Balada pro malého ptáčka

Jednou v noci o půlnoci,

kdy žila jsem už v říši snů,

mě opět k sobě zavolal si

na pozemský svět

krásný ptačí zpěv.

Nevěřím si, jsem-li vzhůru,

to nemůže pravda být,

je zima a ...

ticho.

Kolem okna vidím létat můru.

Kam poděla se božská melodie,

byla výplodem mé fantazie?

Byl to jenom živý sen,

chci se vrátit opět k spánku,

něco táhne mě však ven.

Rychle obleču se do župánku,

nožky vložím do topánků.

Chlad mou mysl dokonale probudí

a v tom ho zase uslyším.

Zpěv mým uším lahodí.

Na plotě sedí ztuhlý ptáček,

nebeské tóny line přes zobáček.

Mé srdce sevřelo se vřelým citem,

tvoreček, co by se vešel do dlaně

jak krásným zpívá hlasem.

Ani se moc nebrání,

věčnost ho mámí.

Zrak mlhou se mi zastřel,

ticho opět nastolilo svoji vládu,

ruka dotkla se páru ptačích křídel.

Srdíčko v hrudi dotlouklo,

zpívání v hrdle uzamklo.