, co jsem hledala. Jehla se zabodla do žíly, nasála jsem trochu krve do injekční stříkačky a pak jsem to vše vstříkla do žíly. Ulevilo se mi. Zapomněla jsem, kým jsem, co vše mě celý život pronásledovalo.
Ráno jsem se vzbudila s jehlou v ruce. Vztekle jsem ji vytrhla ze žíly a mrštila jí o zeď. Rozletěla se na tisíce kousků. Popadla jsem pohrabáč a začala ničit vše, co mi přišlo pod ruku. Rozmlátila jsem rádio, okna, stůl i židle. Prostě všechno. Hlavně své obrazy. Všechno jsem polila vodkou a pak jsem odhodila zapálený papír. Fascinovaně jsem sledovala postupující plameny. Když mě to přestalo bavit, utekla jsem z bytu. Právě včas. Jen jsem vyběhla z domu, můj byt vybuchl. Začala jsem se šíleně smát. V kapse špinavého roztrhaného kabátu jsem objevila kupu prášků. Nasypala jsem si je do pusy a zapila je zbývající vodkou.
Nemohla jsem dál. Opravdu už to nešlo. Celý život mě smrt provázela, tak jí teď půjdu naproti. Dopila jsem vodku, dojedla prášky, na stanici metra jsem si koupila nějaký heroin. Chtěla jsem si dát zlatou. Ruce se mi strašně třásly. Na pár hodin jsem ztratila vědomí. Potom jsem vyběhla ze záchodu a hnala se dolů na metro. Žádné nejelo. Jako zhypnotizovaná jsem hleděla na kachličky zastávky, na koleje. Zdálo se mi, že na mě někdo mluví, že mi cosi šeptá. Udělala jsem krok ke kolejím. Ve štěrku na dně se cosi třpytilo. A pak jsem ho spatřila, seděl na kolejích a usmíval se na mě. Natáhl ke mně ruku. Stanicí začal vanout studený vítr. Zaslechla jsem jedoucí metro. Už jsem se nerozmýšlela. Rozpřáhla jsem ruce a skočila.
Skřípění brzd bylo ohlušující. Nic jsem necítila. Vůbec nic. Jen jsem byla neuvěřitelně šťastná. Přijela policie, doktoři a další řidiči metra. Všichni se dívali na mé tělo. Nejhorší však byli ti čumilové, obyčejní cestující. Vyžívali se v mém utrpení. Vypadali, jako že se chtějí napít mé krve. Procházela jsem mezi nimi. Procházela jsem skrze ně. A oni jen hleděli na tu krvavou skvrnu, která ze mě zbyla. Uslyšela jsem skřípění. Do stanice přijel další vlak. Byl takový nějaký nehmotný. Otevřely se dveře, na červené sedačce seděl on. Rozběhla jsem se k němu.
Leželi jsme doma ve své posteli, unaveni z milování. Vyčerpaní ze života. Hladil mě po nahých ramenou a hleděl na mě svýma nádhernýma čokoládovýma očima. A pak už byla jen tma.
3 názory
lighthouse
29. 09. 2007člověk_který_není
28. 09. 2007lighthouse
26. 09. 2007smuteční_růže
01. 07. 2006člověk_který_není
19. 06. 2006člověk_který_není
24. 05. 2006
Moc pekny, trochu beatnicke manyry {teda jestli je ti fakt 17 a ne 71} takze mi to trochu prijde jako ze uz sem to nekde cet. To bude tim zacarovanym kruhem emocionalniho marasmu, ten je sice vecny, ale taky neustale prekonavany, hlavne v literature. No, vzdavam hold mlade depresivni umelkini {...dalsi depresivni umelkini}, napsany je to hezky.