Smrt a chodba

  K. měl postavu středně starého mírně podsaditého muže a navzdory své vrozené lenosti právě vytíral chodbu. Smrt naopak byla alespoň o deset centimetrů vyšší a chodbu samozřejmě nevytírala, místo toho pečlivě studovala jmenovky na bytových dveřích. Bez valného úspěchu.

  K. právě dokončiv práce na chodbě se už chystal pomalu rozpustit sešlou společnost dvou prostým zabouchnutím dveří, a Smrt si to už šinula také šinula do vyššího patra, když ji najednou na vytřeném schodišti podklouzla noha a se strašným rámusem se skutálela K. do předsíně. K. pozdravil Smrt uskočením a násadou od mopu.

  -Doprdele, dyk jsem se moh´ zabít! vyjekl zděšeně Smrt, protože, jak se ukázalo, Smrt byl v tomhle případě muž středního vzrůstu v černém plášti, havraního vlasu a hnědých očí.

  -Panebože, není Vám něco?

  -Ne, to je dobrý…Ehh…Promiňte, že jsem k vám tak vletěl, nicméně, když už jsem tu, měl bych se představit, že? Já jsem Smrt nebo Smrťák, jak chcete - těší mě.

  -Smrt? Počkat, Smrt? Jste si jistý, že jste v pořádku?

  -Ne, to je vážně dobrý…měl bych asi jít, že? Takhle vám vpadnout do bytu. Promiňte, ale potřebuji se umýt. Koupelna?

  -Eh…tyhle dveře. Nechcete přece jen zavolat doktora? Je docela pozdě.

Smrt ale vpadne do koupelny, shodí přitom ručník, omyje se a zujme rozčarovanou pózu před zrcadlen.

  -Já jsem tu stejně jen na skok. Hledám Novákovou. Řekli mi, že bydlí v druhém patře, ale nemůžu to najít. To je neuvěřitelný…

  -Co, prosím?

  -Ale ta skvrna, co mám na lokti. Doktor říká, že to je jen exém, ale dle mého to může být klidně i rakovina…víte jak to dneska je: ten botulotoxin a tak.

  -Smrt? Doktor?

  -Prosím?

  -To nic, jen mi tohle všechno nejde nějak do hlavy.

  -Jo, to se stává, zvláštní, jak jsou lidi vždycky mimo, když se někdo objevím a jak se ošívají. Ale to je jedno. Dneska, aby se člověk bál vyjít na ulici – jo, jo ozónová díra. Navíc taky všichni řídí jak hovada. To je šílený, včera, jsem deset minut stál na přechodu a normálně se bál přejít cestu.

K. nad tím vším chvíli přemýšlí.

  -Vážně tu nejste pro mě?

  -Ne, říkám Nováková.

  -Aha,  o poschodí výš, napravo. Tady berem první patro jako přízemí, je to dáno tím druhým vchodem dole.

  -No tak to je jasný, pochopte, já se o vchody při mém postavení moc nezajímám, že…

Smrt se na chvíli odmlčí.

  -Což mi připomíná, že už bych teď měl jít, protože, jak se tak dívám na hodinky, Nováková se teď začíná trochu dusit. Stoupá ji tlak a tak, ze pět minut už bych tam měl být.

Vykročí z koupelny, rázuje obývákem a míří ke dveřím.

  -Sakra, ale, že jsem teda spadl pěkně, to koleno bolí, jak čert – to je jak ten krk, ten už mě bolí alespoň týden. No musím už jít, páč jinak by mi zase naúčtovali sankce za pozdní příchod. To už mi udělali u toho sebevraha. Možná jste o tom čet´ v novinách, jak chtěl skočit z té římsy, ale jak se tak podíval dolů, normálně ho to kleplo. No jo, jenže zůstal pořád tam nahoře a choďte si tam za ním. Ježíš, jak já se bojim výšek – to je šílený. Doktor tam furt kroutil hlavou, že už by ten sebevrah měl být dávno po smrti, ale pořád nic…no jo, život umí být pěkně krutej. Ale stejně jsem se málem zabil na těch schodech. Řeknu vám, před očima mi proletěl celý můj život – dětství, kariéra smrtky…fuj, nic příjemného.

Smrt šahá po klice, K. ji podrží dveře.

  -Eh…počkejte. Chtěl jsem se zeptat, co bude po tom? vysouká ze sebe ještě K. na zápraží svého bytu.

  -Jak potom?

  -No, po tom.

  -Snad si vezmu na chvíli dovolenou.

  -Dovolenou?

  -Jo, už mě to fakt štve.

K. Nechápe, Smrt se pustí do vysvětlování.

  -Říkali mi: Prej Nováková, třetí patro lehkej džob, to sfoukneš. Asi pojedu někam do Jeseníků. Moře pro mě není,  má strach ze žraloků, víte? A taky lítání mi nedělá dobře, pokaždé se bojím, že někam spadnem.

  -Ne tohle nemyslím, já jako jestli je nějakej druhej život nebo tak – po smrti.

  -Však sám uvidíte.

  -Ale no tak.

Rozpačitě ticho.

  -Co Vám to udělá?

  -Tak fajn, normálně: až umřete, žijete další život – chodíte do kina, na bazén a tak.

  -A fajn, tak proč teda umíráme? Není to pak trochu zbytečný?

  -Eh…to mě nikdy nenapadlo, to je dobrý. Stejně už ale musím za tou Novákovou.

  -Tak teda dveře napravo o patro výš a nashle a dejte bacha na ty schody, už jste to koneckonců  poznal.

  -Jo dám a…

Poslední větu, ale Smrťák nedořekne, protože mu noha opět podklouzne nepřesně tom samém stupni jako před chvílí. Tentokráte se ale nezvedá, nenadává, dokonce se ani nehýbe – prostě leží a je mrtvý, jak jen Smrťák být může.

K. ještě chvíli přemýšlí, jak to všechno uklidit, aby si moc nenašlapal, pak to vzdá, ať se o ten nepořádek postará někdo jiný – lidí je tu ostatně v baráku dost, i když (v případě nouze) odečte paní Novákovou.