Z masa a kostí

Z masa a kostí

 

Hrobník rezignuje na post sériového vraha.

Malá mu Praha.

Kde je pochována máť

děti ptají se.

Na okenních rámech ztuhl vosk,

dny delší zdají se.

Zaškrceným hlasem chóru,

na březích přes řeku. 

Vyrobeni z kovů,

z plechů spíme tu.

Spíme v trávě s rukama za hlavou,

znaveni únavou.

Kdo to přichází?

Čí krok buráci a bodá jako špička nože?

 

Vojáci,

Sterilizovaní porcelánovým sluncem

vkresleným náhrdelníky mezi korále Vltavy

a ruměným věncem.

Komíhající světla voda odplaví.

Nevyhasnou vodopády kapek

nahého tělo v záhlaví jasu.

Tu krásu. Krásu.

 

Pouti roztěkané na lůžku,

matrace tlačí do zad.

Po vzoru papoušků letících ze zahrad

hledí oknem rozbitým.

A kouká na střechy,

oči pláčí.

Už pláčí bezděky.

Na pavlači.

Usedavě.

 

Svázán volností prázdnoty,

Teď v úboru let,

bodrostí modravém jako oči dosud

kvádry nezalité tuhnou.

Vůle vrátit se zpět

na tento svět pro svědomité.

Chudnou?

Nakrátko přistřižené vlasy,

na konečcích šedivé.

Déšť koupající klasy za lidi

udřené.

Podvyživené.  

Vypláče si oči.

„Bože pomoz mi!“

Do morku kostí

Věří?

Spí v blátě,

válku válející se ve špíně

kope do slabin.

Kope,jedině.

 

Se smiluje.

Vždyť já vím!

 

 

---