Zrcadlo

         Již několikátý den bylo horko k zalknutí a v rozpálených ulicích nebylo života. Ležel jsem ve svém bytě, pomalu jsem se roztékal na kanapi a v tom mne napadla skvělá myšlena, že bych se mohl jít někam vykoupat.

          Když jsem otvíral skříň, abych si z ní vyndal plavky, všiml jsem si tlustého, zjevem odpudivého chlapa. Díval se na mě ze stěny dost polekaně, jakoby nevěřil svým očím. Srdce se mi zastavilo, a pak šíleně rozbušilo zas. Náhle polilo mne horko a na čele vyrazil se mi studený pot. To jsem já? Skoro jsem se nepoznával, jako bych léta neviděl svou tvář, nemohl jsem uvěřit, že tem muž jsem já. Tak cizí se mi zdál. Posadil jsem se a přemýšlel o sobě. Popadla mě úzkost, nostalgie se vznášela ovzduším, nadechoval jsem jí z plných plic,dostala se mi do krve a proudila celým mým tělem. Přišel jsem si tak bezvýznamný. V životě jsem ničeho nedosáhl, o nic jsem se nesnažil ani jsem neměl žádný cíl. A teď je mi 40, sedím před zrcadlem a lituju se. Co mi zbývá? Jsem tlustý, sešlý a vše mě bolí. Dopoledne trávím ve vrátnici, kde ostatně nedělám nic jiného, než koukám na televizi. Když někdo přijde, vlastně už skoro nikdo nechodí. Vždycky jsem byl jen nevrlý. Bylo mi zatěžko někomu poradit nebo pomoct. Sedím tam hodiny a hodiny, už ani křížovky neluštím, sedím a dívám se na televizi. No a doma se taky jen dívám, dokud neusnu. Někdy, když je hezky, nebo když prší, dívám se z okna. Lidi chodí sem a tam, smějou se nebo brečí, v každé z tváří píše se zajímavý příběh. A co v té mé? Příběh o nikom a o ničem. O nule jenž se štanglí salámu je šťastna, co nikoho a nic nemá, je ten výhled. Před pěti lety jsem se rozved. Jmenovala se Marie. Choval jsem se tak hloupě. Nevážil jsem si jí, až teď vidím, čím mi byla. Nedivím se, že odešla. Jsem sám a stáří mě už dohání. Ten  bezmocný pocit mě přibíjí k zemi. Dál už jsem ani nepřemýšlel, dlouho jsem seděl mlčky, nehnutě před zrcadlem a díval se na sebe.

              Slunce již bylo nízko a venku dýchatelno. Šel jsem se projít. Nevím, kdy jsem byl naposledy na procházce. Šel jsem kolem řeky, často jsem se musel posadit, odpočinout si, vydýchat se. Slunce zapadlo a počalo se smrákat. Došel jsem až k plovárně. Zarazil jsem se, stál jsem nehnutě a pozoroval protější břeh. Leželo tam spousty lidí se zakaboněným výrazem. Cítil jsem z nich zapšklost. Víš, přišlo mi, že si to ani neužívají. Šli tam z dětmi jen ze zvyku. Jsou jako já otrávení životem. Slzy se my rozeběhly po tváři, viděl jsem tam sebe svou ženu a dítě. Také jsme tam chodívali. Ze zvyku. Uvědomil jsem si kolik lidí je jako já. Pohodlnost sedla si na lidi, je jak droga, zprvu si tě hýčká, kolébá tě, šťasten si v jejím náručí. Pak začne tě vše bolet, však zvedni se a uteč jí. Jen málo věcí těžších je.